Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Někdy je to těžké. Proto se také toto téma objevilo mezi padesátkou týdenních témat projektu STROM ŠTĚSTÍ. Jsou chvíle, kdy se tak moc snažíme pochopit. Pro mě to kdysi bývalo hlavní východisko z problémů – pochopit! Pochopit, proč se to či ono děje. Pochopit druhého člověka, proč to či ono řekl. Nebo proč to neřekl. Ano, nemám ve zvyku si vytvářet domněnky. Mám ve zvyku si vytvářet velké otazníky. Mám hlavně ve zvyku chtít vědět. Abych mohla pochopit. Odpustit. Zařídit se nějak…

Vím, že nic nevím je pro mě vždycky velká lekce. Ale já byla vždycky celkem slušný student :-)

 

Kdy stojí za to snažit se pochopit a neříkat si jen, že prostě nevím a vědět nebudu? 

Pro mě rozhodně vždycky, když cítím, že cokoliv jiného je v dané chvíli nad mé síly. Nakonec to pochopení ale většinou stejně spočívá v tom, že pochopím, že „tak to či ono prostě je” :-) Ani dobré, ani špatné. Že to jediné, co je potřeba udělat, to přijmout. S oboustranným soucítěním. A to je zásadní součást opravdového přijetí!

Narazila jsem na to tento týden několikrát. Uvědomila jsem si, že někdy máme tendenci druhé lidi posuzovat (měl by se sebou něco fakt udělat), ale přitom bychom měli pochopit jednu jedinou věc – že je prostě takový. Známá dnes psala o Aspergerově syndromu. Jak chcete například někoho takového změnit??

A já jsem si vzpomněla na HSP (hypersenzitivní lidi), kteří někdy končí na antidepresivech, protože mají nějaké dispozice, nevědí o tom, snaží se přizpůsobit běžnému životu, ale to je ničí. Jsou vnímavější.

To, co hroší kůži nezraní, senzitivní lidé vnímají jako krutou bolest. Nemůžete je změnit. Můžete jim jenom ukázat, jak s tím žít. Bez antidepresiv. (Můžete si udělat test, jestli také nejste HSP – TADY. Je nás asi 20 %, takže ne zas tak málo. A těm, kteří to o sobě poznali, se hóooooodně ulevilo :-))

A pak jsem si vzpomněla na astrologii a říkala jsem si, jaká je škoda, že tomu tolik lidí nevěří. Že by se to mělo třeba učit ve školách, kde je tolik spolužáků a tolik možností, jak si ověřit, že astrologie krásně popisuje, kdo jaký je. (Tranzity a předpovědi mě nezajímají, mě vždycky zajímala jen ta osobnostní a vztahová charakteristika). A proč jaký je.

Můžete si říkat: „tohle individuum je děsně akční, mělo by se trochu zklidnit a brát větší ohledy na druhé. Je děsně nevychovaný.” A pak zjistíte, že má ascendent v Beranu, Mars v Beranu (mimochodem to jsem já :-)) a já nevím, co ještě. A řeknete si: „No jo, asi nebude nikdy stejně klidný a uvážlivý jako ascendent ve Vahách s Marsem v Raku.

Ano, takoví lidé mají před sebou své úkoly (třeba se naučit ty ohledy mít), ale temperament mají prostě daný. Ostatně z psychologie si vzpomínám, že temperament je prostě vrozená dispozice. Z cholerika flegmatika fakt neuděláte :-)

 

Taky v práci se hodí snažit se pochopit :-)

Já bych to v tomto případě nenazvala vytvářet si domněnky. Nazvala bych to vytvářet si teorie :-) Protože domněnka bývá často něco, čemu fakt věříme. Zatímco teorie je vždy otevřená k tomu, aby se rozbourala. Když zjistíme, že naše domněnka, že ten či onen je dobrota sama, je chybná, docela to zamrzí, že? Teorie je ale pouze teorie. Čekám, kdy se ukáže, že ten či onen dobrota sama není. A vždycky mě mile překvapí, že teorie stále a stále platí :-)

V mém případě jde třeba o můj projekt DARUJTE (SI) POHODU. Tento týden jsem ho dodělala a spustila. A testuju. Zjišťuju, jak to funguje. Zjišťuju, jestli celý ten proces mailů není příliš dlouhý. Jestli se lidi někde zbytečně neztrácejí. Jestli toho na ně není moc (ten dnešní uspěchaný svět). Jestli to nějak nemůžu zkrátit a zjednodušit, aniž bych vynechala něco zásadního, co jim pomůže pochopit ten videodárek osobní zkušenosti neduálního vnímání, který dostali…

Můžu si říct „no jo, oni to nechápou, zabedněnci. Člověk jim naservíruje to nejlepší, co pomáhá věci přijímat tak, jak jsou, a oni se po tom nesápou jako diví”. Mohla bych se cítit zdrcená. Zklamaná. Začít si vytvářet další a další domněnky. Celý řetězec příběhů o tom, co já a co ti druzí. Na koho to blbství hodím?? :-)

Děláme to tak často! Vždycky hledáme nějakého toho obětního beránka, když něco nejde tak, jak jsme si ve svých největších snech představovali.

Nebo je možné to prostě vzít jako další z experimentů. A zkoušet. Hrát si. Hledat cestičku, která bude všem srdcím nejbližší. A to mě ohromně baví. To je vždycky to, co mě žene v práci na mém blogu a na tomto webu. Hledat cestičky, kterými popsat to, co je pro mě ten nejvzácnější dar, aby k němu získali přístup i ostatní. A přestali se konečně trápit.

Ne, není to tak, že víte a už se netrápíte. Samotné vědění je Vám k ničemu. Chce to ještě hodně a hodně času a práce, abyste to, co víte, začali i naplno využívat. Ale pro mě to byla velká úleva, když jsem poznala, že už nemusím hledat. Že už nemusím zkoušet tamto a oneto. Že vím, kudy jít a co dělat.

 

Teď už to chce ke štěstí jen jedno – opravdu dělat to, co vím, že je dobré

Na téhle cestě je krásné to, že je tak individuální.  Že mě nenutí stát si za svým proti druhým. Vzpomínám, jak jsem už před mnoha a mnoha lety byla na studentském mezinárodním festivalu v Norsku ve skupině o náboženstvích (to jsem ještě religionistiku nestudovala). Byli tam muslimové (z Jordánska), křesťané (třeba z Ghany), baháisté (z Běloruska), židovka (z Izraele) , kluk nevím odkud, který byl v Indii za Saí Babou. No a pak já. Nic.  Žádná příslušnost k ničemu.

A celou dobu jsem měla pocit, že rozumím jim všem. A to jsem ještě neměla za sebou pobyt na buddhisticko-hinduistické Srí Lance a vlastní zkušenosti s buddhismem.

Jediné, co je potřeba, je se otevřít. Vnímat svět takový, jaký je. S láskou. Je to vlastně tak jednoduché. To jen my si to všemi možnými náboženskými směry (a spory) a ezoterickými hrátkami děláme zbytečně složité.

Jestli si to chcete vyzkoušet, ten dárek je otevřený každému a vždy:

DARUJTE (SI) POHODU


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu VÍM, ŽE NIC NEVÍM v rámci elementu OHEŇ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní radost a nepodmíněnou lásku. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *