Letošním rokem mě provází Kurz zázraků. Ten speciální kurz, o kterém se zmiňoval i Eckart Tolle (a tak jsem se o něm také poprvé dozvěděla). Provázel mě již párkrát, ale ještě nikdy mi nevydržel víc než pár měsíců. Není to totiž dvakrát snadné – úkoly nedostáváte 1x týdně, ani 2x a ani 3x týdně.  A to už v této chvíli u Mimoňské cesty lidé obvykle začínají chápat, proč jim nabízím možnost projít si můj vlastní měsíční kurz kolikrát budou chtít.

Kurz zázraků vyžaduje každodenní práci. Zpočátku jen minutu dvě denně plus pročíst si úkol dne. A možná i něco navíc, pokud ještě nechápete, proč máte vlastně dělat to, co máte dělat. Ale už během prvních dvou měsíců se časové nároky i nároky na pozornost vůči tématu dne zvyšují. Každičký den. Není divu, že každý rok se mé nadšení pro tenhle kurz postupně rozpouští (protože  ho přehluší spousta zdánlivě důležitějších věcí), až z něj zůstane jen ta poslední kapička. S tou potom každým Novým rokem v sobě zase zaliju ono semínko zvědavosti.

Zatím se ale i tento týden Kurzu zázraků držím. I když stále tvoří jen určité zabarvení týdne. Určitou lupu, kterou se čas od času podívám na svět kolem sebe trochu důkladněji. (Fakt nemusíme být dokonalí, co myslíte??) A protože celý příběh roku 2020 se na stránkách blogu odvíjí o týden později, každý týden se k tématům dne vracím zpětně a je to ještě zajímavější. Propojují se, odkrývají podobné zaměření a dokonce mi pomáhají lépe zpracovávat zkušenosti právě probíhajícího týdne.

Jako právě tento týden, který v mém vlastní ročním projektu celý patřil jednomu z nejdůležitějších poznání, které v sobě můžeme probudit – jsme dost dobří.

A ano, k tomu, abychom to viděli, je potřeba se na sebe a na druhé podívat jinak, než jsme zvyklí. Jinak než přes oči druhých lidí a jejich požadavků na nás. A také jinak než přes své vlastní oči a své vlastní požadavky na sebe.

Člověk by neřekl, že něco tak jasného a zásadního – odhození toho ohromného závaží všech těch vin, kterými se vzájemně zatěžujeme – je pro nás vlastně tak málo přístupné. Nedivím se, že právě křesťansky zaměřený neduální Kurz zázraků toto téma tak poctivě z mnoha úhlů pohledu rozebírá a k odpouštění vede. K odpuštění jako k základu vnitřního štěstí, které se z nás přelévá i navenek a přináší spásu tak nějak zevnitř. Někdy to chce holt zase jiný neduální úhel pohledu než ten hinduistický, buddhistický nebo taoistický…

Pokud vina znamená peklo, co je pravý opak?

Místo tohoto mohu vnímat klid a mír.

První větička z Kurzu zázraků zazněla poslední den týdne. Ta druhá hned na jeho počátku. Četla jsem ji právě ve chvíli, kdy jsem čekala (už asi hodinu) v čekárně u své zubařky. To hodinové čekání mě ani tak netrápilo jako fakt, že jsem tam už zas. A že je ve mně něco, co mě sem neustále vrací. Co bourá mé nadějné představy a cupuje je pěkně na kousíčky. Jako by mi něco říkalo: „Kdepak, ještě ne. Ještě si pěkně pár měsíců počkej. A připlať si. Tohle bude ještě drahé…

Ano, téma vnitřní síly se vrací na scénu.

V čem sami sobě bráníme ve štěstí? Čím sami sebe týráme, děsíme a bereme si svobodu? Protože než se zaměříme tam ven a zabodneme do někoho ten vyčítavý prst, vždycky stojí za to se nejdříve podívat tou lupou i dovnitř sami na sebe. Bez obviňování. Se soucitem. Ale umíme to??

Každý týden procházím články a ebooky, které jsem na dané téma v minulosti psala. Vrací se tak ke mně například věty uvedené výše. Nebo ozvěny příběhů Maďarky pocházející z Československa a žijící v USA, která přežila Auschitz. A dnes i ve vysokém věku a se vší tou bolestí na duši objíždí besedy a mimochodem upozorňuje i na to, že ona narozdíl od nás alespoň věděla, že je ve vězení.

Nebo příběhy experimentů s rýží a vodou, který jsem kdysi dělala, a díky kterému bylo krásně vidět, jakou moc má pozitivní naladění. A jak to i v člověku může stejně začít kvasit a zahnívat, když je sám vůči sobě lhostejný. Nebo dokonce naštvaný či znechucený. Nebo smutný. Rozežírá nás to.

Na druhou stranu ale i příběhy radostných chvil na lyžařských jarních prázninách. Připomínali mi tu lehkost, kterou přináší odpočinek a činnost, kterou milujete a každé ráno se na ni těšíte. Na ty bílé pláně. Na to svištění po sjezdovce. Na to kafe se zákuskem s výhledem na zasněžené stromy. Bílo. Jasno. Klid. Radost. Je fajn mít možnost si takové chvíle detailněji připomínat. Mít je zaznamenané, protože paměť se neustále plní novými a novými zkušenostmi a ty staré zapadávají hlouběji a hlouběji.

I to je způsob, jak o sebe pečovat a vlévat si tak energii do žil. Nejen si přestat říkat jsem blbej, jsem blbej (nebo blbá), což spousta lidí, jak slýchávám, fakt dělá.

A někdy je fajn si prostě jen popovídat s někým, kdo vás chápe. Nebo se o to alespoň snaží. Tak znáte to – který mužský mozek kdy pochopí ten ženský?? A naopak…

Má dcera měla tento týden například sraz se školní psycholožkou. Byla jsem tam s ní – a ukázalo se, že sice zarytě mlčí, když se s ní chtějí bavit někteří učitelé, ale psycholožku zahrnula nejrůznějšími historkami. Ono se líp baví o něčem, co vám přijde zajímavé, a s někým, kdo vás v nejbližší chvíli neobdaruje trojkou…

Ne, autistická asi fakt nebude. Jen si nejspíš umí představit přátelštější místa k životu než je zrovna škola. A ačkoliv právě ta naše škola je asi velmi vstřícná, jako každá další nealternativní škola připravuje prostě na život. Že není žádné peříčko…

A protože opravdu není, i tento týden žádné peříčko nebyl ani pro mě. Naopak, jako bych přibrala zase o kilo víc a něco ve mě bylo opět těžší. A ačkoliv jsem v sobotu vzala místo úterka jednu individuálku angličtiny (protože umíte si představit, jak by se vám asi tak po anestézii mluvilo?), v neděli jsem místo bruslení ve Vídni radši odpočívala doma. Asi abych nasbírala sílu na takový menší odraz ode dna během dalšího týdne. Protože to, co mě trápilo od toho minulého, mě tížilo zas o něco víc a dokopalo mě k nějakému vyjádření a hledání nějakého toho řešení…

A ono se i našlo.

A i díky těm kanálkům, které se pan doktor snažil pročistit.  Jen to ještě nešlo. Vše souvisí se vším?? Také jste měli pocit, že jste tento týden zabrousili až ke kořenům?? Odpustili někomu? Nebo třeba sami sobě? Jsme dost dobří. Věříte tomu??


Pokračování si můžete přečíst zde: To absurdní bušení hlavou do zdi

A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020  shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.

Vše začíná prvním dílem ZDE.

  • Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
  • Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
  • A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou  změnu od kořenů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *