Zpět do vězení

Na tom, že se někdo svou vlastní chybou dostane do vězení, není nic divného. Divné by bylo, kdyby se tam pak dobrovolně pořád dokola vracel.

A ne proto, že by mu tam bylo tak dobře. Z nějakého naprosto záhadného absurdního důvodu se zas a znovu ocitá tam, kde mu dobře vůbec není. Kde má sice jistotu střechy nad hlavou a jídla na talíři, ale pořád mu někdo říká, co má dělat, lajnuje mu život a nedovolí mu vyrazit si třeba v neděli na výlet do okolí. A už vůbec ne třeba k moři…

Jen si představte takového slavného hraběte Monte Christa, kterého tahají z pevnosti na svobodu a on se zuby nehty brání. Nebo takového Kájínka, který sedí v kantýně a jen si stěžuje, že je to teda nespravedlivý…

Co nám tak moc brání žít život, po kterém v hloubi duše prahneme?

Proč se sami dobrovolně zavíráme do vězení?

Vzpomínám, jak jsem cca před 30 lety vykreslila v jedné své básni tu pevnost, ve které jsem se cítila uzavřená. Vyžadovalo velikánskou odvahu byť i jen otevřít ten padací most a vykročit ven. Od té doby už si troufám hodně daleko za brány hradu a zjišťuju, že byla hloupost se celé roky zavírat.

Ano, čas od času narazím na nějakého toho draka, který mě vyděsí.  Ale už cítím mnohem větší sílu a odvahu se takovým drakům postavit. A čas od času mám chuť se vrátit zpět tam, kde se cítím bezpečněji. Ale už je to pro mě mnohem víc místo odpočinku než vězení…

Je v nás něco, co se nás snaží chránit před útoky zvenčí. Něco, čemu můžeme být vděční, protože díky tomu ještě žijeme. Ale zároveň něco, co nevidí, že můžeme být silnější. Co nevidí, jak nás svým svíravým objetím dusí. Co nevidí, jak z našeho okolí dělá nepřítele. Jak ve své snaze ochránit jen škodí. Je tak snadné vnímat ho jako anděla. A přitom nakonec vše zničí…

Řeč je o Egu. O tom mechanismu, které se snaží chránit to malé zraněné dítě v nás. O tom Já, které nám má dodávat identitu a sebeúctu, ale zároveň nám tu opravdovou identitu bere a sebeúctu podkopává. A my to vůbec nevidíme.

Je absurdní myslet si, že naší identitou je vězení, ve kterém se schováváme. Nebo hrad. A je úplně jedno, jak zvučné má jméno, jak bohatě je vyzdobený, jak dobře má fungující zázemí a strážce na hradbách…


Právě jste dočetli patnáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma OSVOBOZENÍ Z POUT VYDĚŠENÉHO EGA elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Jeden z mnoha mých článků a textů na téma Ego, tentokrát doplněný o loňský vhled – Ego je vymakaný destruktivní mechanismus, který se tváří jako anděl

Těším se na další online setkání příští týden!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *