Na konci desetitýdenního období DŘEVO, které jsme v našem ročním projektu STROM ŠTĚSTÍ věnovali vnitřní svobodě, se opravdu nemohu nezeptat – „proč vlastně v tom vězení pořád zůstáváme?” Proč nevezmeme za kliku, nevylezeme ven a nenadechneme se čerstvého vzduchu? Je to jako s tou klecí a ptákem. Znáte to podobenství? O ptáku, který může vylétnout. Ale on ne. Zůstává v kleci dál. Co nás to v tom našem vězení drží? A v čem vlastně spočívá to naše vězení?
Být na svobodě neznamená jen možnost dělat si, co chceme. Autonomie chování je jen částí toho, co svoboda je. Být na svobodě znamená i nebýt na ničem závislý.
A závislost není jen problém narkomanů nebo alkoholiků. Závislost je problém nás všech! Každý z nás je na něčem závislý. Stačí se podívat na to, jak v životě někdy reagujeme. Jak reagujeme, když nemůžeme mít něco, co se nám líbí? O čem si myslím, že to potřebujeme? A jak reagujeme, když nám to někdo bere?
Jste závislí na mobilu? Jak by vám bylo, kdybyste se museli týden obejít bez něj? Zkuste to, třeba na jediný den, a uvidíte. Jste závislí na přátelích? Jak jste se cítili, když jste je několik týdnů nesměli potkat?
Co všechno prostě musíte mít, abyste se cítili v pohodě? Jste závislí na svobodě? Na možnosti dělat si, co chci, kdy chci a kde chci?
Být v pohodě tady neznamená, že je vám fuk, že vám někdo bere něco, nač máte plné právo. Protože ano, máme obvykle plné právo chodit venku bez roušek a setkávat se s přáteli. Být v pohodě znamená, že kvůli tomu nejste naštvaní. Že kvůli tomu nejste v depresi. Že se kvůli tomu nenudíte. Být v pohodě znamená, že se zhluboka nadechnete, vydechnete a celé to emoční nastartování necháte odplynout.
A když se cítíte líp, na konci výdechu se naladíte na to uvolnění a zeptáte se sami sebe: „Co tedy s tím vším?”
Zkuste si to. Zkuste vypozorovat, co s tím vším máte chuť dělat v tom emočním nastartování. A co po něm. A co z toho pro vás vyplývá?
Zkuste si třeba představit, jak reagujete v partnerských nebo rodinných rozepřích v emočním nastartování a jak, když jste ve větší pohodě? (Ať už to druzí poznají, nebo ne. Můžete se navenek mračit a uvnitř jen zvědavě sledovat, jak na vaše mračení budou ostatní fungovat. Pochopí konečně, že situace je fakt vážná??)
Buddhisté často mluví o připoutanosti a o tom, jaké utrpení nám přináší. Rupert Spira, neduální učitel, který zase vychází z hinduistické advaity, dnes na pravidelném čtvrtečním webináři opět připomínal, že to, co nám způsobuje utrpení, je jedna jediná myšlenka: „Nelíbí se mi to, co je.” Buddhisté by to nazvali odporem. Můžeme to brát i jako připoutanost k tomu, jak bychom si život představovali jinak. A můžeme za tím vidět touhu (onu hlavní příčinu utrpení podle Buddhy), aby něco bylo tak, jak si přejeme my.
Není příjemné žít ve světě, kde je naše štěstí závislé na rozmarech života, že? Kde jsme neustále závislí na tom, jestli se naše představa o štěstí bude shodovat s tím, kam nás nasměruje život. Přesně tomu říkám žít ve vězení.
Co je na tom absurdní, je fakt, že do toho vězení sami dobrovolně lezeme. Není nám tam vůbec dobře, a přece. Hurá zpět do vězení. Zkuste si pro změnu představit Monte Crista, jak ho pouštějí ven. A on? Nechce!
Co nám brání žít život, po kterém prahneme? Ten život, ve kterém jsme v té pohodě, o které byla řeč? Ne v té, o které se dnes tak často mluví, která je ale pořád spíš spoutaná tužbami.
Je to cosi v nás, co nás vlastně chrání. Překvapuje vás to? Mě ani ne. Je to něco v nás, co nás neustále směřuje k tomu, co se nám líbí. Proto těmi jemnými tykadýlky rozlišuje, co se nám líbí a co ne. Po čem toužit a čemu se vyhnout. Protože tamhle nám hrozí zranění a bolest. Už jsme ji párkrát zažili a naše obranné mechanismy pracují velmi dobře. A naplno. A to je dobře, ne??
Problém je, že sice používá jemná tykadélka, ale ne zcela jemně rozlišuje, co nás opravdu ohrožuje. A proto nás někdy spíš dusí. Tváří se jako anděl, ale nakonec umí i ublížit.
Staví kolem nás zdi. Nevnímáme je jako vězení, spíš jako pevnost. Hrad. A připadáme si jako hradní páni, na které nikdo nemůže. Pyšníme se možná i tím, jak velký hrad se nám podařilo vybudovat, a co všechno za drahocenosti v něm máme. No a když už jdeme ven, nasadíme si brnění. Ochrana je nutná.
Ale to cosi v nás neví, jak silní můžeme být. Neví, že když posílíme své tělo a svoji mysl, můžeme nepřítele buď porazit, nebo se s ním dokonce i domluvit! Zavření za hradbami (vězení) a chrastící brněním to ale nezvládneme. A navíc – není absurdní si myslet, že naší identitou je vězení, do kterého jsme se navlékli, nebo do kterého jsme se zavřeli??
Této identitě se někdy říkává Ego. Jsou lidé, kteří zapátrají v psychologii a zjistí, že Ego je užitečná věc. Ale v tomto článku není řeč o psychologickém Egu ale o vězeňském Egu. Jestli se vám to plete, nazvěte si je obě klidně jinak. Nejde totiž o slovo, jde o to, co bylo popsáno výše.
Právě z pout tohoto vyděšeného Ega je třeba se osvobodit, abychom našli tu vnitřní svobodu přesahující svobodu autonomie. Můžete tomu klidně říkat i spása. Opět nejde o slovo, kterým to nazveme. Jde o ten pocit rozletu a neotřesitelnosti, který to ve vás probudí.
Mnoho lidí vyrostlo v tom, že nemohlo samo sebe svobodně projevit. Jejich křídla byla svázaná tím vším, co se mělo, muselo a nesmělo. Touží po rozletu. Ale je to jako když pouštíte draka v silném větru a ještě to pořádně neumíte. Jak bylo řečeno v minulém článku, opravdový let se umí naladit na vzdušné proudy. Stále něco nemůže, ale už to nestojí proti jeho rozletu. Právě naopak.
Je třeba hodně jemně rozlišovat, pokud se nechceme zaplést s tím vězeňským Egem. Protože ono se umí tvářit jako dobrodinec, který nám rozváže křídla. Je ale snadné ho rozpoznat – pořád něco hodnotí a soudí. Pořád něco chce a nemá dost. Vězní nás ve světě myšlenek a emocí.
Zatímco svobodný prostor je prostorem prožívání a uvolnění.
Prostorem vědomí samotného, které je naší pravou identitou.
A tak stejně jako v minulém článku můžeme říct, že to jediné, co má smysl chtít, je nechtít nic a otevřeně být. S důvěrou. A s bdělostí k tomu, kam je možné se rozletět.
Je zajímavé si všímat, co nám někdy vlastně tak vadí. Ne proto, abychom to odmítli. Ale abychom věděli, proč máme případně chuť se navléknout do brnění a schovat do hradu. Právě proto jsem se v FB skupině Káčko nemá nárok (podpořme se na duchu) právě na tuto otázku ptala.
Je to protože jsme citliví na to, kdyby s námi někdo manipuloval? Jsme citliví na to, když musíme dělat něco, co nám není příjemné nebo nám to nedává smysl? Je to proto, že nechceme, aby nám někdo říkal, co máme dělat? Těch důvodů může být spousta a nyní je ideální čas zjistit, na kterou strunu vám může kdokoliv zahrát, když si nedáte pozor.
Byl to i týden, kdy jsme se na celou koronavirovou záležitost podívali z hlediska těch vzdušných proudů – z hlediska astrologie. A zjistili jsme, že nebesům vládne Pluto se Saturnem, a tak se nemůžeme moc divit všem těm omezením. A všem těm hlubokým proměnám, ke kterým dochází a ještě dojde. Těžko se stavět na odpor Plutu a Saturnu.
Byl to i týden, kdy se krásně ukázalo, že i když vám život zhatí plány (nebo vlastní nepozornost), nemusí to být tragédie. Ano, to byl ten týden, kdy jsem zapomněla ve vlaku batoh, ujel nám kvůli tomu přípojný autobus a my jsme narychlo řešili, kam vyrazit na výlet místo toho. A nakonec to byl krásný výlet! (Viz fotka výše.) A batoh na mě při návratu čekal na ztrátech a nálezech.
Byl to ostatně vůbec týden, kdy se i čtvrteční a páteční plány ukázaly být jak naprosto zbytečné. Víc lidí než já bylo tak trochu mimo a zapomínalo. Já na batoh, oni na domluvenou online lekci angličtiny.
A jak jste si uplynulý týden užívali vy? Měli jste pocit, že jste ve vězení? A bylo to jenom kvůli karanténě? Nebo jste alespoň jednou zažili ten pocit, že držíte sami sebe ve vnitřním vězení? Ale že to vlastně vůbec nemusíte dělat??? Protože nad tou vaší vnitřní karanténou nerozhoduje vláda.
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.