Poslední dobou srovnávám české a americké seriály s těmi jihokorejskými, které mi pouští má téměř patnáctiletá dcera. A říkám si, proč jsme tak strašně povrchní??
Ano, řekněme, že americký Dexter, kterého opět dávají a o kterém tu každý týden píšu, byl vždy tak trochu neortodoxním seriálem. Teď opravdu ještě potemněl a řeší se tam takové věci jako, odkud se berou násilnické tendence, proč lidé propadají drogám a jestli je možné se tomu všemu v sobě nějak postavit. A jak. Z takové napůl komedie o sériovém vrahovi, který čistí ulice od zločinců, se navíc letos stala sonda do vztahu otec – syn. Mimo jiné.
Jihokorejský seriál Squid Game vtrhl do západního zábavního průmyslu s tématem zadluženosti a smrti. Možná už dnes fakt málo koukám na seriály, ale všechny ty rodinné komedie, ulice, ordinace a detektivky na jedno brdo jsou sice zábavné, ale fakt plytké. Nebo jste našli v televizi něco opravdu zajímavého?
NEVIDĚT, JEN SE BAVIT?
Možná se mýlím. Ale přijde mi, že dokud dcera nepřišla s Je Ok nebýt Ok, seriál jsem opravdu chápala jako zábavný či napínavý sled epizod, nebo přinejlepším jako nějaký příběh. Nejlépe akční, nebo o zamotaných vztazích. (Squid Game jsem nikdy celý neviděla, na mě moc drsný.)
A pak se objevil Je Ok nebýt Ok (který má mimochodem na ČSFD vysoké hodnocení) a já jím byla podobně okouzlená jako jihokorejskými písněmi a videi (K-pop). Nádherná kinematografie. Je vidět, že do seriálů jdou velké peníze, podobně jako do videoklipů. Profesionální výkony, ať už herců nebo zpěváků a tanečníků. Ale hlavně ten příběh!
Ano, je tam láska. Je tam hledání cesty k sobě.
Ale hlavně je tam sonda do opravdové bolesti, kterou si s sebou všichni tři hlavní protagonisté nesou.
A do potřeby nějak pochopit, co se stalo, a smířit se s tím.
Už před tím vším dál neutíkat.
Najít opět klid. Nenechat se minulostí svázat a spolkout.
SMRT NÁS NEMUSÍ DĚSIT, ALE MŮŽE NÁS OSLOVIT A UKÁZAT SMĚR
A nyní přišla se seriálem Hotel del Luna. Dokážete si představit, že někdo u nás někdy natočí (a tak krásně!) seriál o smrti, smíření s tím, co v životě bylo, a duších, aniž by to byl prostě jen horor nebo duchařská komedie? (I onen slavný Duch s Patrickem Swayzem je jen film a v podstatě jen romantická detektivka.)
Ano, i tentokrát je to o lásce (i když celý seriál jsem ještě neviděla). I tentokrát jsou tam prvky hororu, například host v pokoji číslo 13 nebo děvče s dírami místo očí. I tentokrát jsou tam nejrůznější fórky a vtipné lekačky. Je to dokonce místy i propojené s historickým filmem, když se dozvídáme životní příběh hlavní hrdinky, majitelky hotelu Del Luna. Hotelu pro zesnulé, kteří ještě nejsou připraveni odejít na druhý břeh.
Nemá za cíl nás to strašit nebo pobavit.
Velmi silné jsou momenty, kdy se pokojová služba snaží s pochopením dopřát zesnulým to, čeho se jim nedostalo za života. Protože dokud duše na něčem lpí, tak nemůže s klidem na duši odejít. Takže tam najdete starou paní v pokoji plném knih, která má konečně možnost studovat. (Slyšela jsem, že v Koreji není snadné se dostat na dobrou školu, a že je to i otázka peněz. Však ozvuky toho máte i ve Squid Game u jedné z hrdinek.) Nebo muže, který umrzl v horách a pokojská mu nosí čaj a přikládá do krbu, aby se zahřál.
Nikdo nikoho neodsuzuje. I zaměstnanci hotelu, duchové, jsou tam proto, že ještě nechtějí odejít. Ještě čekají na to, co jim umožní se smířit s tím, co bylo, a v klidu odejít. Ti strašidelní mrtví se v hotelu umyjí a převlečou a pak si prostě mohou zajít na čaj. Zlými duchy jsou ten ti, kteří jsou plní hněvu a zášti. Ti nekončí dobře. A je snahou zaměstnanců hotelu takové duše uklidnit, aby zcela nezanikly.
Viděla jsem zatím jen tři díly, ale už nyní jsem ohromená tím, že někde se točí seriály o smrti, o tom, jak důležité je žít tak, abychom mohli ze světa odejít smíření. Abychom dostali bílou květinu a odešli na tu druhou stranu. Abychom se dlouhá léta (nebo navěky) nezasekli mezi životem a smrtí.
A protože jsem kdysi reagovala na smrt (sebevraždu) své kamarádky článkem o tom, že někdy se nesetkáme se životem, dokud se nesetkáme se smrtí, je pro mě tento seriál i o tom, jak důležité je nezaseknout se v tom našem současném životě. Mezi živořením a životem.
Najít cestu ke smíření s tím, co bylo. S tím, co nás bolelo. S tím, co jsme nezískali, a tak moc jsme po tom toužili.