Potkali jste někdy takového toho zářícího člověka?? Často to bývají děti. Ano, ta malá hravá stvořeníčka se zvláštními světýlky v očích, když jim podáváte jejich oblíbenou hračku :-) Nebo když jim dovolíte zůstat na hřišti ještě o chvíli déle :-) Světélka vděčnosti, radosti, hravosti a ponoření do přítomného okamžiku. Ještě totiž neumí moc mluvit, a tedy ani přemýšlet.

U dospělých už tu záři objevíte jen zřídkakdy. Jsme tak trochu pobouchaní životem, že ano? Někteří víc, někteří míň. A někteří mají ještě ten danajský dar vnímat velmi citlivě utrpení druhých, jako by bylo jejich vlastní. Občas možná zahlédnete nějakou tu jiskřičku ve chvílích, kdy prožíváte něco povznášejícího. Máme to tak asi všichni – když se cítíme dobře. Když cítíme lásku, nebo se cítíme milovaní. Když dostaneme něco, po čem jsme toužili. Když se nám něco podaří. Když se na chvíli vymotáme z toho všeho, co v nás to světlo zháší…

 

Zastavte se na chvíli a zadívejte se jiným směrem než obvykle

Obvykle se díváme do minulosti, nebo do budoucnosti. Když už se díváme na to, co je právě teď a tady, pořád se většinou díváme „na něco”. Na něco tam venku, jako bychom neustále utíkali sami od sebe. Jako bychom radši ani nechtěli vědět, co cítíme. Jako bychom nechtěli mít nic společného s tou záplavou myšlenek, která nám proudí myslí. Jako bychom chtěli zůstat blaženě nevědomí toho, jak moc jsme ovládáni zvenčí. A jak moc tím trpíme…

Jenže dokud se díváme duálně – na něco – nemůžeme nakonec netrpět.

Existuje způsob, jak přestat kolem sebe vidět jen objekty, ale to není téma tohoto článku (symbolické vnímání nám může pomoci udělat první krůček). Nám teď půjde spíš o to, jak zatím aspoň vyměnit ty negativní objekty za ty pozitivní :-) To je totiž mnohem snadněji pochopitelné :-)

To první, co stačí udělat, je napojit se na tu jedinou věc, která funguje bez našeho přičinění, ale zároveň ji můžeme velmi snadno vědomě ovládat – na svůj dech. Zavřete teď na chvíli oči a prostě jen vnímejte svůj nádech a výdech. Vnímejte, jak vás nádech naplňuje tím, bez čeho byste nepřežili – kyslíkem. A vnímejte, jak vás výdech očišťuje od toho, s čím byste v těle nepřežili. Vnímejte to uvolnění s každým výdechem. Užijte si to tak dlouho, jak teď budete chtít. A tak dlouho, jak vám to vaše mysl dovolí :-) Jen do toho – nechcete přece jen číst :-)

 

Světlo v nás

Jaké to bylo? Zkuste si to zapamatovat, protože se nám to bude o kousek dále hodit :-) A teď řekněte – cítíte někdy ono světlo v nás? Tu vnitřní radost a lásku, pocit absolutní svobody a vnitřní jistoty? Odvahy? Ten vnitřní klid a spokojenost?

Čas od času v nás možná něco z toho probleskne. Doutnající jiskřička zableskne a my bychom se jí chtěli zuby nehty držet. Nejsilněji zaplane, když se zamilujeme a objekt naší lásky nás má také rád. To se pak svět promění v ohňostroj radosti, že? Když jste s ní/m, cítíte také ten klid? To ticho, tu spokojenost?

I do takové lásky ale mohou pronikat temné proudy strachu nebo ostny žárlivosti. Nejistota. Pocit jisté svázanosti – buď partnerem, nebo strachem, že o něj a s tím i o to světlo, přijdeme….

Jak je vidět, spoléhat na něco vnějšího, na nějaký ten objekt, nám moc nepomůže. Jsou to jen dary, které ta světélka v nás rozdmýchávají, abychom nezapomněli, že v nás planou. A tak se nesnažme ty dary držet v hrsti, protože v nich štěstí nespočívá…

 

Rozdmýchejme to světlo v nás

Neseme v sobě vzpomínky na tisíce a tisíce podobných darů. Ale někdy jako bychom zapomínali, k čemu jsme je dostali. Ne k tomu, abychom za nimi plakali. Abychom je toužili dostat zas. Aby nám byly nezmizely ze života.

A přitom tu vzpomínku můžeme vzít a to světlo v sobě rozdmýchat!

Jen si vzpomeňte na něco, kdy jste se cítili opravdu šťastní – plní radosti, lásky a síly! Přiživujte ve své představě tu vzpomínku, jako byste ji právě teď prožívali. Cítíte, jak vás zaplavil ten příjemný pocit?? Síla naší mysli je neuvěřitelná! Tu vzpomínku ale můžete odložit a ten příjemný pocit si představit jako světlo. Nechte se jím celí naplnit podobně jako jste se předtím nechali zaplavit dechem. Dovolte tomu zářivému světlu, aby zaplavilo celé vaše tělo. Hlavu, krk i ramena, trup, ruce i nohy. I konečky prstů :-) S každým výdechem jako byste víc a víc zářili :-)

Zkuste si to klidně teď hned podobně jako s oním dechem. Zavřete si oči, vzpomeňte si na chvíli, která vás rozzáří, a užijte si ten příjemný pocit, jak dlouho budete chtít.

 

A nenechme ho zadusit

Jak se teď cítíte?? :-) Je úžasné vědět, že to světlo je stále v nás. Plane v našich srdcích, které se umí chvět láskou. Odtamtud ho vždy můžeme povolat, aby nás zaplavilo a občerstvilo.

Možná si řeknete, že jste se již tolikrát nadchli. Tolikrát jste se otevřeli. Tolikrát jste důvěřovali. Tolikrát milovali. Ale svět jako by vám házel klacky pod nohy. Kde je ta svoboda? Jak má člověk cítit odvahu a pevnou půdu pod nohama, když už se tolikrát spálil? Zažil tolik bolesti a tolik ji kolem sebe viděl? Jak planout láskou tam, kde jako by někdy plály spíš plameny pekel??

Každý si v sobě neseme nějaké to trauma. Ať již menší, nebo větší, vždy je to něco, co v nás to světlo dusí.

Když nám vstoupí do vzpomínek nebo nás zaplaví jeho emoce, je to pravý opak toho, co jste nejspíš právě zažili s tou pozitivní vzpomínkou. Zaplaví vás tíže a temnota. Naše běžná reakce je buď se té tíži poddat, nebo se ji pokusit něčím zaplašit. Ani jedno z toho ale nic neřeší. A ani ono rozdmýchávání světla v nás výše bychom neměli používat jako plašičku temnot.

 

Jak tedy v sobě nenechat pohasnout tu louči?

Vnitřní trauma je jako každá rána – je třeba ji léčit a ne dělat, že neexistuje. Jak najdete v článku Trauma – když nás bolí duše (a nejen ta), zdravotní klauni mohou pomoci naladit nás. Ale pak bychom měli dovolit i tomu lékaři v nás, aby tu ránu odkryl a pomohl nám. Naše utrpení nespočívá ani tak v té bolesti, kterou cítíme, ale v naší snaze utéct před ní. Tomu, jak v sobě najít sílu neutéct, se věnoval právě onen článek o traumatu.

A článek Past pozitivního myšlení a dar negativních emocí (článek je dnes součástí ebooku elementu ZEMĚ) vám zase může pomoci si lépe uvědomovat, proč neutíkat :-) Když přestaneme utíkat, můžete objevit poklad. A nejsou to jen slova – před lety jsem v článku V hlubinách zoufalství – hle poklad zaznamenala svůj údiv nad tím, co se mi to vlastně stalo, a že se to opravdu může stát! Nejste na nic sami. To, co vás může podržet, je vždy v nás. Vždy tam je a vždy tam byl.

„Aha. Tak to je to COSI ve mně, co jsem tak dlouho hledala. To COSI, co mě bezpodmínečně miluje a stojí při mě. To COSI, pro co mám hodnotu. Tu nejvyšší. Co mě chápe, co mě přijímá takovou, jaká jsem. Neklade podmínky, nestaví laťky. Nevidí mě pouze optikou svých zkušeností, zvyků, potřeb, tužeb a strachů a zklamání… Není na světě jednoho jediného člověka, který by ti TOHLE mohl nabídnout.”

Ano, tolik smutku a trápení a přitom stačí natáhnout ruku a zvednou to sluchátko (jak jsem psala ve stejnojmenném článku ve chvíli, kdy se mě dotkla slova poslední písně z koncertu Depeche Mode).

 

Buďme k sobě laskaví – teď a tady

Hlavně ve chvílích, kdy svět potemní. Když se lidi mračí, odsekávají, jsou nepříjemní, nebo vás křivě obviňují. Když vám chtějí ublížit. Pravě v těch chvílích nepotřebujeme odsuzování, ale laskavost. Protože právě v té chvíli trpíme. Nejen my, ale i ti druzí. Vždyť kdo by se takhle choval, kdyby byl spokojený?? Víc o síle laskavosti a soucítění najdete zde.

O síle lásky se hodně mluví. Hlavně v pohádkách. Ale ona to pohádka není. Pak v kurzech sebelásky. Ale ono nejde jen o to, rozdmýchat tu lásku v nás. Láska je síla, která nám pomáhá nést náš kříž. Je to hluboká psychologická pravda, která i v mém osobním životě propojila lásku k muži s láskou k životu i s hlubším pochopením křesťanského poselství. O tom, že Žít je umění milovat, jsem ostatně napsala celou symbolickou knížku, kterou pak provádím i ve svých online programech. Je to totiž to nejvyšší umění – milovat život, i když nám zrovna nesnáší modré z nebes :-)

Láska nás totiž umí neuvěřitelně obdarovat, jak jsem psala zase během Valentýna :-) Ten článek je krásným shrnutím 8 darů (z) lásky. To my jen ztratili víru v to, že pravda a láska opravdu zvítězí (viz článek Věříte, že láska a pravda zvítězí o knížce Léčebný kód). A navíc si lásku představujeme jako vztah dvou lidí, zatímco láska je rozplynutí pocitu oddělenosti (viz například článek Rupert Spira a neduální pohled na to, co je vlastně láska). Ono propojení a otevřenost našeho srdce. Přes druhé lidi, zvířata a děti se to učíme. Ale k otevřenosti a propojení s pulsem života to všechno nepotřebujeme…

 

A co když tu sílu lásky nejde vykřesat??

Naše emoce a naše mysl je někdy jakoby v zajetí. Někdy potřebujeme popostrčit od druhých. Díky jejich blízkosti nebo jejich slovům, se v nás cosi pohne a nasměruje nás tím láskyplným směrem. Někdy se objeví článek :-) Někdy kniha. Někdy film. Někdy píseň. (Písně mají ohromnou moc rozhýbat naše emoce! Proto to zbožňování umělců – a ne jejich dar nelze srovnávat s dary lékařů, učitelů nebo vědců.).

A naše vlastní tělo je zásobárnou endorfinů a pocitů radosti i otevřenosti. A nemusíte ani běhat po asfaltu, nebo se potit ve fitku. Stačí vědět, který pohyb mu udělá dobře, aniž by vás vyčerpal. O zázraku tzv. tsalungů a o knize o nich jsem kdysi psala v článku Orlí zázraky aneb když se otevře srdce, dějí se věci.

A pak existuje tzv. tonglen, o kterém jsem hodně psala v článcích o Pemě Chodron a o tom, jak podle ní pomáhat sobě i druhým v těch náročných chvílích (Někdy každý potřebuje pomoc nebo Chci vyřešit problém. A to teď hned. Proč já? A proč to všechno vůbec?). To je nádherná praxe, která nezapomíná na to temné. Nesnaží se ho přehlížet. Ale učí ho transformovat!

A nemůžu tento článek nezakončit slovy jiného článku – Nic a nikdo není důležitější než tvá energie (který je dnes již součástí ebooku elementu OHEŇ). A otázkou z jiného, několikadílného článku – Miluješ opravdu? Ta opravdová láska totiž nespočívá v pocitech lásky vůči sobě nebo druhým. Ale v tom otevřít se a dát sobě i druhým svobodu.


Článek jsem napsala pro desetitýdenní verzi Mimoňského speciálu „Jak se s tím mám smířit?”. Tématem druhého týdne je totiž způsob, jak vnitřně léčit to, co nás vnitřně ranilo. Jak nedovolit ničemu a nikomu, aby to zadusilo to vnitřní světlo v nás. Kdybyste do celého tématu chtěli proniknout ještě víc, zařadila jsem do článku odkazy na další mé články, které se danými tématem kdy zabývaly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *