(Úvodní část k cyklu je ZDE. Pokud potřebujete, najdete tam i odkazy na výklady, překlady a čínské originály, do kterých se na následujících mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás také inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE)

Z nejrůznějších překladů Tao-te-ťingu je krásně vidět, jak 2. kapitola lidem hodně motá hlavy. Jsme tak ponoření do duálního myšlení, že nevíme, jak vnímat jin a jang, o kterém je zde řeč, jinak než jako klasická opozita. (Jen se podívejte na ukázky níže.) A wu-wei? Ono „nedělání”? Tak to si mám tedy sednout a čekat, až mi holuby budou padat do… úst??

„Každý poznává dobré jako dobré, a tím (poznává) i zlé.”
(překlad Berty Krebsové)
„Goodness, if it is not sincere, is not goodness” (překlad Goddardův; česky přeloženo „Dobro, pokud není upřímné, není dobrem”)

 

Jak je to s tím jin a jang?

V komentáři Dereka Lina se zase dozvíte, že představa, že vše je vlastně dobré a že nemáme hodnotit a posuzovat, je jen špatně pochopené tao. Vždyť prý je potřeba umět posoudit, co je bezpečné a co ne. Co je dobré a co ne. Neříká se snad, že kdybychom nevěděli, co je špatné, nevěděli bychom, co je dobré?

A pak se v tom všem vyznejte :-)

Osobně tíhnu spíš k interpretaci Bruce Frantzise (a pravděpodobně tedy i interpretaci jeho taoistických učitelů), která mi více ladí s tím, jak opozita vnímám já a to díky vlastní zkušenosti i díky zkušenosti s jinými neduálními učeními (viz zde).

Neřekla bych, že vše je dobré. Neřekla bych, že máme posuzovat, nebo že nemáme posuzovat (to se pořád pohybujeme v dualistickém vnímání).

Řekla bych prostě jen to, že jinové a jangové kvality jsou kvality, které vnímá naše mysl, ve chvíli, kdy začne posuzovat. A v tom případě je potřeba vědět, na základě čeho posuzuje.

Jaká je představa naší mysli o tom, co je dobré a co je špatné. Co je těžké a co je snadné. Co je krásné a co je ošklivé. Co je vysoké a co je nízké. (To je to, o čem mluví 2. kapitola).

Jin a jang nejsou nějaké pevně dané vlastnosti. Nějaké A vs. nějaké opačné B.

Je to spíš tak, že pokud neexistuje A, neexistuje ani B. A ve chvíli, kdy se vynoří nějaké A, vynoří se spolu s ním vždy i nějaké to B. Automaticky. Protože tak dualita funguje ve chvíli, kdy se ona původní jednota tao (či řekněme taiji) rozpadne na jin a jang.

Debata o tom, zda lidé jsou v podstatě dobří či špatní, z tohoto úhlu pohledu pak nedává smysl. Podstata člověka je totiž v tao. A v tao opravdu není, jak hodnotit. Proto podle Bruce Frantzise je cílem taoistické meditace ukočírovat silná jin a jang v nás, protože tam naše esence neleží.

Pokud nejsme v tao ale v dualistické jin/jang, bude s námi to vše, co s sebou dualita přináší, věčně. Zlo, těžký život, hierarchické uspořádání aj. V dualitě není úniku. Ani ve smrti. I ta je jinovým protikladem jangového života.

 

Vzájemná hra

Ve své e-knize Žít je umění milovat píši o té milenecké hře, kterou s námi Život hraje a který můžeme i my hrát s ním. Indové vypráví o Lílá, boží hře. A o tom, že nevnímáme, jak se skutečně věci mají, ale máme to zahalené mlhou máji. Naše mysl by měla být bdělá a ostrá, ale i když ji meditací vytrénujeme k bdělosti, pokud neprohlédne onu máju, bude vždycky ve vleku toho, co bere příliš vážně.

Ve vleku toho opravdového hříchu. Vzpomínáte na Adama a Evu, kteří se najedli ze stromu poznání dobrého a zlého? Ne, nebyla to neposlušnost, za kterou je Bůh potrestal. Bylo to dualistické poznání, které jim uzavřelo brány ráje. Protože v ráji přece není nic špatné. Nebo ano??

Jsme v tom našem materialistickém světě zvyklí vnímat jasně dané hmatatelné kontury. Chceme přesně vědět, co je dobré a co je špatné, abychom se dokázali rozhodnout tak, jak nám to bude ku prospěchu. Ale v tom skutečném světě nic takového neexistuje. Ať se nám to líbí, nebo ne, to, co vidíme jako dobré, určuje to, co je špatné. A liší se to člověk od člověka a kulturu od kultury. Jinak dobro a zlo neexistuje.

A my máme na výběr – buď vnímáme dobro a zlo podle nějakých svých či převzatých představ a jsme v neustálém vnitřním nebo vnějším konfliktu s tím, co se nám nezdá správné. Nebo si uvědomíme, že to všechno jsou jen představy, které nejsou tak důležité, jak si myslíme. A uvolníme se :-) A necháme tao, aby samo určovalo onen koloběh od minimálního jinu po maximální jang a pak opět k minimálnímu jin a stále dokola. Jako roční období. Bez toho, aniž bychom do toho měli potřebu zasahovat. (Jiná náboženství tomu říkají odevzdat se Bohu s vírou, nadějí a poslušností.)

Cítíte, jak se vám i při samotné té vizi ulevilo? Osud světa je ve vašich rukách, ale to nejlepší, co můžete udělat, je dát od něj ruce pryč. I naše ekokologická nabubřelost à la člověk pán tvorstva se dnes ukazuje čím dál komplikovanější, než se zdálo.

 

Nic a nicnedělání

Buddhisté hovoří o šúnjatá (prázdnotě). Co je to taková prázdnota? Kupodivu i dnes, kdy již o buddhismu víme víc než jen to, co nám zprostředkovali ze svých cest zaskočení křesťané, si někteří myslí, že buddhismus je nihilistický. Že mu nejde o život (natož život věčný), ale o to s tím koloběhem životů skončit. Vyvanout.

Ale šúnjatá není „nic”. Je to „všechno”. Ohromný potenciál. Singularita Velkého třesku :-)

Taoisté spíš než o prázdnotě hovoří o taiji. O oné jednotě ještě než se rozpadne na jin a jang. I taiji v sobě nese ohromný potenciál. Může se z něj zrodit cokoliv.

A ono wu-wei (nicnedělání) může člověk ve skutečnosti dělat jen a jen v taiji. V oné prázdnotě plné potenciálu. Mistr Eckhart, středověký dominikán, psával o tzv. oproštěnosti. O té chvíli, kdy hodíme za hlavu naši vlastní vůli (a s ní naše vlastní představy, touhy a strachy) a zcela se odevzdáme Bohu.

Wu-wei může nastat také pouze ve chvíli, kdy se staneme prázdnými. Ale umíme to?? Ono let go? Laisser-faire? Nechat věci být a nezasahovat do nich? A nelpět na tom, aby bylo po našem? Buddhisté na konci praxí věnují zásluhy jiným. Nenechávají si nic (vyprazňují se). I taoisté vnímají, jak je důležité neulpívat:

Právě proto, že na ničem neulpívá, nic ho neopouští.

Spontánní život

Wu-wei se dá přeložit i jako spontaneita. Když Bruce Frantzis, sám také učitel taiji nejen jako bojového umění a čchi kungu, vypráví o taiji, připomíná, že nás učí spontánní reakci. Reakci, která se umí okamžitě přizpůsobit protivníkovi. Která není vázaná na minulost nebo budounost (naše očekávání). Je absolutně svobodná.

A wu-wei dá se přeložit i jako činnost, ve které nedoufám v nějaký výsledek, a nelpím na daném výsledku. Jen dělám to, co je tou nejlepší reakcí.

Proto tak často zdůrazňuji onu Krásu neočekávaného (neočekávatelného). Jsou to naše očekávání, která nám brání ve spontánnosti, protože jsme tak často zaskočení tím, co jsme neočekávali. Ať pozitivně, nebo negativně.

Jak říká Bruce Frantzis:Když žijete v očekávání, jste mrtví. A jen čekáte, až se něco stane. A nemůžete být skutečně u toho, co se odehrává. Život není o úspěchu, i to je jen jin či jang. Prostě buď na té loďce, nesnaž se z ní v peřejích vyskočit. Není nutné se cítit mizerně.

 

Moudrost není v mnoha slovech

Na konci tohoto dlouhého článku je to celkem vhodný nadpis :-) Však jsem již pochopila, že vysvětlováním člověk nevysvětlí nic, co ten druhý nedokáže pochopit. Jako učitelka angličtiny jsem také již dávno pochopila, že to nejsem já, která učí, ale že mohu jen inspirovat, podpořit a poukázat na to, kde člověk chybuje.

Nejsou to slova, která vás něco naučí. Vy sami musíte chtít. Vy sami se musíte otevřít tomu, co slova chtějí sdělit, ale ze své vlastní podstaty nikdy sdělit nemohou. I slova jsou pouze kombinací jin a jang, jak říká Bruce Frantzis. Jen tím, co plodí dualistická mysl. Je třeba jít za ní. Ale víme, jak jít dál, kam nevidíme?

Proto moudrý jedná, aniž zasahuje. Poučuje, aniž mluví.

Jak často říkám, jen číst nestačí. Je třeba dělat to, co čtete. Jen to vám opravdu něco dá. Však i já píšu jen proto, abych měla oč se opřít, když začnu zapomínat, co je důležité. Abych mohla své mysli dát to, co potřebuje, aby se mohla zklidnit a dát prostor skutečnosti.

A pokud ještě nemáte kapacitu cestu (tao) pochopit, nebo po ní dokonce i jít, nevadí. Jde jen o to dorůst. Některé stromy plodí až za mnoho let. Některé dřív. Ale dokud rostou, stále je šance.


3. kapitola Tao-te-ťingu zase příště

A chcete opět nějaké úkoly?

  • zkuste si uvědomovat, že to, co vám přijde špatné, se třeba může jednou ukázat jako dobré (a naopak :-))
  • zkuste se dívat kolem sebe a všímat si, co je více jinové (klidné) a co více jangové (dynamické). Sledujte, jak v jinovém chladu automaticky vyhledáváme jangové teplo.
  • naučte se vnímat, že s každým jinem vstupujete do kontaktu i s jangem. Nemůžete před ním nikam utéct. Jak něco vidíte jako dobré, automaticky do svého života vtáhnete vše, co je špatné. A otázka zní – jak moc to chcete?? 
  • všímejte si, jak moc jste spontánní a jak moc vše plánujete, vyžadujete a očekáváte :-)

Hodně štěstí!

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *