Možná vždy.
Těžko říct.
Vzpomínám na desetidenní kurzy meditace vipassana, na které jsem jezdívala, než nám přišel do cesty covid. A už mnohokrát jsem si řekla: díky za ně! Protože nic vás lépe nepřipraví na to, co přišlo, než čas strávený zavření na jednom místě, kde máte jasně daný rozvrh dne a očekává se, že se podle něj budete řídit. Že budete v 5 ráno meditovat. A že se nebudete courat po okolí, ale jen ve vymezeném prostoru. Nebo že nebudete chodit jíst tam, kde je to jen pro muže. (S více pohlavími se zde nějak nepočítá.) A tak. :-)
Mnohdy lidé nejspíš ani netuší, proč vlastně by se měli něčemu takovému podřídit (a proto také někteří buď odjedou hned na začátku, nebo natáčejí rozhořčená videa po skončení). Ale když se tomu na těch pár dní podřídíte, odjedete s velmi silnou zkušeností, která se vám pak hodí vždy, když život nejde zrovna podle vašich představ. Tak proč se takové zkušenosti neotevřít?
To, co nás tam v praxi učili, bylo vnímat a ne dumat. Vracet se k objektu meditace a ne přemýšlet nad tím, co za emoce a myšlenky se začaly objevovat. Nebylo to mnohdy snadné. Začne se objevovat to, co vás trápí. Vzpomínky a emoce, které se těžko zvládají. Zároveň se učíte vyrovnávat i s těmi všemi omezeními, na které nejsme zvyklí. Ale nikdy nám nikdo nekladl na srdce, ať to, co se objeví, začneme nějak řešit. Jedinými instrukcemi prostě bylo – buďte si vědomi objektu své meditace. Nesnažte se něco odehnat. Nesnažte se, aby bylo líp. Jen buďte a vnímejte.
A ano, protože vipassana pracuje s tělem a myslí zároveň tak, jak pracuje, pokud ve vás nějaká traumata uložená jsou (jako že jsou), tak za těch 10 dní se jich spousta prostě vypařila. Rozplynula. Přestala vás trápit. Jako by nikdy nebyla. A to vše bez nějakých dlouhých sezení s psychoterapeutem a silných emocí. Jen na úrovni mysli a těla.
Jako byste najeli na jiné koleje a to, co vás předtím rozčilovalo, už vás tak nerozčiluje.
To, čeho jste se předtím báli, už vás tak neděsí.
Nejsme zvyklí takto s traumaty pracovat. Když už se rozhodneme s nimi vůbec nějak pracovat. Vipassanský způsob mi mnohokrát připomínal čchi kungový způsob – i tady pracujeme s tělem i myslí zároveň. Postupně, bez nějakých velkých průlomů se cosi ve vás začne dít, uvolňovat a proudit. A vy se už jen vezete s tím…
V ebooku elementu VODA (pokud nejste v projektu STROM ŠTĚSTÍ a nemáte ho, můžete si ho dokoupit ZDE) najdete pár tipů, jak s traumaty pracovat aktivněji. Protože my jsme zvyklí něco dělat, něco měnit, do něčeho zasahovat. A máme rádi tipy a návody.
Nedělat nic tak, aby se něco začalo dít, nás nikdo moc neučil. :-)
Nicméně já si teď užívám to, že díky vipassaně i díky orlímu čchi kungu jsem tenhle týden svá traumata nemusela řešit. Třeba trauma ze školy. Protože právě tento týden se objevilo v životě mé dcery něco, co mi připomnělo, jak jsem v první třídě rozčíleně vynadala učitelce, že nás nechává všechny po škole, když já přece musím jít tancovat do rytmiky! Bylo to nespravedlivé a já jako správná Kozorožka věděla, co je spravedlivé a kde je má povinnost. :-)
Školu nemám dosud ráda. A proto učím v jazykovce (angličtinu) a soukromně a jen málokdy se mihnu jako učitelka kurzu angličtiny i ve školních zdech. Školu vnímám očima své dcery a očima dětí, které učím soukromně, a stále to není úplně radostný pohled.
Když vám přijde dítě domů ze školy s pláčem (patnáct let a uprostřed vyučování, prostě se sebrala a šla), tak je něco hodně špatně. Když si stěžuje o týden později, že dostala záchvat paniky, tak je to taky špatně.
Bývaly doby, kdy by se mi to pořád točilo v hlavě a drnkalo by mi to na můj pocit nespravedlnosti, vzteku a nepatřičnosti. Možná bych psala rozčílené e-maily, nebo to hnala k řediteli. Teď si nemyslím, že by něco z toho mělo skutečný smysl. To hlavní je, co se díky tomu může má dcera naučit. Jak se sama za sebe může naučit postavit a hlavně, jak jí může být fuk, co si o ní kdo myslí. Protože dosud jí to jedno není. Najít v sobě ten zdroj vnitřní síly. Teprve z tohoto vnitřního postavení je totiž možné s některými lidmi komunikovat a něčeho dosáhnout.
Traumatům je ideální předcházet nebo je pročišťovat včas. Dřív než se rozvinou. Někdy není důležitý učitel a to, aby se změnil on. Ale je důležité, aby člověk nepotřeboval, aby se někdo měnil. Je důležité se naučit nenechávat se zraňovat. Krvácející lidi mají někteří lidé tendenci ještě dorazit. Obzvlášť, když mají pocit, že jsou ve válce, a každý je jejich nepřítel.