Tao-te-ťing a taoismus (1) – jak mluvit o tom, o čem se mluvit nedá? :-)

(Úvodní část k cyklu je ZDE. Pokud potřebujete, najdete tam i odkazy na výklady, překlady a čínské originály, do kterých se na následujících mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás také inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem.)

Co to vlastně to tao je? A k čemu je vůbec dobré se něčím takovým zabývat? Když jsem o základech taoismu učila na jednom pražském gymnáziu (měli speciální předmaturitní kurz k základům religionistiky), říkali mi studenti, že se jim filozofie Tao-te-ťingu líbí ze všech náboženských systémů nejvíc. A ne, nešlo hlavně o ono wu-wei (nedělání) :-))

Tao-te-ťing je stručný (pouze 81 kapitol), a přece nabitý moudrostí. Navíc moudrostí, kterou když vnesete do svého života, tak budete spíš jako ona voda, která se nezdá, umí se přizpůsobit (aniž by se zlomila), ale je neuvěřitelně silná. Pískovcové útvary i u nás v Čechách svědčí o síle vody působit na skálu.

Od taa žádné násilí čekat nemůžete. A přece je mocné. A to se mi líbí!

 

Co je tao?

Definice taa zaznívá hned na začátku knihy (viz kapitola 1). Ale v podstatě nám říká, že definovat nejde :-)

„Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao.” 

Jak tedy mluvit o tom, o čem se mluvit nedá? Jak pochopit to, co se nedá uchopit tak, jak jsme zvyklí – totiž naší myslí? Náš rozum totiž o věcech přemýšlí a různě je analyzuje. Tao jako by ale nebyla věc, o které se dá přemýšlet a analyzovat ji tak, jak to známe…

V neduálních učeních se hovoří o tom, že prvotní zkušenost předchází pojmenovávání a analyzování a hodnocení. Daná věc prostě je. Prožíváte její bytí a kvality jejího bytí. Je to opravdu jako onen návrat do preverbálního dětství, kdy jsme ještě neměli vytvořenou zásobu slov označujících to, co vidíme, slyšíme, nebo třeba i cítíme. Ono „být jako děti” možná neznamená pouze návrat do jisté hravosti a nevinnosti (pokud jsme tedy jako děti vůbec nevinní byli :-))

Jednodušeji řečeno – obraz psa není totéž, co pes. Jakkoliv dokonalý slovní nebo chemický popis vám neřekne, jaká je chuť medu, dokud jej neochutnáte. Podstata je jinde než na povrchu. Než v našem rozumu (byť i selském), než v naší logice.

Tao je navíc věčné a neměnné, zatímco to, co vidíme, slyšíme, nebo třeba i cítíme, je buddhisticky řečeno pomíjivé. Co to tedy ono tao vlastně je? Bruce Frantzis ho ve svém výkladu staví na roveň buddhistické podstatě mysli nebo Buddhově podstatě. Tao je neduální – neobsahuje žádné protiklady. Je ve všem a nic na světě by bez něj neexistovalo. Je to onen počátek všeho (jak říká Tao-te-ťing), určitá podstata všeho. Kterou ale náš způsob uvažování není schopen postihnout.

 

Tao a Bůh – tak jiní a v něčem tak podobní

Možná proto se o Bohu říká, že je nepochopitelný a že je lepší o Něm nepřemýšlet. Jak moc se Bůh liší od taa a jak moc jsou si v tomto podobní? Proč kdysi dominikána mistra Eckharta, významného středověkého křesťanského mystika, chtěli obvinit z kacířství a proč se říká, že jeho učení mělo tak blízko právě k taoismu??

To nepojmenovatelné, to, co uniká našemu rozumu, je podle Tao-te-ťingu na počátku. Ve chvíli, kdy začínáme pojmenovávat, dáváme zrod světu kolem sebe tak, jak je nám známý. A každý jazyk vytváří jiný svět. Jen se podívejte kolem sebe – čím exotičtější jazyk s exotičtějším písmem, tím zcela jiný svět vytváří :-) Každý jazyk dává slovům (i věcem) své unikátní vazby (konotace).

Jak už bylo v řečeno v úvodním článku, překlad nikdy nemůže vystihnout originál :-) Je zde vždy něco, co našemu způsobu uvažování bude unikat.

 

Tao jako cesta

Tao znamená v překladu z čínštiny cesta. Dle Bruce Frantzise jde o cestu od toho nemanifestovaného k tomu manifestovanému. O způsob, jak věci vznikají, a jak se dvě složky manifestovaného – jin a jang – v sobě prolínají. Zatímco vše manifestované se skládá z těchto dvou složek, tao samo je neduálním propojením. Potenciálem, ze kterého se vše rodí. Nedělitelným celkem. A je velmi náročné být v tao – v onom celku plném potenciálu  – v souladu s cestou, po které se ubírá. 

Podle Bruce je onen pád, o kterém mluví křesťané, ztrátou života v tao. Života spojeného s Cestou, která je pravým opakem cest vedených přáními Ega. Cesty Ega jsou totiž naopak cestami, které jsou vedené jen našimi myšlenkami a jimi spojenými emočními hnutími, které ale nemají schopnost proniknout pod povrch nejrůznějších kombinací jinu a jangu k jejich propojení a skutečnému potenciálu.

Podle Bruce máme v životě vždy na výběr – buď jít po cestě směrem k esenci (a životu), nebo směrem od esence pryč (k egu a smrti).

V 1. kapitole se mluví o tom, že dokud se řídíme našimi touhami, nedojdeme k esenci, ale budeme vnímat jen to, co je na povrchu. To, co je omezené. To, co se rodí, ale zase zemře. Stejně jako my, pokud se identifikujeme s tím, co je na povrchu, a ne s esencí. Pokud nevnímáme nic víc než to, co je na povrchu. V Tao-te-ťingu se o tao mluví jako o mystériu. Jako o nepostižitelném tajemství.

Otázka pro nás pak zní, zda nám stačí se pohybovat na tom povrchu, s tím vším, co nám to dává, ale i bere. Nebo jestli chceme proniknout hlouběji k onomu mystériu.


2. kapitola Tao-te-ťing:

Jin, jang a wu-wei, neboli to, co lidem motá hlavy

Chcete nějaké úkoly na témata 1. kapitoly?

Stejně jako já jsem měla na 1. týden úkol (spíš meditativního rázu), který mě pohltil, zkuste něco i vy :-)

  • Můžete zkusit také něco meditativního – dívat se kolem sebe bez slovního doprovodu (pojmenovávání, hodnocení). Možná stačí zjistit, jak moc vám to vůbec půjde :-)
  • Nebo s dívejte se kolem sebe s vědomím, že to, co vnímáte svými smysly (které jediné vám dávají informace o vnějším světě), je jen malý zlomek z toho, co můžete vidět :-)

(V rámci Mimoňských kurzů (ať v tom klasickém nebo ve Speciálu) mluvívám hned v prvním díle o symbolickém vnímání. O „překladu” předmětů a dění do bohatšího asociativního jazyka. V Mimoňských kurzech totiž slouží nejen k odpoutání od povrchu dění, ale k odhalení hlubšího smyslu toho, co prožíváme. Je možné jít ale ještě o kus dál a nahlédnout pak i esenci toho, co prožíváme. To, co se v různých náboženských směrech nazývá různě, ale my už víme, že slova jsou jen slova :-) A jak říká i Shakespeare – „růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně”)