Těch důvodů může být spousta. A o některých již byla řeč. Ano, o tom pocitu, že jsme na všechno sami. Jako by nám něco bránilo udělat krok vpřed. Strach, že to sami nezvládneme.
Ano, byla řeč i o tom, kde čerpat sílu.
Zde, u našich obav ten roční cyklus lidských příběhů často začíná i končí. Ale tam na dně můžeme hledat nové a nové inspirace a impulzy k tomu, jak strach překonávat. A onu sílu tak budovat. Můžeme zde nacházet nové způsoby, jak se dívat sami na sebe a na svět kolem nás. Ano, i o tom již byla řeč. O bludištích, ve kterých ze ztrácíme. O labyrintech, ve kterých se nemusíme točit. O iluzích, ve kterých žijeme, ač nemusíme.
Co dál?
Tak často se zdá, že všechno víme a známe. Že nám je všechno jasné. A stejně se nemůžeme pohnout z místa. V té chvíli se můžeme sami sebe ptát – co nás vlastně dokáže motivovat?
Cukr, nebo bič?
Asi jste to zažili – tu snahu zvnějšku vás nějak motivovat. Naši rodiče to uměli dobře:
„Když to uděláš, koupím ti to. Když to neuděláš, nekoupím ti to.”
Zvykli jsme si na tento přístup i díky školnímu známkování často tak, že i sami sebe takto umíme velmi dobře motivovat. Nebo spíš uplácet a vydírat??
Opravdu je pak lepší vnitřní motivace, jak se říkává? Nebo je to ještě trochu jinak??
Ptáte se někdy sami sebe, proč děláte to, co děláte?? Ze strachu, nebo z touhy? Ač je to pochopitelné, může to někdy nabývat dost absurdních podob. (Například nelétat letadlem, abyste se náhodou při pádu nezabili, a přitom autem jezdíte každý den.)
Nebo prostě pro radost? Protože vás to baví? Protože je to pro vás třeba zábava a výzva? Protože vás to naplňuje něčím, co má pro vás vysokou hodnotu?
Znáte onen Maslowův žebříček hodnot? Jak vysoko na něm se to vaše „Proč” pohybuje?? Na těch základních úrovních? A ano, jsou základní a není na nich nic špatného. Nebo na úrovni potřeby jistoty, lásky, uznání, nebo seberealizace? Nebo třeba sebetranscendence?
Ať už se vaše potřeby pohybují na jakékoliv úrovni, je dobré si uvědomovat, že jsou to jen vaše potřeby. A že druzí lidé vám je nemusí umět naplnit. Můžete se pokusit se s nimi domluvit (Rosenbergova nenásilná komunikace vám v tom může pomoci), je to ideální způsob, jak si vzájemně vyjasnit stanoviska a hledat společně přijatelná řešení.
Ale nakonec se většinou dobereme k tomu, že dokud uvažujeme tak, že nám něco chybí, nevíme, kdo vlastně jsme. Jsme vlastně slepí a nezbývá nám než narážet tou hlavou do zdi labyrintu v domnění, že jde o bludiště. Nebo zůstat v tom labyrintu lapení.
A dokud nezjistíme, kdo vlastně jsme, neustále sami sebe sabotujeme. Nevidíme a nemůžeme vidět, kudy jít a kudy je to fakt zbytečné. Nebo že se nemusíme bát udělat ten další krok vpřed.
Ano, někdy může pomoci naučit se sami sebe milovat natolik, že sami pro sebe budeme důležitější než všechna ta nejistota, která nás drží zpět. Ano, může nám pomoci vyvinout si dostatečně silnou disciplínu a prostě jet na vůli. Je to tak trochu robotické, ale což. Není to navždy. Může nám pomoci i jistý stereotyp, se kterým den za dnem prostě jdeme a jdeme, i když i to je tak trochu robotické.
Ale dříve nebo později nás ta životní cesta labyrintem beztak dovede k tomu, abychom všechny ty programy, obzvlášť ty destruktivní z dětství, dospívání a z nejrůznějších traumat, opustili. Říká se, že to, co se nám v životě děje, je určitou snahou nás právě tímto směrem zavést. Pomoci nám se otevřít. Případně nás trochu rozlousknout.
Naučíme se postupně otevřít. Naučíme se najít přístup k oné jasné modré obloze nad černými těžkými mraky. Naučíme se jít za hlasem své podstaty a ne za hlasem toho, čemu se někdy říká ego. Nazvěme to místo toho třeba pomýlená představa.
Bude nám pak jasnější kudy jít a nebude pro nás tak náročné tudy jít.
V Kurzu zázraků se tento týden zase opakovalo a došlo i na témata, která mi připomínala, proč nakonec nemusí být tak náročné po té cestě jít. Protože nespoléháte jen na tu svou pomýlenou představu, o které stejně tak nějak v hloubi duše víte, že je pomýlená. Proto vám nedává dostatečnou jistotu. Ten dostatečný základ.
Opíráte se o něco mocnějšího. Něco, co je ve vás a zároveň mimo vás. Paradoxně. Neduálně.
Tam někde nacházíte sílu důvěřovat sobě, druhým i světu kolem sebe.
Tam někde nacházíte lásku dost silnou na to, aby uměla odpustit.
Tam někde nacházíte světlo, které vám svítí na cestu, a odvahu po ní jít.
Místo všech těch útočných myšlenek a pocitů oběti či viníka máte možnost vnímat klid. A ten klid pak vnášet do světa kolem vás. Šířit ho dál. Protože i klid se může šířit. Nejen panika. Právě tento druh motivace v sobě hledám a někdy i nacházím. A to pak stojí za to!
Vnímali jste tento týden v sobě klid, nebo spíš tu paniku? Strach? Touhu něco získat, nebo před něčím utéct? Jaký druh motivace vás tento týden popoháněl – ta vnitřní, nebo ta vnější? Nebo jste museli najet na robotický režim, abyste nezůstali jen tak stát?
Já najela na velmi úsporný režim. Když není dost energie, proč jí ještě víc plýtvat? Poprosila jsem kolegyni, aby na Orlovi zaskočila za mě. Poprvé za snad 6 let, co ho učím, jsem právě tohle mohla udělat, protože mám takovou kolegyni. Orel v hnízdě (čchi kungový styl) mi obvykle dělá velmi dobře. Je to jako naladit se na zdroj energie v sobě, právě na ten klid uvnitř, a sdílet jej s ostatními. Středeční i čtvrteční i páteční lekce byly právě proto moc prima. Ale v úterý jsem měla dojem, že nechci jít ven. V nejrůznějších slova smyslech.
Ve středu jsme se dokonale pobavili se skupinkou důchodců, které v jazykovce učím angličtinu. Samozřejmě na účet koronaviru. Probrali jsme taková slovíčka jako závěť, virus a tak. Byla to jedna z nejzábavnějších hodin za ty roky, co je učím.
I páteční taiji mě pobavilo. Když dojde na meče, vždycky mě to extrémně baví. Asi je ve mně uložené něco z mé dětské fascinace Star Wars. Však to byl první film, který jsem jako dítě viděla v originále (s maďarskými titulky). A rozuměla jsem mu.
A jak píši tyto řádky, pouštím si k tomu skladby Tomáše Multany na čakry. Jeho kurz 7 energií mě tento týden velmi příjemně překvapil. Bohužel jsem na něj měla jen jediný den, kdy jsem projela všech více jak třicet lekcí. V každé má tak 2 videa a nějaký ten pracovní list. Minimálně. Je to nabité informacemi. Zpívání do čaker jsem kdysi dělávala, v současné době spíš pracuji s energetickým systémem jako s celkem (čchi kung). Ale pustit si 7 skladeb a zazpívat si, to je fajn jednoduchá technika, jak se udržovat naladění.
A další prima technika je jít do lesa (jako my v neděli). Jak říkal Tenzin Wangyal, i park stačí. Příroda umí vaše energie srovnat sama. Však od toho ji také máme. Může nám pomoci nacházet ten vnitřní impulz a dodá i sílu se podle něj řídit. Přestat být závislí na tom, co považujeme za žádoucí (příjemné), a odvahu čelit i tomu nepříjemnému. Rozpohybovat nás.
A nejsilnější technika?? Prostě láska. Schopnost obejmout i to, co nás vnitřně trápí. Ale to může být hodně náročná technika, na kterou ještě dojde řeč. Hlavně v létě, až přijde její energetické období.
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.