Každý máme nějaká svá přání. Touhy, které nosíme v srdci. Někteří v ně věří a jdou si za nimi. Někteří je vnímají společně s jistým smutkem, že nejspíš už nikdy nebudou naplněny.

Ať už jsme ale na svá přání rezignovali, nebo v ně z jakéhokoliv důvodu stále ještě věříme, přání mají vždy ohromnou moc nás v životě směřovat. Otázka nicméně zní kam vlastně. A jestli tam vůbec doopravdy chceme.

Položili jste si někdy tuto otázku? Uvědomili jste si někdy, jaké pocity ve vás vaše přání vyvolává? A zda to, co si tak přejete, opravdu chcete?

 

Je touha příčinou utrpení?

Buddhisté říkají, že příčinou našeho utrpení je touha. Ano, přesně ta touha, o které my naopak říkáme, že je impulzem ke změnám a plnění si našich snů.

Z toho, co bylo řečeno výše, je ale možná dobře vidět, že pravdu mají nejspíš obě strany :-) Závisí nejspíš na tom, jak moc věříme v uskutečnění toho, po čem toužíme, nebo zda jsme již rezignovali. Ale možná také na tom, kolikrát jsme již v životě zažili, že ani všechna ta splněná přání nám štěstí nepřinesla. Je to někdy tak trochu jako droga. Práskneme si jednou a musíme dál a dál, abychom nedostali ten nepříjemný absťák…

Kde je ta touha?

Možná máte podobnou zkušenost jako já (psala jsem o ní kdysi v článku Kde je ta touha?). Zkušenost s touhou, která vás dlouhá léta provázela, přinesla vám do života spoustu zajímavých zkušeností a vděčíte jí za pár zásadních životních proměn. Copak mohu tu touhu, která mě hnala cestovat a poznávat cizí kultury a učit se cizí jazyky, prohlásit za příčinu svého utrpení??? :-)

Rozhodně ale mohu říct, že tahle touha mě dělala šťastnou jen někdy. Ano – hnát se tryskem na koni po poušti kolem pyramid! Ano – hladit si slona v srílanské řece! Ano – vidět východ slunce na Mojžíšově hoře nebo na srílanském Adam’s Peaku. Ano – objevovat se svými jordánskými spolužáky zákoutí jordánské Petry. Koupání v Mrtvém moři a ta fotka, jak jsem tam napatlaná bahnem :-) Mám ve své paměti tolik drobných střípků chvil, kdy jsem se cítila šťastná! Ale je to ono štěstí, jako když si šlehnete oné drogy. Chvíli se vznášíte v nebesích, a pak zas abyste hledali, jak se tam dostat zas.

Ostatně ona touha cestovat už mě dnes nežene. Co mě tedy žene? A co vás??

 

Touha objevit to, za čím má smysl jít

Možná jste už také došli k té hranici, za kterou si už říkáte „má to vůbec smysl?” Já si tuto otázku kladla již před pár lety a vznikl díky ní nápad probrat do detailu všechno to, díky čemu se absurdně ženeme směrem, který nás nakonec neuspokojí.

A tak je to pro mě každý rok tématem celého jarního období (elementu DŘEVO dle čínské filozofie), kdy se učím rozpoznávat, která semínka stojí za to zasadit. Všechny jsou popsané v ebooku elementu DŘEVO. Teoreticky je to snadné. Rozlišit semínko Ega, které nám nic dobrého nakonec nepřinese, se dá. Ale nezasadit ho je ohromná výzva!

Velmi pomáhá si uvědomit, že za svá přání někdy platíme příliš velikou cenu. Jak velkou jsem asi nejsilněji pochopila díky trojdílnému anime filmu, který mi pustila má dvanáctiletá dcera. Jde o příběh magické dívky jménem Madoka, o které jsem psala v článku Cena, kterou platíme za svá přání. Je to velmi slavné anime, které prý trochu pobořilo běžný žánr filmů o magických dívkách, které bojují za spravedlnost a lepší svět (a vítězí).

Hrdinky tohoto anime za svá sebealtruističtější přání draze platí. Filmy krásně ukazují, co vlastně znamená ono buddhistické „příčinou utrpení je touha”.

 

Ale máme snad nechat svět být takový, jaký je, a nesnažit se nic změnit k lepšímu?

Řekli jste si někdy „Co s tím nadělám?” A znělo to smířeně, nebo spíš rezignovaně?? Asi je vám jasné, jak nebetyčný rozdíl to je.

V jednom článku (Diktatura pozitivity) jsem kdysi psala o tom, že podle nějakého výzkumu prý neumíme prožívat smutek a upadáme do depresí. O to víc, oč víc nám vládne ona diktatura pozitivity.

Očekává se od nás, že budeme mladí a ještě mladší (třeba i díky nejrůznějším plastickým úpravám), krásní, štíhlí, zdraví, bohatí, vždy usměvaví, plní pozitivních myšlenek a pozitivních afirmací. Že budeme mít život ve vlastních rukou, žít svobodně a mít všechno, nač pomyslíme, protože myšlenky mají moc se zhmotnit?

Jenže když těmto standardům zcela logicky nemůžeme dostát, dříve nebo později nám dojdou síly a s nimi i naděje, že své sny naplníme.

To naše „změnit k lepšímu“ se někdy tváří tak ušlechtile, ale skutečné dobro to není. A máme plné právo se cítit smutně a nenasazovat si umělý úsměv. Takový ten klasicky zápaďácký úsměv a nenasytné chci víc a chci se mít líp, které oné diktatuře pozitivity ve skutečnosti skrytě vládne. Chceme víc, i když jsme na vrcholu toho, čemu se na této zeměkouli říká dobře.

V oné diktatuře pozitivity nakonec nejde o skutečné dobro, ale jen o snahu uniknout utrpení, které zjevně není ve skutečnosti materiální. Ne osvobodit se (nebo dojít spásy, jak říkají křesťané), ale přeznačkovat nebo odmítnout.

 

Cítit, že nic není špatně a že všechno zvládnete

Velmi se toho ale naopak skutečně změní, když najednou začnete reagovat úplně jinak. Když místo abyste svá trápení lakovali na růžovo nebo přepisovali, jen abyste se s ním nemuseli konfrontovat, tak se mu otevřete.

Tím toho paradoxně změníte k lepšímu mnohem víc, než kdybyste vytáhli do boje za lepším já, lepšími druhými a lepším světem.

Vyžaduje to ale přijetí faktu, že to, co je, se nedá hodnotit podle našich měřítek. Je to prostě tak, jak to je. A je to tak z nějakého velmi dobrého důvodu. A je na vás, co s tím uděláte. V prvé řadě ale v sobě musíte objevit ten vzácný pocit, že ať jde o cokoliv, vy to zvládnete (viz článek Cítíte, že nic není špatně a že všechno zvládnete).

Nicméně jsme zvyklí žít v duálním světě a uvažovat dualisticky – to je dobré a to je špatné. A proti tomu špatnému je třeba se postavit (a případně s tím bojovat).  Většinou ani netušíme, že se dá něco udělat jen s tím, co nejdřív přijmeme. Ne s tím, vůči čemu vzdorujeme.

Rupert Spira, neduální učitel, říká, že touha je pro emoce totéž co myšlenka pro mysl (viz Touha z neduálního hlediska). Vždy věnujeme pozornost něčemu vnějšímu. Nějakému objektu. A touha v tom objektu hledá úlevu. Nicméně v objektu úlevu nikdy nenajde, maximálně náhražku.

Mysl ale nikdy nepřesvědčíte, aby přestala toužit. Je to její přirozenost. Můžete jí jen pomoci porozumět, že hledá tam, kde nikdy nenajde.

 

Kde tedy najdeme úlevu, i když máme pocit, že už dál nemůžeme?

Naše touha nám neukazuje  směrem od nás, ale spíš směrem k nám. Neříká nám, co všechno můžeme ještě tam venku získat, ale co si myslíme, že nám chybí. A pak již stačí zjistit, že to byla jen velká iluze.

Nechybí nám ve skutečnosti nic.

Naše touha se obvykle živí pocitem vnitřního nedostatku a strachu. To kyvadlo strachu a touhy se rozhoupe ve chvíli, kdy se před námi rozevře ona jáma nejistoty, o které tak ráda často píšu, když připomínám horor E.A. Poa. V tom hororovém světě totiž žijeme i my. Vždy, když si to kyvadlo nad hlavou necháme rozhoupat :-)

Je to symbolické vnímání, o kterém byla řeč v prvním týdnu Speciálu, které nám dokáže velmi dobře pomoci zahlédnout za tím vším, po čem toužíme, co nám vlastně chybí. Je to krásně poznat třeba v oné předvánoční honbě za dárky (viz Adventní zamyšlení III). A v tom, jak moc se nám to ve skutečnosti už dávno zajídá. Naučili jsme se mluvit materiálním jazykem a již obvykle nevnímáme to, co se skrývá pod povrchem. Za vší tou komercí se přece skrývá pár krásných věcí – třeba touha po radosti, respekt k přáním druhých, zájem. A celé Vánoce nám ostatně symbolicky předávají naději ve splnění toho nejhlubšího přání v nás. Stačí si ty staré příběhy o království nebeském nebo nirváně přeložit do našeho jazyka.

 

Ta nejhlubší touha v nás

Chtít nechtít. Nadějeplná beznaděj. Stavy, které pro nás nejsou v tom duálním světě otevřené, protože je tam nikdy nemůžeme pochopit.

Existuje totiž beznaděj, která není depresivní (viz článek Království za trochu beznaděje). Přichází ve chvíli, kdy přestanete doufat, že vše dopadne tak, jak si představujete. Kdy se ale zároveň také přestanete bát, že to dopadne jinak. Kdy se prostě odevzdáte dění a začnete věřit, že vše dopadne tak, jak má, a že vy to zvládnete.

A existuje například touha, která nesměřuje k nějakému objektu, který nám má poskytnout úlevu. Ale je to touha sdílet. Vyjadřovat sám sebe a štěstí, radost a svobodu, kterou cítíte uvnitř. Když se tato touha nesetká s přijetím, nebudete smutní, uražení ani dotčení, protože nic nehledáte a nic neočekáváte.

Kolikrát jste už zažili, že jste nakonec byli obdarováni něčím mnohem krásnějším než tím, co jste očekávali??

Však jedním z témat ročního projektu je krása neočekávaného (viz i článek Krása neočekávaného). Tu krásu ale můžete prožít jen za jedné podmínky – nic neočekáváte :-) Ani to pozitivní, ale ani to negativní. Nic nechcete, ničeho se nedožadujete, nemáte potřebu manipulovat.

Jak říkávám na čchi kungu – není potřeba všeho toho úsilí. Stačí se uvolnit a pak poznáte, kolik síly (energie) v sobě máme)

 

Otevřít se darům v nás (a šířit je dál)

Místo toho věčného toužení po něčem, co nám stejně tu skutečnou radost neudělá, ale jen nám to bere energii i svobodu, otevřeme se darům. Tomu světu neočekávaného. Tam spočívá naše síla, radost a svoboda.

O jednom takovém daru jsem kdysi psala Dar, který neočekáváte, udělá největší radost. Byl to záznam toho vzácného momentu, kdy jsem ze síly toho daru téměř ztratila řeč. Měla jsem pocit, že žiju ve snu. Že je to všechno opravdu jen ta fata morgána, film, který je tak neuvěřitelný. Ale neměla jsem pocit, že ho potřebuju zachytit a udržet. Jen jsem v něm tak s v(d)ěčným údivem pobývala. Nešlo ho zachytit do slov, nějak okomentovat nebo ohodnotit. Bylo to prostě jen krásné.

A to jistě za tu cestu dovnitř, byť se na ní musíme konfrontovat s vnitřní nejistotou, stojí :-) Nejvíc je to asi znát na partnerských vztazích. Ta nejhlubší láska nic nepotřebuje. Je ohromný rozdíl mezi tím, když na vás někdo visí a něčeho se pořád dožaduje, a když se vám otevírá z lásky a dává ze svého vlastního štěstí.


Článek vznikl v rámci speciálního desetitýdenního Mimoňského speciálu. Jde o shrnutí 3. týdne věnovaného zkoumání našich přání a objevování toho, co se skrývá pod jejich povrchem. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *