Nejenže děláme z labyrintu bludiště, jak už byla řeč. A bloudíme a bušíme hlavou do zdi. Ale dokonce jsme se i do toho Labyrintu lapili jako myši do takového toho kola. Víte, jaké myslím?? A běžíme a běžíme, dokud nepadneme.
Před 14 dny byla zase řeč o tom, že existuje jiný způsob, jak se dívat na svět. Ano, existují různé úhly pohledu. Můžeme si například říct, že co člověk, to úhel. Někdy pak stačí udělat pár krůčků směrem k druhému člověku a úhel se promění i nám. A může být po nedorozumění.
Nebo stačí hledat v něčem negativním i něco pozitivního. A může být pro změnu po neštěstí. Nebo něco negativního v tom pozitivním. A pak je zase po radosti…
Je možné i vidět v něčem konkrétním symbol. A necítíme se pak v celé situaci tak zapletení. Nebo v situaci zrcadlo. A máme v rukách způsob, jak se necítit tak bezmocně. Sami se sebou přece můžeme něco udělat, říká se většinou. Když tedy s druhými ne a ne hnout. To se člověku pak taky hned uleví. Na chvíli.
A pak je tu ještě jeden úhel pohledu. Ta nejzásadnější otázka, řekla bych: „Vidím věci tak, jak jsou, nebo vidím jen své vlastní představy, nápady a názory? Vidím realitu, nebo iluzi, kterou jsem si vytvořil/a?” Je fajn si ji klást vždycky, když si na něco tvoříme názor.
Když na ni hledáme odpověď, je ideální jít až na dřeň. Až k samotné podstatě našeho vědomí a našeho bytí.
A tak jsem tento týden trávila četbou o kvantové fyzice a podstatě vědomí. To je vám velmi zajímavé čtení, čím víc se do něj noříte.
Pravda, neležela jsem celý týden jen v knížkách. Vyrážela jsem s dcerou na sjezdovky (a i při lyžování plnila úkoly Kurzu zázraků).
Například hned v pondělí byl krásný slogan: „Není čeho se bát.” Ale protože černá sjezdovka byla uzavřená, fakt nebylo čeho se bát.
Se slogany se v Kurzu zázraků pracuje různě, ale čím dál častěji spočívá úkol v tom, že je třeba si je připomínat co nejčastěji. A využívat je hlavně ve chvílích, kdy se vám mohou šiknout. Třeba kdyby se s vámi lanovka utrhla, může se takový slogan hodit…
A protože po padesáti dnech Kurzu došlo na opakování, objevovaly se opět slogany z ledna. Hlavně ty o tom, že světu dáváme smysl my sami. Nebo že nejsme nikdy podráždění z toho důvodu, ze kterého si myslíme. Kolikrát jste se v životě zastavili a uvědomili si to včas??
A možná vám i ta část se smyslem přijde jasná. Ale oni to nemyslí tak, jak to nejspíš vnímáte vy. V Kurzu zázraků jde totiž hlavně o to, že svět, jak ho vnímáme my, je nesmyslný, protože smysl, který mu dáváme, ve skutečnosti vůbec žádný smysl nedává…
Jak to? No protože jsme slepí. Protože nevnímáme, jak se věci mají. Protože vnímáme skrze své minulé zkušenosti. Skrze to, co jsme se naučili. Co nám někdo někdy řekl. Protože vlastně doopravdy ničemu nerozumíme.
A když se podíváte na to, co nám říká kvantová fyzika, bude vám možná opravdu jasné, co je tím myšleno. Je ta kočka živá, nebo mrtvá? (Myslím tu Schrödingerovu). A co když oboje naráz?? (Miluju nedualitu!) Dává vám to smysl? A přitom, paradoxně, je právě tohle to jediné, co smysl dává…
Na jarních prázdninách jsem se začetla třeba do velmi přístupné knížečky „Quantum Physics for Hippies” (Kvantová fyzika pro hipíky), kterou napsali dva kvantoví fyzici. Přičemž jeden má hezké napůl české jméno – Lukas Neumeier.
Pokud umíte anglicky, můžete si přečíst tak trochu hororový příběh, který vám jen tak mimochodem prozradí, co je to ta Schrödingerova kočka, Schrödingerova (vlnová) rovnice a co z ní všechno může vyplývat. Je tam samozřejmě také řeč o slavném (možná pro vás ještě ne?) Youngově (dvouštěrbinovém) experimentu. Nebo také o tom, že atomy spolu hovoří a hrají divadlo. Jenže za oponou a kdykoliv se snažíme nahlédnout za ni, dělají, jakoby nic.
Ukázalo se, že pozorovatel jen nepozoruje nějakou hmotu. Ukázalo se, že pozorovatel svým pozorováním to, co pozoruje, ovlivňuje.
Což nemusí hned znamenat (jak bychom určitě chtěli), že si můžeme vytvořit realitu svých snů. S kvantovou fyzikou bych zacházela velmi opatrně. A ne každý kvantový fyzik musí nutně správně interpretovat to, co vidí. Ostatně právě taková je věda – o hypotézách a nejrůznějších interpretacích, které mohou a nemusejí platit.
Kvantová fyzika mi spíš říká: „A můžeme tedy vlastně vůbec něco o něčem s určitostí vědět??” To, pravda, není poznatek z knížky (kde se mluví i o tom, co se děje za oponou), to je jen takový můj postřeh.
Knížka se ještě nicméně dočká bližšího zpracování. Je tam totiž spousta dalších úchvatných informací a právě díky ní mnohem víc věřím, že kvantová fyzika se nemusí omezovat jen a jen na to, co se děje v mikrosvětě.
Jsem v tom ale velmi opatrná, protože bych velmi nerada naletěla někomu, kdo využívá kvantovou fyziku způsobem, nad kterou kvantoví fyzici pak jen kroutí udiveně hlavou. V případě Kvantové fyziky pro hipíky ale moc velké obavy nemám – tam ani tak nešlo o překvapování zázračnými možnostmi jako spíš o přístupné a záživně zábavné vysvětlování základních principů.
Delší dobu jsem si dělala zálusk i na další knížku a díky jarním prázdninám jsem měla možnost se do ní začíst. I ta je z toho vědeckého ranku (protože kdo se chce jen přiklánět k alternativám a ve vědě konspirativně vidět jen partičku, která se podobně jako kdysi církev drží svých pozic?). Nejenže ráda naslouchám šepotu nejrůznějších duchovních směrů, léta na univerzitě mě naučila naslouchat také tomu vědeckému švitoření.
Tentokrát jde ale spíš o filozofii (a tedy ne tvrdou vědu). O ontologii (filozofii bytí) a filozofii mysli (vědomí a vztahu vědomí a mozku). Z vědeckého prostředí vím jedno – když se sejde ta správná partička (a to může být i na akademické půdě zásadní problém), může se z diskuzí zrodit něco velmi zajímavého. Nebývá pak ve zvyku prostě jen prohlásit: „Tohle je pravda, protože si to já myslím, a jestli se ti to nelíbí, tak jsi hlupák.” Hledají se přesvědčivé důkazy a argumenty, které nekončí ad hominem (tj. jsi hlupák). A pokud něčí názor projde prvními podobnými síty, i když přichází s názorem, který stojí proti mainstreamovému vědeckému názoru, je to co říct. Jeho argumenty jsou pak asi docela dobré…
A tak jsem si nakonec na Amazonu koupila knížku „The Idea of The World” (Idea světa), kterou napsal nizozemský filozof Bernardo Kastrup. Není to ale jen tak nějaký filozofující týpek – má i doktorát z počítačového inženýrství a umělé inteligence a pracoval pro CERN (o urychlovači částic jste už slyšeli?). Tam se studují ty základní otázky – co je to vlastně hmota, z čeho se skládá, jak vznikla atd. Není divu, že právě toto je i Kastrupovo filozofické téma.
Knížku jsem ještě nedočetla. Není to vůbec snadné čtení, i když nějaké ty základy filozofie mám. Už jen proto, že jsme se na religionistice věnovali muslimské nebo židovské filozofii a bez odkazů třeba na takového Aristotela by to rozhodně nešlo. Osobně mi přijde, že není až tak nutné zacházet do všech těch detailů jak musel Kastrup, ale je fajn třeba vnímat rozdíl mezi teorií idealismu a solipsismem. Občas se s tímhle termínem někdo vytasí v komentářích u Ruperta Spiry, když mluví o esenci neduality.
Je fajn vidět, že někdo se snaží nabourat tu stavbu materialismu, která se na Západě ujala vlády a drží nás v tom svém Labyrintu. A že dokonce nachází logicky velmi dobře propracovaný způsob, jak to udělat.
Že umí vyvracet námitky těch, kteří zastávají teorii, že primární je hmota a ne vědomí. (Tahle část knížky mi přišla nejzajímavější.) Že byl ochotný svou teorii sepsat, poslat do časopisů, kde prošla recenzním řízením (a ano, prošla) a byla vydána.
A právě těchto 10 článků pak propojil do své knihy jako takových 10 puzzlíků své teorie idealismu. Bernardo ostatně prý napsal i další knihy, které budou nejspíš pro svou metaforičnost běžnému čtenáři mnohem přístupnější. Ale pokud chcete něco hard-core vymakaného, zkuste knížku. Nebo třeba youtube video z jeho obhajoby doktorské práce na téma teorie idealismu.
Úžasnou knížku na podobné téma, ale právě z toho alternativnějšího světa (ne vědeckého) jsem na jarních prázdninách ale dočetla. Jmenuje se „Love is the Path, Acceptance is the Way” a napsal ji Andy Owings. Objevila jsem ji na Amazonu před časem zcela náhodou a jsem z ní nadšená.
Ano, nic nového tam asi nenajdete (ani já ne), ale způsob, jak je to podáno! Neduální vnímání je zde vysvětleno zase z jiného úhlu pohledu, právě z pohledu konceptuální a nekonceptuální mysli. Ostatně byla to právě tahle knížka, která mě zavedla zpět ke kvantové fyzice a k hlubšímu prozkoumání toho, co vlastně kvantová fyzika říká (a co je jen takový ezoterický šum).
A přivedla mě k jedné extrémně zajímavé věci – k iluzi času. A k videu (a knížce) kvantového fyzika Carla Rovelliho. Ta nejnovější (Řád času) sice česky ještě nevyšla, ale ty starší si už přečíst česky můžete. A vřele to doporučuju.
Doporučuju to všem, kteří chtějí fakt vidět, že všechno může být úplně jinak, než si myslíme. Že kvantová fyzika není jen tajemně paradoxní nedualita částic a vln, nebo vůbec nějaké hry částic, zatímco čas a prostor naší každodenní zkušenosti může zůstat klidně takový, jaký byl, když Newtonovi spadlo jablko na hlavu. A že je to mnohem víc než jen nějaký nástroj na tvoření toho, co si naše ego zrovna zamane.
Že je to nástroj spíš k tomu si uvědomit, kdo vlastně jsme my a co je svět kolem nás. Nástroj k tomu nebýt slepí a nenechat se lapit do toho Labyrintu, o kterém byla řeč na začátku.
Před lety jsem na starém blogu citovala části Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. I Komenský již kdysi hodně dávno tušil, co my dnes můžeme vědět. Je to úžasná knížka, která vůbec nestárne! Na světě se za ty stovky let vůbec nic nezměnilo a právě díky Komenskému je to tak krásně vidět! Jen kostýmy, do kterých se oblékly ty částice, ze kterých se prý skládáme (nebo je to spíš vlnění?), podléhá teď zrovna trochu modernější módě a využívá trochu lepší technologie.
Ale ty brýle mámení máme na nose pořád.
Ostatně i Kurz zázraků má jedno hlavní poslání – naučit nás vidět. Realitu. Ne iluze. Jen je otázka – co to vlastně znamená, že je něco iluze?? Jak může být něco tak hmatatelného (stůl, židle) iluze??
A tak pro mě podobně jako loni zůstává hlavním cílem následujících deseti týdnů, kterým vládne energie elementu dřevo, sázet taková jarní semínka, ze kterých mi vyroste něco reálného a ne jen nějaká ta iluze – ať již růžově zabarvená, nebo tak trochu strašidelně temná.
Jednou zásadní iluzí může být například naše pojetí viny (a odpuštění).
Tohle velmi mocné téma (které člověku nabízí onu vnitřní svobodu elementu dřevo, pokud o ni tedy stojí), se objevilo tento týden loni. Vzpomínáte na článek „Nemůže za to, jak se cítím?” Je zajímavé, že letos v tomto období vyplulo na povrch zas. Již minulý týden. Jeho dozvuky mě ale stále provázely i na horách.
A neustále mi připomíná, že dokud vidíme vinu, hledáme i obětního beránka.
Něco nebo někoho, na co ji můžeme hodit. A toho pak vyženeme, nebo rovnou zabijeme. Křesťané mají svého obětního beránka, který nese jejich viny, na kříži. Buddhisté neobviňují, soucítí. Ale dokážeme sami sebe i lidi kolem nás a s nimi vlastně celý svět vnímat bez viny??
Ne jako nevinné bytosti, ale jako lidské bytosti? Zraněné bytosti? Kdo s tím začal? Kdo první hodil kamenem? Svedeme to i my na Evu a na Adama? Ale i oni prý udělali jen to, že snědli jablko dobra a zla. A možná právě v tom je ten zakopaný pes.
Loni, když jsem byla ochotná přestat v duchu obviňovat, najednou jako bych i já sama sebe osvobodila z pocitů viny. A letos, ve chvíli, kdy jsem slyšela ono „Ne, opravdu nejsi zodpovědná za to, jak se cítím. Ani trochu.“ stalo se něco zvláštního. Něco, co dodnes nedokážu zcela uchopit.
Protože když se přestanu dívat jen na tu světlou stranu a podívám se na tu temnou – na ten temný mrak připomínající potterovské Obscurus, ničící, co mu přijde do cesty, a který jako by zahaloval celou naši planetu – není snadné si říct, že nebudu hodnotit. Že lidé nejsou zodpovědní za to, jak se druzí cítí.
Ale pak přišel konec týdne a návštěva divadla. Jako by mi ta hra chtěla dát odpověď. Byla to tak trochu zvláštní hra. Tak trochu nečekaná komedie „Doma u Hitlerů.” A možná jsem právě to potřebovala vidět.
Třeba to setkání Hitlera se Stalinem na brněnském nádraží. Tu směs mladistvého naivního idealismu a představ o tom, jak ten svět udělají lepší. Ty scény s Evou Braunovou, Goebelsovou rodinkou, Himmlerem aspol.
Jako by autor najednou z těch zločinců, z těch zrůd z učebnic historie a válečných filmů, kteří mají na svědomí miliony životů, udělal prostě jen směšnou partičku nedozrálých neschopů, kteří se nějakým prapodivným způsobem dostali k moci.
Ne, nejde o soucítění s chudáčky neschopy. Jde spíš o vnímání toho, k jak dalekosáhlým tragediím může vést naše neschopnost vnímat, jak se věci mají. Naše neschopnost uznat chybu a napravit ji, abychom náhodou neztratili tvář. A vlastní sebeúctu. Naše snaha držet se zuby nehty toho, co nám dělá dobře. A naše neschopnost vzdát se snahy vnucovat světu naše představy o tom, co je dobré. A co by bylo lepší.
Jestli prostě není lepší přestat bojovat a pozorovat ty ptáky, krmit veverky a malovat si (viděli jste to video o Hitlerově reakci na nedualitu?). Co říkáte?
Není lepší si být nejdřív jistý, že fakt vnímáme, jak se věci opravdu mají, a nevidíme skrz brýle našich představ, našich zkušeností a naší minulosti? Není lepší nejdřív vyčistit ty brýle našeho vědomí, než se začneme na něco dívat a nějak posuzovat? Než z naší snahy o lepší svět vzniknou takové paskvily jako fašismus, komunismus, nebo islám. Ach ano, i Muhammad se kdysi po mém prvním meditačním pobytu na vipassaně mezi tuhle partičku naivních vražedných sociálních inženýrů přiřadil.
Byli jste si v uplynulém týdnu někdy vědomi toho, že vnímáte? Ne toho, co vnímáte, toho materiálního hmatatelného povrchu, ale toho prostoru – pocitově hlubokého a nezměrného – ve kterém se vše, co vnímáte, objevuje. Nic víc. Nic míň.
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.