Snadno se řekne ono „buďte Sluncem”, jak tu minule zaznělo. Nespoléhejte na druhé. Nic moc od nich nečekejte – hlavně ne to, co sami sobě neumíte dát. Neřešte druhé, nechte druhé být. I kdyby to snad byli hromadní vrahové?? Ale kde na to vzít? Myslím sílu…

Snadno se řekne – „Slunce vždy září, tam nad mraky a oblaky. Tam na druhé straně polokoule.” Stačí dát tomu všemu čas. Stačí změnit úhel pohledu. Ale někdy právě proto, že máme noc, není snadné vnímat Slunce. A nemusíme mít sílu čekat. Proto tak často v takových okamžicích hledáme někoho, kdo nám posvítí. Alespoň baterkou…

Ale kdo chce být navěky závislý na žárovkách??

Šli jste někdy temnou chodbou? Jeli autem po silnici bez osvětlení? (A málem vjeli do pangejtu?) Jaké pocity máte tam, kde vůbec nevíte, kam šlapete, na co šlapete a zda vůbec jdete správně? Kde nevíte, jestli jste tam sami, nebo jestli náhodou nestojí někdo za rohem a nečíhá na vás??

V takovém „temnu” je ideální hodně zpomalit, že? Kdo chce zakopnout nebo se praštit hlavou o zeď? Nebo někam spadnout?

A pak to chce ze sebe setřást strach a zapojit místo něj bdělost. Podobně jako to dělají slepci, kteří se nemohou spolehnout na svůj zrak, ale ostatní smysly mají možná právě o to bystřejší. Ale to jsme zas tam, kde jsme byli. U krásných mouder à la buďte Sluncem.

Očekávat takové umění od sebe nebo od druhých je totiž stejně absurdní jako chtít skočit do moře, když neumíte plavat (vzpomínáte na absurdní hříčky loňského roku?). Už ve školkách se učíme plavat. Kdy jsme se ale učili zpomalit, setřást ze sebe strach nebo budovat bdělost a vnímavost vůči něčemu víc než jen tomu, co je vidět na povrchu??

A tak se to učím sama. A mnoho dalších také. Krok za krokem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, dál a hlouběji. Kam mě život na té cestě vede. A nyní jsme opět na samotném začátku a kdo ví, co přinese další etapa. Ona další filmová série…

Než nás ta životní vlna zase vynese vzhůru, proč se nepodívat hlouběji? Co se skrývá pod tím vším? Hlouběji než je to, co teď můžeme vnímat jako dno, na kterém jsme se ocitli? Jasně, užívat si v plážovém baru by asi bylo příjemnější, ale proč se tak omezovat, že?

Jak už to tak chodívá, některé týdny jsou snad přímo dělané k tomu učit se hledat vnitřní sílu. Důvěru v to, že vše je nakonec tak, jak má, a že ať se bude dít cokoliv, zvládnete to. Kurz zázraků se například celý týden nesl v duchu: „Chci vidět jinak, nejsem oběť světa, který vidím, existuje jiný způsob, jak se na svět dívat.” Jaký? O tom bude zase ten další týden. Protože vše má svůj čas…

Tento týden stačí si uvědomit, že vše může být jinak, než se nám zdá. A že není nutné utíkat. Třeba v těch chvílích, kdy se díváte přímo do očí tomu, čeho se bojíte. (Nebo toho, koho se bojíte?)

„Čeho se vlastně tak bojím?“ můžete si v té chvíli říct. Ten strach je v akovém okamžiku tak hmatatelný. Nepopiratelný. A odpověď je tedy tak blízko.

Je to strach, který mě má ochránit? Říct mi, že nejdřív bych se „v tom měla naučit plavat?” Nebo je to takový ten strach, jako když se bojíte vlézt do strašidelného zámku? Není tam vůbec nic, co by vám mohlo ublížit, ale i tak…

Je fajn nezavírat oči a hned neutíkat, co myslíte? Můžete třeba na něco zajímavého přijít.

Když mě v úterý dopoledne naháněli ze školy mé dcery, netušila jsem ještě, co všechno se rozjíždí. Mé hypersenzitivní srdce brečelo s uplakanou dcerou, když jsem si ji pak hned po třetí vyučovací hodině ze školy odváděla. Neuměla učitelce říct, proč pláče. A já na ni netlačila, co přesně se stalo. Na otázku, jestli ji nějak můžeme pomoct, jen pokrčila rameny.

Rozpovídala se až později, když se trochu uklidnila. A nebyl to pro ni lehký návrat do těch okamžiků. A jak se ukázalo, rozhodně ten pláč nezačal zničehonic, jak říkala paní učitelka. A když o tom pak o týden později vyprávěla školní psycholožce, stále to pro ni bylo těžké. Připomínat si tu situaci.

Proto se někdy snažíme zapomenout. Protože i vzpomínka stále bolí. Kupodivu se ale v těch nepříjemných vzpomínkách někdy naopak důkladně rochníme. Proč vlastně? Chceme lépe pochopit, co se stalo, proč a co s tím? Nebo chceme někoho v myšlenkách jen řádně vytrestat?

Mohla bych nad jejím úzkostným záchvatem na tělocviku mávnout rukou podobně jako spousta jiných. „Co je na přehazované tak děsnýho?” Dost by to ale připomínalo školní zkušenosti jisté Crybaby (česky řekněme Uplakánka). I ta měla snadno slzy na krajíčku a pro ostatní byla prostě jen zbytečně přecitlivělá.

Asi nebyla tak úplně náhoda, že zrovna tento týden jsme školní zážitky této Crybaby viděli v koncertním podání. Ano, byla to hlavně pro mou dceru velká událost. Vídeňský koncert Melanie Martinez k filmu a CD nazvaném „K-12 (od školky po maturitu)”. Těšila se na něj dlouhé měsíce.

Někdo prostě vnímá své okolí a události v něm citlivěji než druzí a je zbytečné to posuzovat. Ukazovat si na ni prstem a popichovat, že se kvůli takové prkotině rozbrečí.

A že by se snad měl nějak psychicky sebrat? Na to má Melanie na koncertě také odpověď skrze píseň ze svého prvního alba Crybaby. S odkazem na Alenku v říši divů – „All the best people are crazy” („Ti nejlepší lidé jsou všichni blázni.”) Své dceři jsem to před návštěvou psychologa připomněla a obě jsme se tomu ze srdce zasmály.

Navíc jsem ji velmi dobře chápala. A sama jsem se začala propadat do silně nepříjemných pocitů při představě, že půjdu do školy a budu to tam muset nějak vyřešit. Ale už nejsem dítě, které kdysi školu nesnášelo (a dokonce i já sama jsem učitelka). Nemůžu v tom přece dceru nechat? Celých 7 let naši intervenci nepotřebovala. Prostě se nějak přizpůsobila tomu všemu, čemu bychom se ale  snad ani přizpůsobovat neměli.

Ale možná je někdy potřeba být tam, kde je to pro nás tak těžké. Kde dostáváme příležitost objevovat vnitřní sílu. Sílu hory přenášet. A tu na tom plážovém baru fakt nenajdeme. (Jedině snad sílu zvládat chuť na další drink.)

Byl to zvláštní týden a nebýt toho, že se vědomě nesl ve znamení tématu hledání vnitřní síly a důvěry (v sebe, v učitele, v dceru), snášela bych ho mnohem hůř. Jak tu úterní situaci, tak mou středeční návštěvu třídního a tělocvikářky. Po které jsem ještě šla na neurologii pro výsledky. Byla jsem vděčná za každou čchi kungovou hodinu, které jsem se zúčastnila (ta úterní), nebo kterou jsem učila. Tehdy jsem se mohla vždycky nadechnout a odpočinout si. I když jistá skutečnost mě o to víc začala trápit. Ale o tom zase až příště.

A jestli se i váš týden nese v podobném duchu jako ten můj, využijte taky tu příležitost k objevům a posilování, která se vám nabízí…


Pokračování si můžete přečíst zde: Existuje jiný způsob, jak se dívat na svět

A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020  shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.

Vše začíná prvním dílem ZDE.

  • Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
  • Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
  • A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou  změnu od kořenů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *