(Úvodní část k cyklu je ZDE. Pokud potřebujete, najdete tam i odkazy na výklady, překlady a čínské originály, do kterých se na následujících mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE)

Tao-te-ťing je velmi zajímavá kniha. Čínský originál každé kapitoly má pár znaků. Ale zároveň má spoustu různých překladů – co překladatel, to nějaká interpretace :-) A pak máte ještě spoustu komentářů – starých i nových. Některé jsou více filozofické, některé více duchovní, některé více taoistické, některé rozebírají jazyk. A některé jsou takové prvoplánové. Hodně také záleží na tom, jaký překlad si který vykladač zvolí, pokud nejde do čínského originálu.

 

Který z těch všech výkladů je pak ten správný??

Líbí se mi slova jednoho z těch, jejichž výklad 3. kapitoly jsem na youtube viděla (Finding Unity). Podle něj je důležité hlavně to, jak daná slova promlouvají k vám. A důležité je také vyprázdnit svou mysl od toho všeho, co si myslíme, že víme. Pak jsme otevřeni tomu pochopit.

A tak berte i mé články k jednotlivým kapitolám. Berte je jako mou vlastní komunikaci s textem, kterou se prolíná to, co jsem se z různých překladů, výkladů a z pohledu do čínského originálu vyrozuměla, a nač reaguji ze svého vlastního úhlu pohledu. Neduální učení mě teoreticky i prakticky ovlivňují již dlouhá léta. A přiznávám – nejvíc právě proto tíhnu právě k interpretacím Bruce Frantzise, v jehož online kurzu výkladů jsem.

Vnímám, jak s jeho výklady ladím, protože na pozadí hinduistické advaity a buddhistického dzogčhenu, které jsou mi z praxe blízké, to všechno dává smysl. Frantzis k tomu přidává taoistický pohled, svůj i jeho taoistických učitelů, a já dál vnímám, že závěr mé univerzitní práce o neduálních učeních, kterou jsem před lety psala, že „zkušenost je stejná”, bude nejspíš pravdivá. I když i na FB stránkách Nondual conversations se o tom občas debatuje :-)

A tak, prosím, čtěte Tao-te-ťing s myslí otevřenou nejrůznějším výkladům. A také tomu svému :-)

 

Míra věcí

Když je něčeho přespříliš, nikdy to není úplně ono, že? Příliš vody, příliš sucha. Příliš tepla, příliš zimy. Na té houpačce jinu a jangu je ideální nejít příliš do extrémů. Vidíte sami snadno proč. A tak cílem moudrých je extrémy nepodporovat. (Už jen proto, že například z politického hlediska – a o tom je Tao-te-ťing také – je společnost, která se rozpadne na dva tábory, které se postaví proti sobě, společností, ve které se nežije dobře. Však to poslední dobou sami vidíme.) Z filozofičtějšího úhlu pohledu se v komentáři Berty Krebsové ke 3. kapitole dočtete, že učení o míře věcí tvoří spolu se zásadou nejednání (ono wu-wei z minulého článku) jádro taoistické etiky.

Osobně vnímám, jak velmi často dualistické myšlení neumí než sklouzávat do extrémů. Důvěra vs. nedůvěra. Láska vs. lhostejnost (nenávist). Přijmout vs. odmítnout. Jako bychom v tom duálním světě jinu a jangu neměli jinou možnost. A pak, ve chvílích, kdy se musíme rozhodovat mezi dvěma protiklady, najednou nevíme, co si máme počít.

Naštěstí Tao-te-ťing je plný paradoxů, se kterými tak souzním. Ten nejlepší je v závěru 3. kapitoly:

Konej nekonání a vše bude tak, jak má být.

 

Ta věčná touha – co je za ní?

Někteří říkají, že touha je hnací motor. Motor pokroku. I motor hospodářského růstu a nejrůznějších inovací. Někteří zase říkají, že touha je nástroj Ega, který nás vtahuje do věčného utrpení. Třeba buddhisté přece vnímají touhu jako příčinu utrpení. Co s tím? Co je za ní? A co o touze říká 3. kapitola Tao-te-ťing?

V 3. díle Mimoňské cesty do Jiného (neduálního) světa, mého měsíčního online kurzu (který je všem k dispozici zdarma), je shodou okolností právě o touze také řeč. Touha totiž JE  příčinou utrpení a je snadné si to na vlastním životě ověřit. Čím víc toužíme, tím víc se trápíme, dokud nedostaneme, co chceme. Pak máme chvíli radost. A pak začneme toužit po něčem jiném, nebo po něčem víc. Jenže nemůžeme přece na druhou stranu takříkajíc vylít dítě motivace s vaničkou touhy :-)

A tak já na samotném počátku té cesty zákoutími neduálního světa doporučuji něco podobného, co Derek Lin ve svém komentáři k 3. kapitole – zaměřit se ne na to materiální, co chceme, ale na to, co má spíš nemateriální kvalitu. Jak říká: „i kdybychom si koupili sebelepší postel, klidný spánek si nekoupíme.” Ba jdu ještě o kousek dál a vybízím, abychom se podívali, po čem to vlastně toužíme. Protože často se za našimi touhami, které nás stejně neuspokojí, skrývá něco, co by nás uspokojilo. A možná nakonec i pochopíme, že po tom toužit ani nemusíme :-)

Což je to, o čem mluví i Tao-te-ťing. Stačí vyprázdnit naše srdce, tj. vzdát se všeho toho, po čem toužíme, všeho toho, co vnímáme jako vzácné a hodnotné, a také všeho toho, co vnímáme jako významné. A otevřít se tak tao. Dominikán Mistr Eckhart, jehož křesťanské učení se často s taoismem srovnává, hovoří o tzv. oproštěnosti :-)

A když pochopíte, že toužit nemusíte, získáte víc, než co byste si mohli sami vymyslet.

 

Úžasná rada taoistického mistra

Bruce Frantzis, jehož výklad Tao-te-ťingu mě oslovuje asi nejvíc, tuto radu slyšel od svého taoistického mistra. A sdílel ji ve svém kurzu. A mně přišla úžasná.

Nestarej se o to, co chceš, protože tvé chtění bude nekonečné. Starej se spíš o to, co jsi ochotný udělat?

Na této radě postavil celou meditační praxi ke 3. kapitole a mně hodně pomáhala odhodit to, po čem jsem toužila (a s tím i ono vnitřní rozladění), a nacházet v sobě onu ochotu dopřát si sama to, co mi přišlo téměř nemožné sama sobě poskytnout. 

Někdy je fajn si uvědomit, jak moc něco chcete. Můžete energii toho chtění využít k něčemu užitečnému :-)

Ono prapodivné „vyprazdňuje srdce lidí a naplňuje jejich mysl, oslabuje ctižádost lidí a zpevňuje jejich páteř” (v překladu Berty Krebsové) vykládá také zcela jinak, než jsem u koho slyšela. S touto pasáží má spousta překladatelů a vykladačů velké problémy. Vyprazdňuje mysl? Naplňuje břicho? Oslabuje vůli? Zpevňuje kosti? Co s tím?

  • Na první pohled jako by se ten správný vladař měl hlavně snažit, aby jeho poddaní zůstali hloupí a moc si nevyskakovali. Ok, dopřát jim trochu těch základních potřeb (naplnit jim břicho). A bude :-)
  • Na druhý pohled jako by se ten správný vladař měl snažit, aby lidi nemuseli toužit po oněch nedosažitelných či vzácných věcech (o kterých je řeč na začátku kapitoly). Díky tomu, že mají to, co potřebují.

Bruce Frantzis ale nehovoří o břichu jako o sídlu mysli (jako Berta Krebsová), ani o břichu jako symbolu základních životních potřeb, ale o břichu jako místu, kde sídlí spodní tan tien. Tedy vnímá tuto část kapitoly čchi kungovým taoistickým způsobem, který je mi osobně velmi blízký. (Politické implikace mě až tak moc nezajímají, byť mohou být právě dnes velmi přínosné.)

 

Jak si tedy naplnit břicho?

A tak i ve své meditační praxi nechává vyprázdnit srdce od tužeb, které jsou spojené jen s tím, co člověk chce kvůli něčemu (něco získat, něčemu se vyhnout), a naplnit spodní tan tien onou ochotou udělat to, co se dělá jen pro věc samu. Jen proto, že tak je to správné. Aniž bychom znali konečný smysl toho všeho. Bez nějakých ambicí, očekávání. Bez připoutanosti k výsledku. A pak to nechává vsáknout i do kostí. Do kostní dřeně. Naplnit celé naše tělo.

Kdo kdy cvičil čchi kung, zná ten pocit, kdy se naplní spodní tan tien a kdy vnímáte, jak se tělo pohybuje spontánně samo. A vy pak jednáte v souladu s tím, co je přirozené. A děláte to, co je užitečné. A k tomu nemusíte být kdovíjak sečtělí :-) Tady nejde o teorie, je to něco, co můžete cítit ve svém vlastním těle a vnést to do každodenního života.

Pravým opakem je pak představa, že toho víme tolik (jsme přece vzdělaní a chytří), že můžeme určovat, jaké by co mělo být. Stavět se proti tao, proti proudu řeky, která teče přímo do moře. Jak se píše ve 3. kapitole, pokud jednáte spontánně (ono wu-wei), je to ten nejlepší způsob, jak konat. Nejlepší způsob, jak si naplnit břicho je tedy vzdát se svých tužeb po tom, co považujeme za hodnotné. Ať jsou to věci, nebo názory. Ptejte se sami sebe – jsou vám opravdu užitečné tak, jak si taoisté představují užitečnost?

 

Dělat to, co je užitečné

To dává smysl, že? Často děláme to, co je pro nás (nebo i pro druhé) užitečné. Nebo si to alespoň myslíme.

Ale často také narážíme na to, že jsme nuceni dělat věci jen proto, že nám to někdo řekl. Ačkoliv v tom nevnímáme žádný smysl. Takové „protože to říkám” slýchává hodně dětí. A ve školách se to rozběhne na velmi vysoké obrátky.

Otázka pak zní, jak poznáme, že je to OPRAVDU užitečné? Že to není užitečné jen proto, abychom něco získali, nebo se něčemu vyhnuli? Že to má nějakou skutečnou hodnotu?? Podle taoistů (jak říká Bruce Frantzis) je užitečné vnímat vnitřní klid, ať vám život přihraje do cesty cokoliv. Taoisté nekladou důraz na výhody, které tím či oním člověk může získat. Ale na užitečnou činnost samotnou.

 

Proč obdivovat úspěšné a dávat na odiv to vzácné a těžko dostupné?

Ahh, tady se může proti Tao-te-ťingu zvednou velká vlna odporu. Protože ve 3. kapitole se říká, že něco takového k ničemu dobrému nevede. Lidé se pak jen sváří, kradou a jejich srdce jsou rozjitřena (dle překladu Berty Krebsové). I to na vlastní kůži poznáváme, že? A právě díky tomu, že jsme dostali ten dar ochutnat ze stromu kapitalismu, který není o nic červavější než strom socialismu :-)

Jenže umíme něco jiného, než říkat již malým dětem: „Podívej na Honzíčka, jak mu to jde”? A doufat při tom, že určitá rivalita nebo i závist dítě pohne k tomu se zlepšit? Proč máme tu potřebu dávat na odiv, že „na to máme”? Že my jsme ti, kterým se v životě daří. Abychom nebyli za nějaké outsidery…

Ale kupodivu to, co vypadá na první pohled nevinně a motivačně, nic dobrého nakonec nepřináší. Společnost zůstává dál rozdělena na ty, co jsou na tom líp a čelí nepřátelství a závisti a bojí se, zda o to všechno jednou nepřijdou. A na ty, kteří jsou na tom hůř, čelí své vlastní nespokojenosti a závisti a snaží se nějak dostat nahoru. Někdy jakkoliv.

Všimli jste si, jak naše společnost umí vynést lidi na samotný vrchol (udělat z nich celebrity) a pak je s gustem srazit dolů? Hledat na nich chybičky, pronásledovat je snad i k samotnému hrobu?

Co z vás dělá pohled na onoho alfa samce? Nebo alfa samici? Nicku?? Tak proč druhé vynášet, když nás to (jak už to tak v jinjangovém světě chodí) automaticky sráží? Nemusíme být také alfa jedinci. Stačí, když se naučíme být lidskými bytostmi. I to je samo o sobě veliký úspěch :-)


4. kapitola Tao-te-ťingu je ZDE.

A chcete opět nějaké úkoly?

  • Dopřejte si onu představu, že se vám srdce naplnilo vším tím, po čem toužíte. Proč ne? Jen se té představy pak vzdejte :-) Beztak to byla jen představa, že? Vyprázdněte své srdce. Otevřete ho tomu, co může být. A pak se ptejte: „Jsem ochotný/á udělat sám pro sebe to, po čem tak toužím?” Klaďte si tu otázku tak dlouho, jak budete potřebovat. Nepospíchejte na sebe :-) Tohle nevymyslíte. To vypluje na povrch. A vy si budete jistí: „Ano, tohle chci a jsem ochotný/á pro to něco udělat.

Dnes pouze jediný úkol. Je dost výživný :-)

Hodně štěstí!

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *