Rubrika: DEVATENÁCTKA (absurdní hříčky)

Jedeme na kafi

Znám jednu jedinou práci, ze které se vracívám nabitá energií a ne vycucnutá. To když učím orlí čchi kung. Neboli práci s energií. Včera mě za tu hodinu a půl přestala bolet achilovka. A často se říkávám, že je rychlejší nahodit si svůj vlastní generátor energie než si uvařit kafe.

Už jste si toho někdy všimli? Jak často frčíme na kafi? Kolik jich potřebujete, abyste přežili pracovní den? Jenže dopovat se kávou, když už jste vyčerpaní, je stejně absurdní jako snažit se něco vymáčknout z vycucaného citrónu tím, že ho budete zalévat vodou.

Nebo jako popohánět vyčerpaného závodního koně bičem.

Obdivujeme závodníky padající vyčerpáním do cíle. Dali to. Jeli na doraz, dostali ze sebe všechno. Porazili všechny. Vyhráli. Proč nás nenapadne, že vyměnit vlastní energii a sílu za vítězství je absurdní hloupost? Jsou za tím ta staletí bojů, kdy bylo potřeba položit vlastní život, aby celek zvítězil?

Proč tak milujeme tu písničku „Když nemůžeš, přidej víc”? Ano, vydržet ve chvílích, kdy máme pocit, že nám už docházejí síly, je velké umění. Udělat další krůček, když se cítíme tak mizerně, že bychom to nejradši celé zabalili. Propadli depresi a tomu začarovanému kruhu negativity, který se nám bude pomalu roztáčet v hlavě. A ze kterého se pak tak těžko vystupuje.

Podle mě ale nejde o umění jet na doraz, i když už nemůžeme. Continue reading „DEVATENÁCTKA (22) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Takové hučení v hlavě

To musí být asi slast.

Umíte si to představit? Ten neustálý hukot? Toužíte po tichu, ale to pořád nepřichází. Je to, jako když se ponoříte ušima pod hladinu vody – ve vaně, v bazénu, v rybníce. Znáte to? Nejdřív to může být velmi zajímavé. Jako byste se ocitli v jiném světě. Ale pak vám z toho zůstane jen ten hukot…

Už dávno není uklidňující.

Vzpomínám, jak se mi při jedné z mých prvních meditací stalo cosi, čemu říkám „vyplout nad hladinu”. Najednou ustal ten hukot myšlenek a já konečně pochopila, co to znamená „být přítomen”, nebo „být si bděle vědom”. Najednou jsem prostě jen byla. Dýchala. Ale už jsem se na dech tak nesoustředila. Vnímala jsem zpěv ptáků. Cinkot nádobí z kuchyně pod námi. Lidi sedící kolem mě. Ticho ve mně.

Stávalo se mi to pak na víkendovkách velmi často. Dnes už bohužel (nebo bohudík?) ne. Neříkám, že se často nepohybuju pod hladinou. Ale meditační hodiny na seminářích už pro mě nejsou bojem o vyplutí nad hladinu. S tím nádherným pocitem, když se čas od času nakonec zadaří…

Někdy si v tramvaji říkám, co se asi děje v hlavách lidí kolem mě. Když někde řeknu, že právě v tramvaji se mi nejlíp medituje (pěkně s otevřenýma očima a bez sluchátek na uších), obvykle slýchávám, že on nebo ona potřebují právě ta sluchátka a zavřené oči. Odříznout se od světa, aby je nerozptyloval.

Už si neumím představit, že bych chodila po světě s tím neustálým hukotem v hlavě – čím víc mezi lidmi, tím větší hukot. Necháváme se světem pohltit a pak se před ním snažíme utéct. Nasadit sluchátka, pustit si nějakou příjemnou hudbu (nebo vedenou meditaci) a najít trochu klidu a ticha.

A přitom – absurdně – se světem ztrácíme čím dál víc kontakt. Kdo ještě vnímá se sluchátky na uších zpěv ptáků? Kdo ještě vnímá, ponořený do mobilního telefonu, lidi kolem sebe?

A když pak  sluchátka vyndá a oči zvedne, kdo se na svět a na lidi kolem podívá, aniž by mu v hlavě začaly hučet myšlenky jedna za druhou?? Kdo se prostě jen dívá a naslouchá? Tichu?

Tichu bez komentáře a hodnocení?

---

Právě jste dočetli devatenáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma TICHO BEZ HODNOCENÍ elementu OHEŇ (ano tento týden začalo desetitýdenní období elementu OHEŇ!) Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete přímo: Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde.

A pokud chcete přijít v so 25.5. od 15.00 (Brno) na trojhodinovku elementu OHEŇ o 10 tématech elementu OHEŇ a 10 způsobech, jak sami v sobě dusíme radost ze života, hlásit se můžete zde:  SEMINÁŘ „Najděte v životě tu opravdovou radost”.

Těším se na další online setkání příští týden!

Z noční můry motýlem

Kdo by nechtěl mít klid a jasno?

Ano, vím, jsou i lovci adrenalinových zážitků. Pro ty tato absurdní hříčka není. (Ale určitě by se našla zase jiná.) Je právě pro ty, kteří chtějí mít klid a jasno. Jasnou cestičku. Jasnou představu o tom, co ano a co ne. Jasnou představu o tom, co je dobré a co je špatné.

Je to tak uklidňující…

A je to tak černobílé…

Jenže kdo by fakt chtěl žít v černobílém světě??

Continue reading „DEVATENÁCTKA (18) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Myslím, že vím, a přitom houby vím

Děláme to všichni a děláme to snad pořád.

Myslíme si, že víme.

Buď proto, že si myslíme, že jsme chytří. Nebo že jsme vzdělaní. Nebo že tak to říkali v televizi. Ve zprávách nebo v dokumentu na dvojce. Protože nám to řekli ve škole. Protože je to napsané v nějaké knize. Protože nám to řekl někdo, koho považujeme za znalce nebo autoritu. Osobně miluju FB skupinu Religion Discussion. Tam je totiž krásně vidět, kam to vede, když si myslíme, že víme, protože jsme si někde přečetli, že někdo něco ví…

Já vím a ty říkáš něco jiného, pak houby víš.

Kdo si přizná, že ne všechno ví? A že i ten druhý může mít pravdu, i když ta jeho pravda se s tou naší pravdou zdá být v rozporu?? Máte alespoň snahu najít společnou základnu? Třeba jen maličký bod, ve kterém se to vaše A propojí s B toho druhého a jakýmsi zázrakem popře představu, že to nejde? Že stojíte proti sobě?

Kladete si někdy otázku: „Co když má i ten druhý pravdu??”

Někdy nespoléháme na to, co jsme slyšeli, četli nebo nastudovali. Někdy si uvědomíme, že to nestačí. Že musíme mít svou vlastní zkušenost, ze které můžeme vycházet. Díky které si můžeme všechno to, co si jen myslíme, že víme, také ověřit.

Ale myslet si, že naše osobní zkušenost něco vypovídá o tom, jak se věci opravdu mají, je stejně absurdní jako myslet si, že o ní vypovídá nějaká kniha nebo nějaký jeden člověk nebo třeba i skupina lidí a jejich osobní zkušenost.

Je to stejně absurdní jako si myslet, že slon vypadá jako kůl nebo lano…

Continue reading „DEVATENÁCTKA (17) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí“ →

Jsme dobrovolně zavření v kleci

Zdá se, že v tom absurdním světě s oblibou děláme pravý opak toho, po čem vlastně toužíme. V jedné z minulých absurdních hříček už jsme narazili na to, že se někdy dereme zpět do vězení. Že děláme, co můžeme, abychom se utopili. Že zůstáváme v tom svém peklíčku (a malujeme si ho rajskými barvami). Nebo že se dobrovolně  zavíráme do klece…

Do klece našich myšlenek.

Ve svých myšlenkách obvykle hledáme nějakou tu stabilitu. Rozum nám pomáhá  analyzovat a porozumět. Pomáhá nám nahlížet kriticky na záchvaty našich vnitřních děsů či tužeb. Rozum je prostě racionální a logický.

Dobrý sluha. Ale velmi velmi špatný pán.

Už jste to také na vlastní kůži zažili? Jak vám umí udělat ze života peklo??

Je ale samozřejmě hloupost na rozum úplně zanevřít. Je hloupost umeditovat se k smrti ve snaze vypnout myšlenky. Zažít to velké prázdno. O prázdnotě přece buddhisté tak nadšeně mluví. Zažít prázdnotu je ale jen malý krůček na cestě k tomu vylézt z té klece našich myšlenek ven. Stejně tak je hloupost  odevzdat se proudu našich pudových impulzů. Pořád platí, že když budeme dělat každou hloupost, která nás napadne, a nebudeme trochu přemýšlet, pořád budeme v kleci našich nápadů – myšlenek…

Jak absurdní…

Pro začátek by možná stačilo nad tím vším moc nedumat a prostě vylézt z toho virtuálního světa našich myšlenek. Rozhlédnout se kolem sebe. Takříkajíc vyplout nad hladinu všech těch myšlenek, ve kterých se někdy topíme. Ano, to byl ten velmi příjemný pocit, který jsem na začátku svých meditačních pokusů zažívala.

Nebo alespoň poodstoupit. Neodhánět své myšlenky, ale zkoumat je. Hrát si s nimi. Do příští absurdní hříčky. To se vyrazíme podívat na slona v temné místnosti a zjistíme, co nás o naší mysli může naučit on…

---

Právě jste dočetli šestnáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma NEROZUMNÝ ROZUM elementu ZEMĚ (ano element DŘEVO již skončilo a brzy začne element OHEŇ). Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Úsměvný příběh o tom, jak to pak v praxi vypadá, když si uvědomíte, co to vlastně se svou hlavou a svými emocemi děláme  – O čempak to budu zase rozumovat

Těším se na další online setkání příští týden!

Zpět do vězení

Na tom, že se někdo svou vlastní chybou dostane do vězení, není nic divného. Divné by bylo, kdyby se tam pak dobrovolně pořád dokola vracel.

A ne proto, že by mu tam bylo tak dobře. Z nějakého naprosto záhadného absurdního důvodu se zas a znovu ocitá tam, kde mu dobře vůbec není. Kde má sice jistotu střechy nad hlavou a jídla na talíři, ale pořád mu někdo říká, co má dělat, lajnuje mu život a nedovolí mu vyrazit si třeba v neděli na výlet do okolí. A už vůbec ne třeba k moři…

Jen si představte takového slavného hraběte Monte Christa, kterého tahají z pevnosti na svobodu a on se zuby nehty brání. Nebo takového Kájínka, který sedí v kantýně a jen si stěžuje, že je to teda nespravedlivý…

Co nám tak moc brání žít život, po kterém v hloubi duše prahneme?

Proč se sami dobrovolně zavíráme do vězení?

Vzpomínám, jak jsem cca před 30 lety vykreslila v jedné své básni tu pevnost, ve které jsem se cítila uzavřená. Vyžadovalo velikánskou odvahu byť i jen otevřít ten padací most a vykročit ven. Od té doby už si troufám hodně daleko za brány hradu a zjišťuju, že byla hloupost se celé roky zavírat.

Ano, čas od času narazím na nějakého toho draka, který mě vyděsí.  Ale už cítím mnohem větší sílu a odvahu se takovým drakům postavit. A čas od času mám chuť se vrátit zpět tam, kde se cítím bezpečněji. Ale už je to pro mě mnohem víc místo odpočinku než vězení…

Je v nás něco, co se nás snaží chránit před útoky zvenčí. Něco, čemu můžeme být vděční, protože díky tomu ještě žijeme. Ale zároveň něco, co nevidí, že můžeme být silnější. Co nevidí, jak nás svým svíravým objetím dusí. Co nevidí, jak z našeho okolí dělá nepřítele. Jak ve své snaze ochránit jen škodí. Je tak snadné vnímat ho jako anděla. A přitom nakonec vše zničí…

Řeč je o Egu. O tom mechanismu, které se snaží chránit to malé zraněné dítě v nás. O tom Já, které nám má dodávat identitu a sebeúctu, ale zároveň nám tu opravdovou identitu bere a sebeúctu podkopává. A my to vůbec nevidíme.

Je absurdní myslet si, že naší identitou je vězení, ve kterém se schováváme. Nebo hrad. A je úplně jedno, jak zvučné má jméno, jak bohatě je vyzdobený, jak dobře má fungující zázemí a strážce na hradbách…

---

Právě jste dočetli patnáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma OSVOBOZENÍ Z POUT VYDĚŠENÉHO EGA elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Jeden z mnoha mých článků a textů na téma Ego, tentokrát doplněný o loňský vhled – Ego je vymakaný destruktivní mechanismus, který se tváří jako anděl

Těším se na další online setkání příští týden!