Dno, o kterém nemluvíme.
O těch chapadlech, které nás vtahují do temnot. Mají ostny zkušeností a bodavé myšlenky, které nám ty bolavé zkušenosti neustále připomínají. A které kouzlí v naší představivosti barvité děsivé obrazy budoucnosti.
Někdy ho nechceme vidět. Někdy je jako ta černá díra, tak pohlcující, že ani není možné to dno vidět. Někdy o něm víme a čas od času se ho uvnitř sebe i dotýkáme a v těch temnotách zjištujeme, jak moc hluboké je, kudy všude se vine jako děsivý had a jakých všech tvarů umí nabývat.
Je hlubší, bolestivější a děsivější, než starosti a trápení, kterými je někdy přebíjíme a které někdy sdílíme s druhými jako malé děti, které onemocní, aby cítily pozornost a lásku. Kdo by jim to vyčítal?
Ale kdo dokáže zaplnit onu hlubší nezaplnitelnou prázdnotu? Zpřetrhat chapadla temnoty, která omotávají celý svět. Lidi, zvířata, stromy, vodu…
Dno, o kterém někdy nechceme mluvit proto, aby někdo nezneužil naší slabosti. Aby nevěděl, čeho v nás se dotknout, až nám jednoho dne bude chtít za nějakého důvodu ublížit. Abychom se my sami nemuseli té temnoty v nás dotýkat znovu, kdyby se někdo toho citlivého místa v nás dotkl nechtíc.
A někdy o něm nechceme mluvit prostě proto, protože nechceme posilovat temnotu v nás, kolem nás a v druhých lidech. Chceme zahlédnout světlo, rozžehnout světlo a poukázat na světlo. V nás, kolem nás i v druhých lidech.
Do té doby, než vám někdo řekne: „Tvoje starosti bych chtěl mít.„
Myslíte si také, že ty vaše starosti jsou větší než starosti druhých lidí?? Zapomínáte také na to, že i druzí se mohou trápit a právě proto jednají někdy tak, jak jednají? Proč máme někdy pocit, že to my jsme ti největší chudáci?
Možná je to proto, jak moc se bojíme o tom našem dnu otevřeně mluvit. Protože nikdo o něm nemluví. A když už, jako by se tím odepisoval. Mluvíme hlavně o štěstí, bohatství, zdraví a naplněných snech. Vytváříme auru úspěchu a radosti jako nějakou filmovou iluzi, kterou se tak rádi necháváme pohltit.
Ale je to jen iluze. Jen povrch. Tam hluboko je černá díra, do které se nechceme dívat. A když se do ní nedíváme, myslíme, že tím je všechno v pořádku.
Všechno v pořádku bude ale až ve chvíli, kdy tu jámu přestaneme mít potřebu nějak něčím zaplácnout. Kdy se ale těmi temnými chapadly ani nenecháme stahovat dolů. Všechno bude v pořádku až ve chvíli, kdy do té jámy skočíme a najednou si uvědomíme, že tam žádná černá díra a ani opravdové dno vlastně není. Teprve pak se „odrazíme”.
Všechno začíná a končí u našeho úhlu pohledu. U toho, jak vidíme sami sebe a svět kolem nás.
Nejen zda se vidíme jako oběti, nebo jako tvůrci. Ale zda se vidíme jako oddělení od dění kolem nás, nebo jako součást toho všeho. Hluboce propojení. Zda vidíme jen povrch, ať už temný, nebo hrající veselými barvami, nebo zda vidíme i pod povrch.
Je tolik cestiček, které nás učí měnit úhel pohledu. Nahlížet do těch všech možných jiných světů. Vipassanský kurz vás nechá prožít onu proměnlivou vibrující podstatu nás všech. Je to tak úžasný prožitek, že jsou prý lidé, kteří na vipassanských kurzech hledají pouze to vibrující blaho – a tím temnější je pak jejich svět, když o ně přicházejí. Protože takové blaho je pomíjivé.
Kurz Zázraků (který mě letos opět rokem provází) vás zas nechá vidět zázraky kolem sebe skrze božský pohled na svět kolem vás, které našemu běžnému zraku unikají. Tao-te-ťing vás ladí na onu paradoxní cestu (tao) života, díky které budete sami sebou ve chvíli, kdy se sami sebe vzdáte. A čchi kung vás na tu cestu zavádí. Konkrétně. Fyzicky.
A to jsou jen střípky náhledů, prožitků a neduálních cest, skrze které se umí rozpouštět onen pocit, že nás něco ohrožuje a že potřebujeme něco, co nás ochrání či naplní.
Závislost na našem okolí a na jeho přijetí se najednou jako zázrakem promění v oživující propojení, kde není možné nepřijmout, co se již jednou projevilo.
Život nám nabízí film, který se odvíjí před našimi zraky i skrze nás. A je jen na nás, jak si v tom filmu zahrajeme. Zda se necháme unášet jednotlivými scénami a nadáváme, co nám to zas ten scénárista vymyslel za zápletku, nebo zda si začneme všímat kulis a třeba i trochu kecat do replik a celkového směřování filmu. Jak moc chceme být kreativní??
Já mám letos kreativní náladu a na ten svůj film Dvacítku se jednou zpětně ráda podívám.
A každý z nás si může natočit ten svůj film. Každý začátek roku je jako začátek další série. Každý začátek měsíce jako začátek nového dílu. Každý začátek týdne jako začátek nové zápletky. A každý začátek dne jak jako začátek nové scény. Vždy máme možnost přestat být pasivní, ale začít si fakt hrát.
Vytrvale, krůček za krůčkem sbírat střípky radostí i smutků, poznání i nepochopení. Navlékat je jako perly na šňůru – takovou, kterou bychom se na konci roku rádi ozdobili. Nebo jako ozdoby na onom stromu štěstí, který na Vánoce ozdobíme a nějakou dobu se jím pak kocháme.
Jen nezapomínejte na to všechno, co jste tento týden prožili.
Co nejvíc pohnulo vaším srdcem? Kde jste hledali či nacházeli vnitřní radost? (Já při víkendovém lyžování a samozřejmě při taiji s mečem! To mě vždycky vrací do dob mého dětství, kdy jsem v Maďarsku hltala svůj první anglický film Return of the Jedi.)
A z druhé strany – co ve vás naopak rozvlnilo ona temná chapadla? Co vás táhlo do hlubin podobně jako mně ona věta „Tvé starosti bych chtěl mít”?
Otevřte se tomu, co za zprávy vám Život přináší. Otevřte se i těm, kteří mají odvahu se sdílet s vámi, neodmítejte je, ale važte si toho, že vám důvěřují. Zrazená důvěra bolí, to asi sami víte.
A nezapomeňte, jak důležitá je naše mysl a náš pohled na sami sebe a na svět. Když jsem byla minulý týden na EEG (a ne poprvé ve svém životě), zaujalo mě, jak často se mluví o hladinách alfa jako by to bylo něco speciálního a těžko dosažitelného. A přitom předpokládám, že kdykoliv jsem tam měla mít zavřené oči a být uvolněná, tak právě tyhle signály by měly převažovat.
No, uvidíme, jak se mi to v mysli vlní, jen co příští týden budou výsledky (tento týden jsem tam šla zbytečně, občas se mi vlny zamotají a já si napíšu špatný termín). A uvidíme, k jaké nové zápletce se ten můj film série 20 bude ubírat. A možná i ten váš?
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.