Tam na dně ho máme často.

Nikoho nezajímáme. Nikdo nám nerozumí, s nikým si nemáme co říct. Nikdo nás nemá rád, spíš naopak. Nikdo nám nepomůže. Také spíš naopak. Klacky naházené pod nohy, úšklebky, samota.

Kdo by se za takových okolností necítil na dně? A kdo by se necítil ještě hůř, když vám někdo začne vykládat: „Vždyť v tom je přece ta krása! V tom,  že jsme na všechno sami.“ Protože v tom je přece ta skutečná svoboda! Jenže někdy nás právě tahle moudra umí stáhnout ještě hlouběji. Znáte ten pocit, že nejste dost dobří a měli byste na sobě nějak zapracovat?? (Ale ten bude tématem jiného týdne.)

Navíc možná cítíte, že nechcete a nemůžete hrát tu hru na „každý je tu sám za sebe a druzí nás nemusejí zajímat.” Cítíte, že jsme propojení a že je smutné, když to lidé nevnímají a myslí jen sami na sebe. Ať již klasicky sobecky, nebo ezo-sobecky. S oním „pokud se jim to nelíbí, je to jejich zrcadlo a jejich problém.” A  já si můžu dělat, co chci. Když chci a dělá mi to dobře.

A přitom jde jen o to, jak se k onomu propojení postavíme. Zda jako moucha na mucholapku, nebo jako buňka k tělu. Ne, fakt se nemusíme snažit odtrhnout (a utrhnout si tak třeba nožičku). Stačí si uvědomit, že každá buňka je zcela přirozeně samostatná jednotka. Ale zároveň je součástí něčeho, co ji přesahuje. Co by byla bez ostatních buněk? Stejně jako my.

A pak si můžeme uvědomit – sami, bez všech těch mouder – že vlastně opravdu nejsme na nic sami.

Že celý svět je tu pro nás a my pro něj. Že můžeme i tam venku najít podporu.  A že zas my ji můžeme dávat druhým. A to aniž bychom na nich byli závislí nebo aniž bychom jim „kecali do života”.

Takže jak? Jste si opravdu tak jistí, že jste na všechno sami?

Kde hledáte inspiraci a pomocnou ruku? Nebo kde ji můžete najít? A komu „svítíte”? Nebo byste rádi svítili? Aniž byste tlumili to jejich světlo…

Vzpomínám, jak jsem ty své důležité parťáky v dobách, kdy jsem je asi prvně nejvíc potřebovala, objevila v jezdeckém kroužku. To bylo kdysi na základce. Bylo to úplně jiné prostředí, než ve kterém jsem se předtím pohybovala. Tady najednou nešlo ani o známky, ani o rodiče, ani o to, kdo s kým tancuje (jako v tanečním kroužku) a kdo je lepší a kdo horší. Tady šlo najednou o koně a o naši lásku k nim. Nebo také o to, jaké je to spadnout…

Protože na všechny to dříve nebo později čekalo. Nepočítalo se tady s dokonalostí, ale s pádem… a s tím, že pak vstanete a na toho koně zas sednete… že mu nebudete vyčítat, že se splašil. A že nebudete sami sobě vyčítat, že jste se neudrželi v sedle.

A protože jsem se (stejně jako vy) narodila do globalizovaného propojeného světa plného nejrůznějších technologií, své spřízněné duše jsem později objevila i na internetu. Stačilo najít tu správnou stránku a diskusi k ní. (Angličtina v tom velmi pomáhá.) Facebook není jen místo, kde lidi sdílejí selfíčka, co měli zrovna k jídlu nebo citáty. Je to místo plné nejrůznějších skupin a speciálních stránek, kde se můžete inspirovat, radit se, vzájemně sdílet a pomáhat si. V nejrůznějších oborech. Zapátrejte. Celý svět je tu opravdu pro nás a my pro něj. Stačí se mu otevřít.

A my nemusíme být Měsícem, který vše jen odráží. Můžeme být Sluncem, které září sobě i druhým. Stačí v sobě najít ten zdroj světla a tepla. I o tom ještě bude řeč.

Našli jste minulý týden nějakou tu spřízněnou duši? Inspirovalo vás něco? Nebo jste někomu zazářili??

Já se celý týden dál inspiruju Kurzem zázraků. Stále se mi tak úplně nedaří dělat úkoly přesně tak, jak jsou zamýšlené. Občas nějaký den zapomenu a vracím se k němu později. Ale tak, proč být dokonalí??

Rozhodně mi minulý týden pomáhalo si uvědomovat, jak moc si ubližujeme oněmi attack thoughts (útočnými myšlenkami). Někteří lidé útočí sami na sebe, někteří na svět kolem sebe. (A někteří pro jistotu útočí na všechny strany.) Ale fakt je, že ve chvíli, kdy se uchýlíme k nějaké té útočné myšlence, vlastně sami ze sebe děláme toho, kdo je zranitelný. A musí se nějak bránit. A to není zrovna příjemná představa, co říkáte?? Mně osobně tedy hodně pomohlo si to během týdne připomínat.

Spoustu věcí totiž víme, ale kolik si toho uvědomujeme??

Pomohla mi také paní na podpoře Microsoft Office. To je totiž tak, když zapomenete, pod kterým účtem ho spravujete – a když chcete pravidelné platby zrušit, nevíte jak. Nebylo nic snazšího než si říct o pomoc. Jen se sama sebe ptám, proč jsem to neudělala už loni???? :-)

Nicméně byla i pomoc, kterou jsem odmítla. Tu úžasnou možnost zúčastnit se celodenní meditace vipassana. Nevypisuje se tak často. Ale já měla pocit, že mám ten den zůstat se svou dcerou. Že ona potřebuje mou blízkost víc než já vipassanu.  (A nakonec se ukázalo, že jsem udělala sakra dobře – o tom ale zase v článku věnovaném dalšímu týdnu. Ten totiž stál za to…)

A jestli celý ten týden byl takový divný, plný vnitřní nejistoty a rozporů, s tímto rozhodnutím se mi výrazně ulevilo. Ale asi to znáte, jak poznáte dobré rozhodnutí. Nebo ne?

A jaký byl ten váš minulý týden? Stáli jste při někom? Někdo stál při vás? Udělali jste nějaké dobré rozhodnutí?


Pokračování  příště …

A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020  shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.

Vše začíná prvním dílem ZDE.

  • Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
  • Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
  • A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou  změnu od kořenů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *