Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá (nebo blbej…)
No fakt, to si někteří lidi říkají!
Také jste to už u někoho slyšeli?? Možná i sami u sebe :-)
Někdy je zajímavé, co nám zničehonic vypadne z pusy. Kde se to v nás vlastně bere?? Stačí na ulici zakopnout – „Bože, já jsem blbá.” Nebo na něco zapomenout… a zaboha si nevzpomenout… a zase – „Bože, já jsem blbej.” Slyšela jsem i jednu matku, jak se otočila na svého malého syna: „Seš snad blbej, nebo co??”
Myslím, že to ani nemyslela nijak špatně. Prostě „blbej/blbá” je pro spoustu lidí slovo stejného rázu jako třeba mobil :-) Používáme ho tak často, že už si ani neuvědomujeme, co všechno nám vlastně bere…
Slyšela jsem ale ještě jeden příběh. A v té chvíli mi došlo, jak nebezpečně si s podobnými slovy zahráváme.
Byl to příběh jednoho páru. On v jedné chvíli svou partnerku vynášel do nebes. Člověk by pomalu věřil, že TOHLE bude ta největší romantika na světě. Jenže nebyla. V druhé chvíli častoval svou partnerkou slovy, které se mi tady ani psát nechtějí. „Seš blbá” je proti tomu kalibru dřevěná pistolka. A co myslíte? Nepřišlo jí to zvláštní. Vulgarity a urážky jsou přece běžnou součástí našeho slovníku.
I toho vašeho?? Jak pak poznáte, že TOHLE nemusíte poslouchat? Od nikoho? Ani od sebe? Continue reading „DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (4)“
Spousta lidí chodí po světě a neustále brblá. Za své problémy viní všechno kolem sebe.