Když se dostaneme na dno, první reakcí bývá dostat se odtamtud co nejrychleji pryč, že? Odrazit se. Zaprvé tam dole na dně to fakt bolí. Zadruhé, před sebou ani před druhými tam dole nevypadáme jako ti, kteří jsou dobří a někam to dotáhli. A to také docela bolí.

Bývalo zvykem si prostě nasadit masku a předstírat, že jsme Ok, i když jsme Ok nebyli. Nyní bývá čím dál častější otevřenost. Když se lidé cítí špatně, prostě se cítí špatně. Pláčou. Nemají náladu. Nic nepředstírají. A to je úžasné. Dokud si totiž nepřiznáme, že se cítíme špatně, budeme se pod tou nasazenou maskou cítit špatně dál.

Ale jak už to v tom duálním světě chodí, rádi upadáme do extrémů. Buď A, nebo B. Buď maska, nebo upřímnost. A tak se buď tváříme děsně pozitivně, nebo ujíždíme do emocí. Co na to jít ale zase trochu jinosvětsky jinak?

Nejde o to se v emocích babrat. Nějak je řešit. Hledat příčiny. Přemýšlet o nich. Jde jen a jen o to dovolit si jimi projít. Když si to dovolíme, může to být chvilka. Však se říká, že když emoce nepřiživujeme myšlenkami, trvá jim jen 90 vteřin (!), než naším tělem projdou.

A o to přece jde! Nechat ty vlny emocí projít a nechat odejít. Nedržet je v sobě (třeba pod maskou), ale ani je nerozdmýchávat (rochněním si v nich). Čínská medicína mluví o 5 elementech, 5 dvojicích vnitřních orgánů a 5 emocích. A jasně říká, že příliš mnoho i příliš málo škodí. Ale věřím, že to nemusíte vyčíst zrovna v čínské medicíně. To známe všichni důvěrně sami.

Na vipassaně nás právě toto učili – nechávat myšlenky a emoce a tělesné pocity být. Jen je pozorovat. Pozorovat tělesné pocity, které ve spojitosti s danou emocí vystávají. Není to tak snadné, jak se to řekne. Naše zvyky jsou fakt zažrané. Navíc nikdo nás ve škole neučil všímat si pocitů ve vlastním těle. Ale čím víc jsem se to učila, tím víc jsem zjišťovala, co je pod tou maskou utrpení, kterého jsem se držela. Čím víc jsem ho nechtěla, tím víc jsem se ho držela.

A postupně jsem zjišťovala, že mě zajímá spíš to utrpení, než utéct před ním. Protože všechny ty způsoby, jak se ho zbavit, mi přinášely jen další a další utrpení. Zatímco když jsem se hluboko bděle otevřela utrpení, najednou jako by se temnota rozsvítila. Doslova.

V jedné chvíli cítíte bolest a chuť být někde jinde. A v druhé chvíli cítíte blaženost a chuť šířit ji vlnami světla kolem sebe všem těm, kteří se cítí přesně tak blbě, jak jste se před vteřinou cítili vy.

Ano, právě to se skrývá pod maskou utrpení. Zatímco Ego, které se tváří, že nás chrání, pod tou svou maskou neskrývá nic než jen další a další vrstvy utrpení. Ego nás totiž doopravdy nechrání, jen nás brání před tím, co bychom nemuseli zvládnout. Neučili jsme se totiž v tom hlubokém oceánu života plavat, ale jen pádlovat na loďce. Navíc většinou proti proudu. A loďka se může snadno převrátit.

Ego většinou prostě nechce to, co je, pokud to zrovna není podle jeho představ toho „dobrého”. Logicky. Staví se na odpor. Plout s proudem se považuje za rezignaci na to, co opravdu chceme. Ale přitom vůbec nevíme, co doopravdy chceme. A odpor je bohužel to, co nám brání v tom, se na to naladit a mít to.

Když plujeme s proudem pramene bytí (a ne s nějakým společenským proudem), nemůžeme nebýt šťastní. Když se chováme jako děti, dupeme nožkou a říkáme „A já chci a chci”, možná dostaneme to, co chceme, ale je to jen jako lízátko na uklidnění. Nakonec nám stejně zkazí zuby.

Ego nás postupně přivádí k myšlence, že na Život není spolehnutí a že co si neurveme (nevymakáme, nevyvizualizujeme), to nebudeme mít. A nevidíme pak, že Život nás vede k tomu nepodmíněnému štěstí. Ke štěstí, které nám nic a nikdo nemůže dát, ale ani vzít. Ty cesty se nám nemusí líbit, protože jsme nucení se vzdávat toho, co se nám líbí, a dělat to, co se nám nelíbí. Ale stojí to za to.

I v FB koronavirové skupince jsme se uplynulý týden zamýšleli nad tím, jaký je rozdíl mezi módem JEDU, kdy se ženeme za tím něčím, co by nám snad mohlo přinést úlevu, a módem POHODIČKA. A také jsme se zamýšleli nad tím, co nám vlastně může Káčko (aneb koronavirus) dát. A pár věcí jsme našli. Byl to také týden, kdy jsem se rozhodla strávit týden ve tmě. Něco, čeho se spousta lidí bojí. Něco, do čeho se dlouho nechtělo ani mě. Ale najednou mám dojem, že nastal ten ideální čas.

Viděla jsem minulý týden spoustu videí na téma Pobyt ve tmě (Dark Retreat). A v souvislosti s tímto článkem se mi líbilo, co říkala jedna paní – že je rozdíl mezi tmou a temnotou. Tma je něžná, objímá nás, pomáhá nám. Je to ten uklidňující jin. Zatímco temnota je to strašidelné v nás. Nořme se tedy to tmy a ne do temnot v nás.

Tento týden jsem se také zúčastnila online webináře svého oblíbeného neduálního učitele Ruperta Spiry. A ten mě zase připomínal, že ani ve tmě nejde o to, jaké zážitky tam snad mohu mít. Ale o ten prostor (krásně temně otevřený), ve kterém se budou objevovat. Na žádném z těch všech videí o terapiích tmou, jsem takový postřeh ale neslyšela. Znám to jen z učení tibetského buddhismu, kde se pobyty ve tmě dělávají jako příprava na smrt a osvobození z toho koloběhu utrpení. Ne na další znovuzrození v něm. Opravdu jsme všichni tak pohlcení jen tím, co všechno můžeme zažít a získat?

Ono je to ale pochopitelné, protože první, co se v těle začneme učit je to, jak moc jsme závislí na péči a lásce. Jaké to je, když jsme hladoví a žízniví. Pro dítě to musí být docela šok, uvážíme-li, že žilo dlouho v teple své matky, krmeno tak, jak potřebovalo, a v mozku měl nejspíš vyšší hladiny DMT a nejspíš si tedy užívalo tak trochu jiné reality. Reality, kvůli které berou lidé ayuhascu, nebo kterou mohou zažívat při delším pobytu ve tmě. Asi jako to miminko.

Kdo by se nechtěl vrátit tam do toho prostoru ticha, klidu a bezpečí, které tam bylo možné zažívat? V tom světě plném nejrůznějších stimulů to ale není moc snadné. Říkám si, že i to uchvácení barevnou krásou světa tam venku (ze tmy), může svědčit o tom, jak snadné je pro nás nechat se uchvátit a objevovat. Snadnější než se zastavit a opět se zaposlouchat do toho světa v nás a jeho poklidu a radosti.

I o tom byly témata Kurzu zázraků uplynulého týdne. O spočívání v Bohu (či jakkoli to cosi v nás, co nás přesahuje, nazvete). O vědomí, kým v hloubi duše jsme. O vnímání světa takového, jaký je, a ne takového, co si o něm myslíme. Většinou špatného. A hlavně, jak už to u Kurzu zázraků bývá, o odpouštění jako klíči k štěstí našemu i druhých. O tomto daru odpuštění, který můžeme dát a čím dáváme, tím víc získáváme. Paradox? Ale takový onen tak trochu jiný svět je. A tak byl tento týden i o vděčnosti za to, že právě takto to je a my v tom můžeme najít osvobození z toho peklíčka, ve kterém někdy žijeme.

Jaký byl ten váš týden? Zvládli jste alespoň někdy nechat své emoce prostě jen přijít a zase odejít? A nesnažit se co nejrychleji se vyhnout těm nepříjemným? Otevřeli jste se tomu, že vám i tma, kdy před sebou zrovna nevidítě nějaké světlo, může něco dát? Není nutné nad tím přemýšlet, stačí se otevřít a ono se vyjeví to, co nám to dává. Podařilo se vám nabídnout (i v duchu) někomu odpuštění? Třeba i sám sobě?


Pokračování příště…

A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020  shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.

Vše začíná prvním dílem ZDE.

  • Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
  • Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
  • A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou  změnu od kořenů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *