Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá (nebo blbej…)
No fakt, to si někteří lidi říkají!
Také jste to už u někoho slyšeli?? Možná i sami u sebe :-)
Někdy je zajímavé, co nám zničehonic vypadne z pusy. Kde se to v nás vlastně bere?? Stačí na ulici zakopnout – „Bože, já jsem blbá.” Nebo na něco zapomenout… a zaboha si nevzpomenout… a zase – „Bože, já jsem blbej.” Slyšela jsem i jednu matku, jak se otočila na svého malého syna: „Seš snad blbej, nebo co??”
Myslím, že to ani nemyslela nijak špatně. Prostě „blbej/blbá” je pro spoustu lidí slovo stejného rázu jako třeba mobil :-) Používáme ho tak často, že už si ani neuvědomujeme, co všechno nám vlastně bere…
Slyšela jsem ale ještě jeden příběh. A v té chvíli mi došlo, jak nebezpečně si s podobnými slovy zahráváme.
Byl to příběh jednoho páru. On v jedné chvíli svou partnerku vynášel do nebes. Člověk by pomalu věřil, že TOHLE bude ta největší romantika na světě. Jenže nebyla. V druhé chvíli častoval svou partnerkou slovy, které se mi tady ani psát nechtějí. „Seš blbá” je proti tomu kalibru dřevěná pistolka. A co myslíte? Nepřišlo jí to zvláštní. Vulgarity a urážky jsou přece běžnou součástí našeho slovníku.
I toho vašeho?? Jak pak poznáte, že TOHLE nemusíte poslouchat? Od nikoho? Ani od sebe?
Ona se z toho vztahu nakonec po mnoha peripetiích osvobodila. Došlo jí, že takhle láska nevypadá a že jí jde o zdraví a kdo ví, možná i o život. O týraných ženách i o těch zabitých týraných ženách se dnes už naštěstí běžně mluví…
Nejhorší ale je, když jsme v takovém vztahu sami k sobě a pomalu sami sebe týráme. Sami sebe děsíme. Sami sobě proto bereme svobodu. A sami sebe okrádáme o radost ze života. Sami sobě tak podrážíme nohy. Je to absurdní. Je to smutné.
Tento týden jsem narazila na jednu zajímavou ženu (mimochodem ač je to Maďarka, pochází vlastně z Košic). Je jí už kolem devadesáti let, ale je plná života a úsměvů. A také plná soucítění (však působila jako psychoterapeutka). Stále ještě cestuje a vypráví o svých zkušenostech a pomáhá. Jako teenagerku ji odvezli v roce 1944 do Auschwitz. Dnes říká, že ona měla výhodu, že věděla, že je ve vězení. Ale spousta z nás neví, že má koncentrační tábor v sobě…
Silná slova…
Jste si jistí, že nejste sami na sebe jako ti němečtí dozorci? Protože to by bylo fakt absurdní. Ostatně příští týden si posvítíme na to, proč nevidíme to, co je přece tak zjevné…
Právě jste dočetli čtvrtou část série Devatenáctka (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JSTE DOST DOBŘÍ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.
> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<
(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)
Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:
Proč je učení o 5 elementech tak důležité? – Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit
Těším se na další online setkání příští týden!