… když lidi kolem Vás dělají všechno úplně špatně. Když politici jsou úplně špatní. Když Bůh sám je spíš Satan sám. Jo, na to všechno jsem různě na netu narazila :-) Těžko se pak radovat ze života, že?
Hlavní myšlenkou celého ebooku věnovaného elementu OHEŇ Najděte v životě tu opravdovou radost, který si teď v letním období týden za týdnem pročítám, je: „jak se můžeme radovat ze života, když pořád všechno a všechny hodnotíme, kritizujeme a soudíme??“
Dokážeme se radovat z něčeho, co se nám nelíbí? Co bychom nejraději změnili? Co neodpovídá našim představám? Našim očekáváním? Našim hodnotám?
Je možné se z toho všeho radovat, ale jen za jedné podmínky: přestaneme to kriticky hodnotit a snažit se to změnit. A to je něco, nad čím obvykle (zcela logicky) jen kroutíme hlavou. Se snad zbláznila?? Nebojte, i já nad něčím takovým kroutím hlavou vždycky, když narazím na něco, co mám sto chutí vzít a celé předělat :-)
Dokud jsou ti špatní jenom politici (a vždycky si nějaké, na které si můžeme zanadávat, najdeme), je to ještě celkem v pohodě. Dokud nás nenahání do koncentráků nebo do kotelen, ještě není tak zle. Ale nejčastěji máme sto chutí vzít a celé předělat bližní své, co? Rodiče, děti. Partnery, partnerky. Sousedy, spolupracovníky :-)
Žít je opravdu umění milovat. Nepodmíněně.
Já jsem tento týden vzala ten tlustý štos vytištěných emailů, který mi za dlouhá léta poslal člověk, který mi od 90. let hodně hluboce zasahoval do života a proměňoval ho. Ano, byl to právě on, díky kterému v 90. letech vzniklo jádro mé první e-knihy Žít je umění milovat. Právě díky němu vznikaly totiž texty, které bych mohla nazvat mystickou lyrikou.
Byly to texty nesené hlubokou láskou, která ale byla tak trochu zvláštní :-) A právě proto vznikaly takové texty, jaké vznikaly. Proto s tím vztahem přicházely takové prapodivné zážitky, jako přicházely. Třeba na tom trajektu z egyptského Dhahabu do Jordánska. No, jak říkám, mystická lyrika…
Všechny maily, které mi psal, a mnoho z těch, které jsem psala já jemu (často ještě ty neupravené verze), jsem si kdysi tiskla a schovávala v šuplíku u své postele. Byly tam dosud. Přes 20 let.
Teprve dnes jsem je všechny vzala a vyhodila…
Proč?? Řekla jsem si, že už se tím nechci zabývat. (A ten vztah není zaprášený a uložený jen v mailech – ještě před pár měsíci jsme se opět viděli. Zrovna měl cestu kolem z Austrálie… no fakt :-))
Nejde ani tak o to, že bych se tímhle dlouuuuuuhým vztahem ještě nějak zabývala. Jde spíš o ten styl, jakým jsem ten vztah vedla. V dobré víře. Svobodně, ale se snahou dobrat se pravdy o tom vztahu, sama o sobě i o něm. Neutíkat před tím, co se uzavíralo. A nenechat se vtáhnout do toho, co se otevíralo. Možná jsem byla trochu posedlá :-) Ale ne jím, jak mě podezíral (a mě to tak rozčilovalo). Ale láskou samotnou. Tím vším, co se skrze ni člověk mohl naučit. Kdo to pochopí?? Že ve vztazích často nejde o ty dva, ale o lásku samotnou?? O lásku, skrz kterou se díváte na svět?
Ale udělala jsem jednu zásadní chybu
Myslela jsem si, že se mám dobrat té pravdy vztahu s ním. Měla jsem snahu napravovat to, co se mi zdálo, že je potřeba napravit, ujasnit to, co se mi zdálo, že je třeba ujasnit, vysvětlit to, co se mi zdálo, že je třeba vysvětlit.
Jak jinak, pokud si dva lidé mají opravdu rozumět? Možná to znáte – tu urputnou snahu řešit neřešitelné :-) Strávila jsem tím dlouhé roky. Dlouhé hodiny sepisování mailů – aby konečně pochopil. Roky rozporů a usmiřování. Roky setkávání a zklamávání. Buď na mé straně, nebo na té jeho.
Ale jako bych se tento týden rozhodla, že tyhle stohy mailů už doma nechci. Že to byla marná snaha. Že skutečná láska není o vysvětlování a chápání, ale o milování. O přijímání toho druhého takového, jaký je. A buď je v takovém vztahu člověk šťastný a zůstává. Nebo není a odchází z něj. Se vší tou láskou v srdci.
Jako bych se rozhodla, že nic takového už nechci opakovat. I když mám tu silnou touhu po tom, aby se lidé chápali, rozuměli si a vycházeli si vstříc.
Ano, to je jeden z projevů lásky – vycházet si vstříc. Ale je ještě jeden. Prostě milovat, aniž chápeme. Aniž souhlasíme. Aniž se bojíme, že nám ten druhý ublíží tím, že nerozumí tomu, co potřebujeme, a nevychází nám vstříc…
Není možné se radovat ze života, když ho nepřijímáme se vším všudy
Ale je to někdy sakra těžké, že? Nedávno jsem o přijímání měla celý seminář, po něm jsem sepsala celé PDF o přijímání, ve kterém jsem shrnula všechna svá proč a jak a který nosívám i spolu s ohňovým ebookem skoro pořád u sebe. Ale stejně mi to nejde, jak bych si představovala :-)) Někdy je prostě těžké odhodlat se k tomu přijmout to, co považujete za nesprávné a za nespravedlivé, i když znáte všechna svá proč a jak (ale díky alespoň za to) :-)
Zrovna tento týden jsme měli v čajovně velmi zajímavou debatu o spravedlnosti. Se soudcem na Nejvyšším soudě :-) A zároveň s naším hlavním orlím čchi kungovým instruktorem. Soudit druhé, zdá se, není nikdy snadné. Nese to s sebou spoustu otazníků, které je nutné zvažovat. A někdy je otázka, co je vlastně spravedlivé a podle jakých kritérií.
Co Vy? Vy máte jasno na základě jakých kritérií posuzujete to, zda je něco správné či nesprávné, a kritizujete druhé nebo sami sebe?? Já a Ty je totiž hluboce propojené – pokud ublížíte druhému, ubližujete i sami sobě. A pokud vidíte druhé jako ty špatné, zraňujete tím i sami sebe. Berete si radost ze života…
Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu JÁ, NEBO TY v rámci elementu OHEŇ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní radost a nepodmíněnou lásku. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se