(Úvodní část k cyklu je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se na mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem, tou nevyčerpatelnou studnou moudrosti. A možná i k ponoru do ní. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE.)

Život není žádný lidumil, zaznívá hned na začátku páté kapitoly („Nebesa a země neprojevují lidumilnost”) – a to nám má jako pomoci žít spokojenější život?? Vždyť právě proto, že život se jako žádný lidumil nechová, miliardy lidí na světě raději věří v dobrotivého Boha, který to s námi myslí dobře. Když tedy děláte to, co vám přikáže :-) Snaha vnímat Život alespoň trochu pozitivně a smysluplně tu byla, je a nejspíš stále bude. Pomáhá nám to přece život snášet a věřit, že vše se v lepší obrátí. Dává nám to naději.

Jak je to tedy s tím nelidumilstvím myšleno?

U neduálního učení vždy hrozí, že jej špatně pochopíme, protože se na něj budeme dívat očima duality, která je nám tak důvěrně známá. Navíc platí, že na druhé lidi se často díváme očima našich vlastních představ a zkušeností. A křesťané a muslimové to dělají vůči východním směrům obzvlášť rádi.

Krásně je to vidět na snahách překládat Tao-te-ťing z té čínštiny, ve které někdy před naším letopočtem (kdo ví, kdy přesně vlastně) vznikl. Co překladatel, to nějaký výklad, který do toho překladu vkládá. A pak vidíte komentáře těch překladů a říkáte si: „vždyť tomu člověku se na Tao-te-ťingu líbí něco, co tam vlastně vůbec není“. Nebo se mu naopak nelíbí něco, co tam vlastně vůbec není. Jako s tou představou lidumilnosti.

 

Je život s námi, nebo proti nám?

Já ve svých článcích píšu, že Život není proti nám, ale s námi. Tao-te-ťing se zdá říkat, že Životu jsme ukradení. Jako ten slaměný pes, o kterém se v Tao-te-ťingu píše, který se používal k obětinám. Zapálil se a vyhodil.

Někde ale také píšu, že Životu jsou fuk naše přání, touhy a strachy. Jak sami sebe vidíte? Jste své tělo, své myšlenky a své emoce, ať již ty plné toužebných cílů, nebo obav? Pokud ano, pak vás Život zapálí a vyhodí a moc příjemné vám to nebude. Pokud tak sami sebe alespoň nevidíte, i když tak sami sebe prožíváte, to zapálení a zničení vás bude mnohem míň bolet. Pokud tak sebe už ani neprožíváte (a kolik takových po světě běhá?), rádi vzplanete a zmizíte. Protože pálíte jen to, co vám překáží vnímat to, co opravdu jste.

Život je totiž s tím, s čím je v jednotě. A tím není naše ego, jak se tomu ČEMUSI dnes obvykle v tom negativním smyslu říká, ale naše podstata. To COSI není nic jiného, než to cosi v nás, co nás svádí na scestí tím, že nám předkládá něco, za čím se hnát, a vyvolává v nás strach. Co nám umí zmást hlavu. Kdysi se tomu říkalo i Ďábel. A Životu se říkalo Bůh. A taoisté mu říkají tao. Pokud tedy pod pojmem Bůh myslíme hlavně ten nepojmenovatelný zdroj všeho existujícího bez těch všech náboženských příběhů kolem.

 

Mudrc není žádný lidumil

A proto se najdou guruové, kteří se chovají jako ti drsní blázni. A proto si pak někteří tak snadno spletou onu spontánnost wu-wei s tím, že prý můžeme „mluvit, jak nám zobák narostl” a můžeme být tak trochu jako burani. Přirození, drsní. Hmm, ne vždy to platí.

Ano, mudrc se nevyznačuje nutně sluníčkovským ňuňuňu. Ale ani neotesaností. A je velmi složité rozpoznat toho mudrce, který ty tvrdé metody používá šité na míru člověku, které potřebuje trochu otesat své představy o vlastní důležitosti, od člověka, který prostě využil tuto hru, aby dal volný průchod své vlastní neomalenosti, krutosti a namyšlenosti.

Nezapomínejme na 4. kapitolu, kde se o mudrcovi mluví jako o tom pokorném, kteří se spojuje s vlastním prachem (když vezmeme v úvahu překlad B. Krebsové). Nebo o tom, kdo otupuje ostrost a ztlumuje vlastní zář, protože to je vlastnost tao, se kterou se mudrc ztotožňuje.

 

Co je realita a co ne

Když je v 5. kapitole řeč o onom slaměném psovi, většina komentářů vypráví hlavně o oné obětní funkci. Bruce Frantzis, jako ostatně snad pokaždé, přichází s interpretací mírně jinou. A vždycky jsou pro mě zdrojem mnoha inspirace.

Vypráví o tom, že podle taoistů by se nikdy nic jin/jangové kvality nemělo brát moc vážně. Vše jin/jangové kvality je totiž pomíjivé (buddhisté by ještě dodali prázdné). Není vlastně tak úplně reálné – je jako onen slaměný pes. Zdálky může vypadat opravdově, ale když se na něj podíváte z větší blízkosti, je to prostě jen sláma. Takový pes váš dům moc neochrání.

Bruce říká, že mnoho interpretací Tao-te-ťingu se předávalo ústně a některé věci jsou bez toho všeho vědění kolem (které by vydalo na spoustu dalších knih) jen těžko srozumitelné. Je opravdu velmi zajímavé slyšet od něj to, co jeho učil jeho taoistický mistr.

Právě proto je i pro Život i pro mudrce tvorstvo a lidstvo jako slaměný pes – protože je nereálný. Není nutné ho brát tak smrtelně vážně a ulpívat na tom všem a děsit se toho všeho. Je to jen neuchopitelný koloběh jinu a jangu. Podstata toho všeho je jinde a když tu člověk vnímá, je v jednotě s tím, kde se na lidumilnost a nelidumilnost ani nerozlišuje. Kde je všechno tak, jak má.

 

Tao není zaujaté

Derek Lin se na onoho slaměného psa a na nelidumilnost nebes a země a moudrých dívá zase trochu jinak. Zaměřuje se hlavně na onu nezaujatost. Na to, že když jste v tao, neupřednostňujete druhé podle svých vlastních osobních preferencí. 

Upozorňuje na to, že lidumilnost je jen lidský výtvor odpovídající lidskému uspořádání. A v Tao-te-ťingu najdete přece pasáže, které hovoří o tom, že lidská pravidla vznikají hlavně proto, protože se lidé odchýlili od své přirozenosti (od tao).

Lidské emoce mají tendenci vyhýbat se tomu negativnímu a přehlížet smrt (pomíjivost) kolem nás. Moudrý člověk se ale nepřipoutává k tomu, co pomíjí. Ale ani nepřehlíží onu trvalou přirozenost všeho kolem sebe.

Onen slaměný pes je pro Dereka pak symbolem rituálu, jehož součástí jsme my sami. Každý máme podle něj ve svém životě roli onoho slaměného psa, který se obětovává něčemu většímu než je on sám. A zároveň je i tím, čemu se obětovává, i vykonavatelem onoho rituálu.

A Derek Lin pak vyzývá své posluchače, aby kontemplovali sami sebe jako onoho slaměného psa. Jako toho, kde je tu jen na omezený čas. Jaký je smysl toho, že tu jste?? Kam jdete? Dnes? Zítra? Za rok? Jaký je hlubší smysl vašeho bytí v každém okamžiku?

Čím víc si to podle něj uvědomujete, tím klidnější můžete být v náročných situacích. Tím snadnější pro vás může být napojit se na svou vnitřní sílu, když bude potřeba. Najít sílu a motivaci. Protože tu již nejste jen sami pro sebe, ale i pro ostatní. Podobně jako ten slaměný pes, jehož lidé obětovávají, aby skrze onu oběť něco získali.

 

Nic není nic

Už v minulém článku (a minulé kapitole Tao-te-ťingu) byla řeč o prázdnotě. Je to ostatně téma, které se v knize často opakuje, protože tao je právě to. Byla řeč i o tom, že to neznamená nicotu, ale „žádná věc”. Ono nic prostě není je tak nějaké nic. Je to nic, které je plné a nevyčerpatelné, ne prázdné ve smyslu, že tam nic není. Je to jako ona singularita – nic, ze kterého vznikl Velkým třeskem celý vesmír. Ono skoro nic, ta jedna jediná buňka, ze které jste vznikli i vy.

Věci jsou to, co je složené z jinu a jangu v nějaké poměru, tj. i z pěti elementů dřeva, ohně, země, kovu a vody v nějakém poměru. Vidíme je, jak rostou, jak planou, jak dávají úrodu, jak opadávají, nebo jak se ztišují. Cítíme je, jak nás pohánějí, jak nás zahřívají, jak nás sytí, jak nás pročišťují a jak nás zavlažují a zchlazují, kdykoliv potřebujeme. Vnímáme je v jejich harmonických i disharmonických podobách, kdy se v nás přehřívají, nebo v nás tuhnou nebo vybuchují hněvem.

Ale tao není nic z toho. Možná bychom mohli říct, že je transcendentní? :-) Přesahuje duální svět jinu a jangu, je tam, kde jin a jang jsou ještě v podobě wuji či taiji. V jednotě. Je těžké si něco takového představit, že? No, protože představit se dá jen další jinjangová věc, ne neduální tao :-)

Ale dají se hledat symboly, které vám je přiblíží. Jedním ze symbolů v 5. kapitole je kovářský měch. Umíte si ten představit? Je prázdný, ale díky jeho pohybu něco vzniká. A díky tomu vzniká oheň. Právě taková prázdnota je prázdnota tao. Právě z takového nic něco vzniká. Čím víc tao používáte (čím víc jej kultivujete), tím víc se napojujete na jeho nevyčerpatelnost. Jak říká ve svém komentáři Derek Lin – pokud jste kreativní a kultivujete tao, vždy budete otevřenou studnou nápadů a nenarazíte na dno (kreativní, spisovatelský blok).

 

Jak manifestovat

Velmi zajímavý je komentář Bruce Frantzise o tom, že se v popředí zájmu taoistů vždy bylo to, jak věci vznikají. Neboli to, jak se manifestují. Však si všimněte, jak mají Číňané ve své filozofii popsané různé variace jinu a jangu v 5 elementech a co ty všechno ovlivňují. A to i vzhledem ke stravě či zdraví.

Čínská medicína pak pomáhá právě díky těmto všem poznatkům o tom, jak věci vznikají a zase zanikají. Čím podpořit zdraví a čím rozptýlit nemoc. Není to jednoduchou rovnicí tato pilulka je proti této nemoci. Je to spíš tato kombinace je proti té vaší individuální kombinaci. Není to právě snadné a není to žádné šarlatánství, když se to dělá tak, jak má.

V rámci taoismu se dají najít směry řekněme magické, které to poznání k manifestaci využívaly. A pak směry řekněme spirituální, kterým šlo spíš o to se nenechat tím manifestovaným polapit. S tím, že ta spirituální cesta taoismu je prý považována za vyšší. 

Konec 5. kapitoly ostatně hovoří o přemíře slov (i myšlenek), která se nakonec ale vyčerpá. Protože není jako tao. Pokud se člověk ponoří do manifestace a magie, skončí nakonec špatně, jak říká Bruce Frantzis. Pokud se zajímá o vnější malichernosti a ne o tu vnitřní realitu, i on se vyčerpá.

 

Slova nejsou realita a vyčerpávají nás

Konec nás vrací opět k míře věcí (jak říká Berta Krebsová), což je další z taoistických základních myšlenek. Ke středu, jak někteří poslední znak kapitoly překládají a vykládají. K oné střední stezce mezi extrémy. Případně zpět k prázdnotě, jak jej vykládá Darek Len podle jednoho ze starších komentářů (přičemž pro něj je střed je vlastně onou prázdnotou).

Ty vnitřní vibrace, myšlenky a slova a další a další slova člověka nepřivádějí do středu vlastní bytosti, ale od ní. A proto vyčerpávají. Jak říká Bruce, pokud nejsme v kontaktu s tím, co je reálné (a slova jsou jen slova, nejsou realitou), vyčerpáváme svou energii. A je to víc než jen ta fyzická vyčerpanost. Je to vyčerpanost ducha.

A tak ať již čtete cokoliv, věnujte spíš pozornost tomu, nač slova poukazují. Je to jako s oním starým rčením, že se nemáme zabývat prstem ukazujícím na měsíc, ale oním měsícem. Jak prý říkával jeho mistr: „Toto jsou slova, toto je jejich význam a takto je třeba podle nich jednat.” To se mi velmi líbí, protože je velká škoda zůstat jen u čtení. A mnohdy i bez skutečného pochopení toho, co čteme.


Další kapitola o mystické ženě ZDE.

Chcete opět nějaké úkoly na následující týden?

  • Můžete zkusit totéž, co doporučuje Bruce Frantzis ve svém online kurzu. Prostě jen sledujte své myšlenky. Nesnažte se je nějak krotit, nějak ovlivňovat. Jen sledujte, jak se objeví a jak zase zmizí a nahradí je jiné. Stále dokola. Pak můžete sledovat i to, že z toho stejného „místa”, do kterého myšlenky mizí, se zase rodí. A postupně si možná uvědomíte ten prostor…

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *