Shrnutí prvního čtvrtetí roku 2024 najdete zde. Druhé čtvrtletí roku bylo bohaté na zážitky a inspirace. Bohaté bude i toto ohlédnutí. Najdete v něm něco o Jungovi, symbolech a aktivní imaginaci. O příbězích, kterými ovlivňujeme svou mysl i svou vnitřní spokojenost. Také něco o tom, jak přistupovat ke svým emocím. Něco o neduálním prožívání bez extrémů a o propojení Já i Ty. Něco o smíření, o výletech do Londýna a o vipassaně v Polsku. Napadlo by vás, že je dobré se vyprdnout na honbu za štěstím? :-)

DUBEN 2024

Jung kolem mě krouží už nějakou dobu. I on hledá vyrovnanost (nejen vědomí a nevědomí), podobně jako to dělá taoismus. Jungův pohled na nevědomí a všechno, co se v něm skrývá, je právě o vyrovnanosti a celistvosti. Ne o dokonalosti.

Je to již mnoho let, na samotném začátku mé vědomější cesty za vnitřní proměnou (fakt se mi nechce říkat ono zprofanované slovo transformace, i když zní tak vznešeně) a spokojenějším způsobem života, kdy jsem začínala s aktivní prací s obrazy. Nebyla to tak úplně aktivní imaginace podle Junga, ale prostřednictvím básní v próze a symbolických obrazů, které ke mně přicházely, jsem si tehdy začala řešit své problémy.

Na závěr textů totiž vždy přišlo rozuzlení. Ona radost. Moudrost, podle které se máte řídit. Jak symbolické a univerzální to všechno bylo, jsem si uvědomila až o cca 20 let později. Tehdy jsem pochopila, že ty texty mě vedly od trápení k pochopení, úlevě a radosti cestou, kterou se mohu vydat vždy. Znovu a znovu.

 

ZÁHADA JMÉNEM ARTEMIS

V článku Aktivní imaginace a Artemis píšu, že Jung by měl radost ze songu Birth jihokorejské skupiny ARTMS. Ať už je za ním cokoliv, je jednoduché symboliku tohoto do jisté míry i kresleného symbolického songu číst jako cestu této partičky 5 děvčat temnem a trápením k novému zrození. Každý jejich fanoušek (původně byly součástí dvanáctičlenné skupiny LOONA) ví, čím si musely projít.

Ale i ony na konci možná právě díky práci na tomto songu mohly vyplout na hladinu vnitřně bohatší, celistvější, zralejší a moudřejší.

Tento song je v kontextu K-popu (jihokorejskému popu) něco výjimečného.

Ačkoliv K-pop je v podstatě komerční záležitost, která má svá pravidla, tohle je umění. A jeho síla spočívá právě v tom, že skrze symboliku rozehrává spoustu strun v nás. Interpretovat si ho můžeme každý podle sebe. A klást si spoustu otázek.

  • Všichni jako bychom v tomto videu mohli na chvíli nahlédnout do těch chvil, kdy jsme i my naštvaně odněkud odcházeli. Sbalili jsme pomyslné (nebo i skutečné) kufry a šli jsme.

  • Kdy jsme seděli ve voze (potemnělém, protože žádné světlo jsme zrovna nevnímali) a jeli pryč.

  • Všichni můžeme být jako Haseul, která sedí u stolu a čeká, až přijdou ostatní k jídlu. Ale je tam stále sama.

  • I my můžeme hledět do očí světelné bytosti a případně i plakat.

  • Všichni můžeme zemřít a znovu se narodit.


  • Nebo můžeme spadnout z výšin. Ale už v té chvíli být novými bytostmi.

To všechno můžeme skrze video k Birth prožít symbolicky i my.

Nerozehrává ve vás něco už jen samotné čtení toho, co ve videu můžete vidět?

 

ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA

Vždy se dříve nebo později vracím ke své oblíbené zlaté střední cestě. Když tak sleduji, co se děje ve světě osobního a duchovního rozvoje, i ve světě politickém a ve světě lidských vztahů, tak mi nedá nevidět, že problém tohoto světa nejsou nakonec ani muži, ani ženy, ani vlády a nějaká spiknutí, to či ono náboženství atd. atd.  A je ztráta času do téhle propasti padnout. Ono je snadné tím či kterým směrem ukázat. Ideálně, když je to ten druhý. A pokud lidé trpí pocity viny, rádi ukáží i sami na sebe.

Problémem je spíš nezralost lidí. Nevyrovnanost, černobílé uvažování, včetně toho jednostranně racionálního. Se zralými muži, ženami a potažmo i vládami (protože i to jsou jen lidi) by svět vypadal jinak.  Co si myslíte vy?

A tak se už dlouhá léta právě onou cestou dozrávání zabývám. Vyrovnáváním extrémů a nacházením té zlaté střední cesty, načernobílé, vyrovnané. Kde se nikdo nepovyšuje, ani neponižuje. Nic jiného mi už nepřijde užitečné.

Probuzení a vědění jsou bez této stránky k ničemu.

A zatímco spousta lidí vnímá současnou dobu jako probouzející se a považují se za vědoucí, já vidím jen to, jak dalekou cestu ještě jako lidstvo i jednotlivci před sebou máme. Možná jsem málo optimistická a beru lidem tu naději, že konečně bude líp a přijde nějaký zlatý věk. Ale to si lidé mysleli už před 2000 lety. Od té doby je svět jen jiný a o fous k větší skupině lidí přívětivější. Buďme za to vděční.

A tak se po 10 letech projektu STROM ŠTĚSTÍ stále tak říkajíc kalibruju. Dál procházím (a sdílím) témata týdne. Příliš mi daly, abych je hodila teď za hlavu. Shrnuji první kapitoly Tao-te-ťingu, i když to jde pomaleji, než jsem plánovala. Není nad to učit se žít v souladu s tao, neduálními zákonitostmi a přírodními cykly.

Stále jdu tou taoistickou cestou – v rámci anglických kurzů, v rámci čchi kung Orel v hnízdě. Ale i tou buddhistickou. I křesťanskou. A vlastně i islámskou, pokud se bavíme o té neduálně mystické, protože ta je základem spirituality.

KVĚTEN 2024

ECSTATIC DANCE

Květen se nesl ve znamení zvláštního objevu. Jak se dá energie vzteku přeměnit na čistou energii a uložit do tan tien. :-) Alespoň tak jsem to prožila na ecstatic dance, na akci spontánního tance. Přišla jsem tam dost v ráži. :-)

Obvykle se říká – vytančete, vydupejte ze sebe ten hněv. Nebo se říká, nechte ho s sebou projít. Je to jen emoce. Většinou neděláme ani jedno, ani druhé. Většinou se prostě naštveme a jsme jak sopka, která sama sebe rozpálí, a vychrlí to všechno na ty chudáky, kteří se připletli kolem. Ozvlášť na toho, kdo v nás tu sopku rozsoptil.

Já najednou po víkendovém čchi kungovém semináři zažila, že energie hněvu je ohromná síla, které je škoda se jen tak zbavovat vytancováváním. Že pokud je organismus ten příval energie schopen pojmout, spodní tan-tien je ta baterka, kam se přebytečná energie ukládá. :-)

Zkusila jsem a ke svému údivu, jsem nebyla unavená ani v noci po 5 hodinách tance, ani druhý den ráno.

Hněv mě nabil, ale nespálil.

 

SÉRIE ČLÁNKŮ O EMOCÍCH – JAK JE VYUŽÍT

Onen zážitek z tance mě inspiroval k hlubšímu zkoumání toho, co jsou vlastně emoce (jak vznikají, jak moc bezpečné je s nimi takto pracovat a vůbec jak se tak psychoterapeuticky doporučuje pracovat s emocemi, jak jsme kdysi říkali na kurzu telefonické krizové intervence).

A tak vznikla série článků inspirovaných videokurzem jedné psychoterapeutky (první díl je ZDE). Na orlím čchi kungu pracujeme s emocemi různě i v rámci praxí, které se vysloveně emocí netýkají. Ale znáte to, když máte hodně energie díky postojům, když se uvolníte díky pohybům, emoce vnímáte jinak.

Frustrační hranice je mnohem výše a zvládáte být klidnější a ne tak emočně rozkolísaní.

Jak si můžete přečíst i v sérii článků, ideální je nevnímat emoce jako pozitivní, nebo negativní. Proč? Protože vás to může lákat ty negativní potlačovat a upínat se k pozitivním.  A cokoliv potlačíte vám jednou vybouchne pod rukama.

Emoce jsou velký dar, pojďme si je tedy užít…

Pokud jste kdy měli s emocemi problém, může vám být série tipů k užitku. Já je měla jako dítě hodně divoké (malý vztekloun), tak jsem je později raději potlačila. Což není dobrý nápad.

Před mnoha lety – a byl to vědomý začátek mé cesty ke spokojenějšímu životu – se mi podařil majstrštyk –  z nešťastné lásky jsem právě díky tomu, že jsem své emoce už nechtěla potlačit, ale ani si lásku vynutit, udělala bránu do světa nepodmíněné lásky. Do světa nepodmíněného. Do toho Jiného světa, jak mu říkám nyní.

Važte si lásky, která nemá komu se projevit!

Nebuďte z ní nešťastní, naučí vás být šťastní, ať se děje, co se děje!

 

VŽDYCKY JE MOŽNÉ JÍT JEŠTĚ DÁL

Nemyslím, že žijeme lineárně, mám rozhodně blíž k taoistickému cyklickému vnímání založeném na přírodních cyklech. Tam, kde se zdá být konec, je vlastně začátek. Tam, kde příroda odumírá (na podzim), se jen chystá k odpočinku (zima) a znovuzrození (jaro).

O cca 15 let později jsem vzala texty, které jsem tehdy psala a které ke mně z hlubin nevědomí promlouvaly, vedly mě a pomáhaly mi, a vznikla z nich má první e-kniha Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). 

O dalších pár let později přišla další vlna emocí – strach, hlavně strach. A s ním vlny vzteku, ale i hlubokého klidu. Čím víc jsem se učila se svými emocemi pracovat čchi kungovými praxemi, tím hlouběji se mi dařilo jít a tím k hlubším rovinám klidu. Vše bylo intenzivnější, rychlejší. Možná i proto, že tentokrát jsem na to nebyla sama.

Za ta léta už znám různé způsoby, jak s emocemi pracovat. Ale jednoho květnového odpoledne letošního roku jsem cítila prazvláštní mix různých emocí – bublal ve mně ohromný hněv a zároveň byl ve mně hluboký smutek.

  • Takový ten hněv, který cítíte, když víte, že musíte bránit své nejdůležitější hodnoty. Když někdo překračuje hranice a chce po vás něco, co se vám hluboce příčí. A vůbec nechápe, proč se vám to příčí. Ne proto, že by byl tak nemorální. Jen proto, že morální nastavení a vnímání situací se u lidí liší i na té úrovni všeobecně přijatelného.

  • Takový ten smutek, když vnímáte, že druhý člověk vás nechápe.

 

KAKAOVÁ CEREMONIE

Ten den jsem měla domluvenou šestihodinovou taneční akci s kakaovou ceremonií. A tam se to stalo. Ne, nevytančila jsem ze sebe všechny ty emoce. Nešlo mi o to vyjádřit je, abych se jich zbavila. (Bylo by to jako ona vtipná poznámka Ruperta Spiry, mého oblíbeného neduálního učitele: „Otevřít dveře tomu, co k sobě pozvat nechcete, jen abyste to zavedli do sklepa a tam se toho zbavili a zakopali není přijetí.”)

Osahala jsem si je, nechala jsem je vyjít na povrch skrze tělo, nezbavila jsem se jich, ale jejich energii jsem si uložila do spodního tan-tien. :-)

Po náročném víkendu a cca pětihodinovém tanci jsem byla nabitá. Nabitá! 

A ještě druhý den jsem cítila tak maximálně únavu svalů.

Nikdy předtím jsem tak silně nevnímala, že energii emocí můžeme takto využít. A tak první krok, který v práci s emocemi můžeme udělat, je přestaňme se snažit cítit jen dobře. Přestaňme emoce rozlišovat na žádoucí a nežádoucí a honit se za těmi žádoucími. Nic nám to nepřinese, jen se chytneme do pasti.

 

OTEVŘÍT SE EMOCÍM

Podobně jako jsem se díky umírání svého otce zatoužila víc otevřít vizím nevědomí (a zažít případně pobyt ve tmě jinak), tato zkušenost mě inspirovala otevřít se víc emocím. Prozkoumat je. Před tím, co se skrývá v hlubinách nevědomí (a jaké emoce to může přinést), beztak není úniku.

Každý ponor do sebe jde hlouběji a otevírá části v nás, které je potřeba otevřít, abychom došli oné jednoty, jak o ní tak krásně vypráví Jung. Propojovat skrze symboly snů a aktivní imaginace nevědomí s vědomím a opravdu tak žít vědomě.

Jen mít odvahu. Věřit, že ať se objeví cokoliv, jsme dost silní unést to a transformovat to. A umět to. Spousta lidí se noří do hlubin nevědomí (zahrává si se spiritualitou) a nevědomí je pohltí. Přesně jak před tím Jung varoval již kdysi dávno.

A tento rok se nabízelo pár věcí, které na emoce zabrnkají – koncert IU v červnu v Londýně. Koncert Aurory v červenci v Praze. A Mackbeth v Londýně. Toho emoce zahubily. (I jeho ženu Lady Mackbeth…).

  • IU ve mě evokuje křehkost. Připomíná mi mou vlastní vnímavost a citlivost (HSP).

  • Macbeth mě děsí. Je to ostatně ztělesnění zla v nás. Touhy po moci. Strachu a paranoie. Probuzení těch temných stránek. Z uznávaného muže se stane vrah a tyran…

Jak snadné je nechat se zlákat vlastními touhami – a zničit život sobě i všem okolo??

Proč nenasloucháme svému svědomí???

Starý příběh z Edenu u stromu poznání dobrého a zlého?

Možná, že než jsme jako lidstvo ochutnali to zlé, žili jsme v ráji nevědomosti…

A když se jednou na tu cestu zla vydáme, sežerou nás pocity viny… 

 

UMĚNÍ JE TADY I PROTO, ABY SE NÁS DOTKLO A NĚCO V NÁS PROBUDILO

My často písně, filmy nebo divadelní představení bereme prostě jen jako zábavu. Čas, kdy nepracujeme. Tak trochu povrchně. Když přišel covid, spousta lidí tvrdila, že umělci jsou první, které nepotřebujeme. Přitom jsme seděli doma a sjížděli filmy, abychom se nějak zabavili a nevymýšleli všechno možné.

Umělci, herci, zpěváci, jsou už tisíciletí důležitou součástí kultury. Dotýkají se nás symbolicky, hravě. Rozezvučí něco v nás tóny hudby. Pomáhají nám unést těžký život. Já mám své Depeche Mode, své duchovní učitele skrze povznášející hudby a texty.

Kolik lidí děkovalo zpěvákům, skupinám, hercům, spisovatelům, že jim svými díly dodali odvahu, víru, sílu, inspiraci?? Možná i vy máte někoho takového?

 Když se otevřete emocím, musíte být připravení na všechno. Začnou přicházet možnosti, jak je přivést na povrch, a začít je blíž poznávat, zpracovávat, léčit. Ale to nejde bez toho, aniž byste tu bránu byli ochotní nejdřív otevřít… ty nejhlubší rány, osobní i kolektivní..

 

CO S EMOCEMI?

Problémem často nebývají situace, do kterých se dostáváme, i když to tak může působit. Možná vás taky někdy napadlo: TOHLE mě štve. Kvůli TOMUTO cítím smutek. Problémem bývají samotné emoce.

Nevíme, co s nimi.

Snadno se to pak promítá do strachu z daných situací, protože v nás vyvolávají nepříjemné emoce, se kterými si nevíme rady. Jak moc děláte cokoliv, abyste TO už nemuseli znovu cítit??

A přitom stačí se negativním emocím přestat vyhýbat. Najednou ke svému údivu zjistíte, že zvládnete víc, než si váš mozek myslí. :-)

A třeba jednou zažijete to, co já na taneční kakaové párty, kdy se mi podařilo naladit na všechnu tu silnou emoční energii, pohrát si s ní, uložit si ji tam, kde má bezpečné místo (spodní tan tien) a ještě pár dní z ní plná energie žít.

 

PŘEUČIT MOZEK REAGOVAT JINAK

Když si troufneme emocím otevřít, máme šanci je zažívat častěji a učit mozek reagovat jinak. A nemusí to být hned v rámci náročných životních zkušeností. Můžete k tomu využít právě filmy, písně, hry – nebo aktivní imaginaci. I ono denní snění se hodí, pokud to není jen utápění se v obavách, ale využijete to i k aktivnímu zpracovávání svých obav.

Proč se tím vůbec zabývat? No, není to jasné? Komu se chce zbytečně trápit?? :-) Kdo chce nechat emoce rozhodovat za sebe? Sami sebe umrtvit ze strachu, že je něco moc nebezpečné? Nebo třeba málo dokonalé či spirituální?

Emoce jsou dar. Negativní i pozitivní. Jsou to vzácné informace a zároveň motivace něco udělat. Buď něco přijmout, nebo něco změnit.

Je to zázrak našeho těla (ano, emoce jsou vlastně jen tělesné reakce, které mysl interpretuje, všechny ty hormony, limbický systém atd.) a je škoda nechat tento poklad zakopaný.

 

JAK SE CÍTIT LÍP? 30 TIPŮ Z VIDEOKURZU.

Podrobněji vše najdete v 5. díle série o emocí. Najdete tam krásný příměr – emoce jsou jako ryby, které k vám do zpracovatelského závodu vozí jeden kamión za druhým.

Jasně, že se vám je nechce jít vykládat. Je to fůra práce, jenže když ji neuděláte, budete mít dvůr plný zkažených smradlavých ryb. :-) S emocemi je to stejné. Někdy jsou to krásné barevné rybičky a někdy ne. Co s nimi? Nic náročného – přijmout kamion (emoce), roztřídit (pojmenovat, co dorazilo) a zpracovat. 

Prozkoumat, co je to za ryby, vyhodit ty, které nepotřebujeme a využít to, co potřebujeme. Easy. :-)

Copingové strategie (odvést pozornost, vypovídat se, dýchat apod.) jsou perfektní v akutní krizi, ale pokud se k emocím po zklidnění nevrátíte, nebudete šťastnější. Budete dál a dál hasit další a další požáry, aniž byste vyřešili, kde je to ohnisko vašich emočních vzplanutí.

Není moudré přeskočit to zpracování (ryb/emocí) a chtít se co nejrychleji jen zas cítit dobře.

 

NAUČTE SE ROZLIŠOVAT EMOCE

Podrobný PDF seznam emocí podle Rosenbergovy Nenásilné komunikace (o našich potřebách a o emocích, které mohou vyvolat) najdete ZDE. Člověk není jen naštvaný, nebo smutný. Seznam vám pomůže jít hlouběji a zjistit, co je za tím, jak se cítíte.

Popisujte je jako byste je popisovali mimozemšťovi. Nejde o to, jestli jsou příjemné, či nepříjemné, ale jak se ve vašem těle projevují (rychle dýchám, mám stažené hrdlo apod.). Trénujte ochotu je vnímat, nebojujte proti nim. Nijak by vám to stejně nepomohlo.

Zkoumejte raději, co vám přišly emoce sdělit.

Nic složitého, ponory do minulosti apod. Jednoduše:

  • Je to primární emoce, nebo sekundární? Ta sekundární je naučený způsob, jak se vyhnout tomu, co skutečně cítíme. Mají za úkol nás otupit a oddělit od ostatních. Primární jsou instinktivní .

(Krásně to můžete vidět v některých filmech a seriálech, jak jsem už psala v předchozích dílech. Všímejte si. Učte svůj mozek to zaznamenávat. Jak často lidé ve vztahu neprojevují to, co opravdu cítí. Hněvají se a přitom cítí strach. Jsou smutní, a přitom cítí vztek. Tváří se chladně a přitom je jim do pláče. Dělají to druzí, děláme to také. Je to obranná reakce. Nenechte se jí ale zmást.)

  • Je to emoce čistá, nebo špinavá? (Zde si trápení vytváříme sami, užíráme se tím, co není naše zodpovědnost. V roli oběti cítíte jen špinavé emoce.)
  • Jaký účel má vaše emoce? Motivační, ochranný nebo informační? Kdy se přestaneme zabývat jen příčinami emocí (KDO/CO za to může), zjistíme, že každá emoce má pozitivní účel.

 

NA SILNÉ EMOCE JDĚME PŘES TĚLO

Také co jiného dělat, když nás emoce přemohou, že? Neukecáme je, protože aktivní je ta starší vrstva mozku (plazí – kmen, nebo savčí – limbický systém). Silné emoce vypínají neokortex – není čas přemýšlet a analyzovat, je čas vyhnout se rychle nebezpečí .

Co tedy dělat?

  • Přepnout do parasympatického nervového systému – pomáhá strečink, hluboký dech nebo i zívání. Úsměv, omytí obličeje chladnou vodou. V dlouhodobém horizontu spánek, pohyb, správná strava.

  • Relaxační a copingové strategie se nám mohou vymstít – jsou jen krátkodobým řešením. Je třeba učit nervový systém přepínat automaticky do parasympatiku a nebýt v sympatiku příliš dlouho. Pravidelně se během dne odstresovávejte (třeba zklidněním dechu.)

  • Když je nejhůř – copingové strategie. Skrze smysly (co vidíš, slyšíš, čeho se dotýkáš), mysl (počítání, vypsání se), vztahy (zvířata, přátelé, napsat dopis), nebo skrze něco aktivního (hudební nástroj, zpívat, kreslit, nebo se dívat na TV, filmy, hudba).

Jak vidíte, těch způsobů, jak se zklidnit a vnímat, že jsme v bezpečí, je spousta. Ale mohou být návykové. Můžete si snadno zvyknout k nim utíkat, abyste se svým emocím a problémům, na které vám ukazují, vyhnuli! Každopádně spolu se zakořeněním (vnímat dotyk nohou, třeba dupat) mohou být dobrým způsobem, jak zpracovat první nápor emocí. Mohou pomoci při panickém záchvatu, PTSD apod.

 

JSEM OPRAVDU V NEBEZPEČÍ? ANEB ZANALYZUJME SI TO…

Když uklidníme první nápor emocí, je dobré podívat se na ně hlouběji. To, co cítíme, můžeme kromě těla totiž ještě řešit dalšími dvěma způsoby – skrze změnu uvažování, nebo chování.

Někdy se emoce a situace objevují pořád dokola, že? Už máte pocit, že jste TO vyřešili, a pak se stane totéž a vy zareagujete stejně. To je celkem běžné. Chvíli trvá, než se cestičky v našem mozku přestaví. Ale může to také znamenat, že jste své emoce ve skutečnosti nezpracovali. Že jste neprošli celým tím procesem.

Někde se to zablokovalo – buď jste svou emoci nerozpoznali, nepojmenovali. Nevíte, jestli není jen sekundární. Možná vás přemohly, nezvládli jste se jim otevřít. Možná jste polapení v nějakých pomýlených představách sami o sobě, nebo o světě, a ty vám brání celou situaci vyřešit. A ona se neustále vrací.

Vnímám něco zkresleně, a proto se cítím špatně?

Využijte reframing (přerámování). Zkuste vymyslet 6 jiných příběhů, než ten, který se vám zrovna o dané situaci honí v hlavě. Jde o to naučit mozek postupně vnímat i jiné alternativy. A protože někdy nemůžeme tušit, která verze je ta správná, vyberte si prostě tu, která souzní s vašemi hodnotami. Tu, díky které se budete cítit OPRAVDU spokojenější.

 

JAKÁ JE VAŠE NEJČASTĚJŠÍ KOGNITIVNÍ DISTORZE (ŠPATNÉ ČTENÍ SITUACE)?

  • Generalizujete?? (Jednou jsem něco zažil/a, tak to platí navždy?)
  • Uvažujete černobíle? (Z extrému do extrému.)
  • Věříte, že platí všechno, nebo nic? (Když to nemůže být dokonalé, tak to radši nebudu dělat vůbec.)
  • Čtete druhým myšlenky? (Předpokládáte, co si o vás kdo myslí? Samozřejmě negativního?)
  • Vidíte hned všechno černě? (Co když se stane něco špatného….??)
  • Filtrujete? (Přehlížíte to pozitivní a zdůrazňujete to negativní?)
  • Mícháte emoce s identitou? (Cítím se mizerně, musím být mizerný člověk.)
  • Personalizujete? (Všechno je o mně.)
  • Věříte v nereálný ideál? (Já jsem k ničemu, ostatní jsou perfektní.)

Uvědomujte si, zde nežijete v nějakém sebeklamu. Negativním, ale i pozitivním. Protože to je pouze ego-obranný mechanismus.

Někdy máme dojem, že my jsme ti správňáci. Že my jsme oběti druhých, nebo situace. Naše emoce, které reagují na naše myšlenky, nás pak klamou také a ať se snažíme danou situaci změnit, jak se snažíme, nejde to. Jak to? No protože řešíme to, co není špatně, a přehlížíme svůj vlastní podíl na problému.

 

ZMĚNIT MYŠLENKY – TO SE SNADNO ŘEKNE, ALE JAK NA TO?

  • Pozorovat myšlenky. To jest oddělit se od nich – vy nejste své myšlenky a není tedy třeba s nimi nijak bojovat. Dobré, ne?

  • Psát si své myšlenky. Máte možnost se zastavit a zachytit je. Máte čas se jim víc podívat na zoubek. Co se vám to vlastně honí v hlavě? Na papíře k nim navíc získáte potřebný odstup.

  • To, jak uvažujeme, nás má chránit. Alespoň si to myslíme. Berme to v úvahu a hledejme, co dobrého nám dané myšlenky či způsob uvažování přináší.

  • Jakou cenu za to uvažování nakonec platíte? Uvědomte si to. Obírá vás to o možnost volby. Brání vám to ve změně, ale pokud si ji nedovolíte, jinak (tj. lépe) se cítit nebudete.

 

VYKAŠLETE SE NA CÍLE A TOUHU PO ŠTĚSTÍ

Tím nemyslím, že máte být ok s tím, že jste nešťastní. Nakonec právě o štěstí nám jde, že? Jen je potřeba jít na to mazaně oklikou. :-) Pokud nám jde jen o to, cítit se dobře, dosáhnout toho, či onoho, zamotáváme se víc a víc do bludného kruhu nespokojenosti, nedostatečnosti, potlačování negativních pocitů, přehlížení toho, kde je problém, který se může jen dál zhoršovat.

Nakonec po vší té honbě zůstává jen pachuť neúspěchu.

Štěstí je víc než jen prchavá radost z úspěchu nebo nereálná představa budoucí blaženosti bez problémů a negativních emocí. Štěstí může znamenat prostě jen smysluplný život. Autorka videokurzu o emocích doporučuje se místo na vzdálené mety a pozitivní pocity zaměřovat na hodnoty. Ujasnit si, které jsou naše hodnoty, a snažit se podle nich žít podle vašeho nejlepšího svědomí a vědomí.

Život poháněný smyslem, který mu dáváte, je mnohem bohatší a naplněnější, než život poháněný snahou vyhnout se bolesti. Protože touha po pozitivních emocích a úspěších nic jiného není. Jen převlečený strach a neochota opravdu žít. Naplno. Se vším všudy.

 

JAK ŽÍT TEDY NAPLŇUJÍCÍ ŽIVOT?

  • Dovolte si prožívat své emoce – přinášejí vám informace a motivaci ke změnám. A sílu unést, co byste si mysleli, že neunesete.

  • Nevyhýbejte se těm negativním – možná vám chtějí napovědět, že věříte něčemu, co není skutečné. Že uvažujete zkresleně, a proto se trápíte. Že sami sobě něco nalháváte, a proto nevidíte východisko. Že sami sebe omezujete.

  • Učte se vnímat, jak uvažujete, a proč tak uvažujete? Co vám to dává a co vám to bere?

  • Uvědomte si, co je pro vás v životě důležité. Jaké hodnoty? Zač jste v životě kdy bojovali, nebo byste byli ochotní bojovat?

  • Věřte tomu, že změna je možná. Váš mozek je k neustálým změnám předurčen, a tak tedy i vy. :-) Můžete se měnit, můžete růst. Můžete být každý den o fous jiní. Za rok o dost jiní. Spokojenější, odvážnější, svobodnější, radostnější.

  • Nesnažte se cítit se dobře a chovat se dobře (ať už si kdo pod slovem dobře představí cokoliv). Běžte hlouběji, buďte k sobě upřímnější a vše se srovná.

Vše, co prožíváte, může být pro vás příležitost se o sobě něco víc dozvědět, učit se a růst. Nejde o dokonalost, jde o rozvíjení, hloubku, košatění toho, čím jsme a čím vším můžeme být. Máme své hodnoty a těm jsme zavázaní. Pro sebe i svět kolem nás.

ČERVEN 2024

Červen byl rozhodně bohatý na zážitky a inspirace. I na články o nich. V roce 2024 jsem jinak moc článků nenapsala. :-)

Silnou inspirací mi byl debut ARTMS (5 děvčat ze skupiny LOONA) a jejich song o andělské pomoci a podpoře. V článku Pohlédněte pravdě do očí mluvím hlavně o pravdě, která může být pro některé lidi kontroverzní – nejsme Bohové a Bohyně.

Věřím, že tomu chceme věřit.

Božská jiskra v nás jistě je (ve smyslu napojení na to, co nás přesahuje).

Máme moc tvořit si svůj svět a přitáhnout si, co chceme. Stačí věřit a chtít. I to do značné míry funguje, jen to většina lidí zažívá spíš v té negativní podobě. Naše tvoření někdy připomíná hrátky malých dětí, po kterých pak musí rodiče uklízet.

Právě protože nejsme bohové, neumíme dohlédnout následků svých tužeb.

Já vím, že spousta lidí to nechce slyšet, ale jsme hlavně lidé se vším omezením, slabostmi, chybami a nedokonalostmi, které lidství obnáší. Neutíkejme před nimi ve snaze se nad ně povznést. Ulevit svým zraněním, ponížení, které jsme kdo možná zažil.

Jsme víc než jen božskými jiskrami. Jsme lidmi a to je náš cenný příspěvek evoluci. 

Naší přirozeností je střed. Ne Božství. 

Neodhazujme tu lidskou půlku sebe sama jako něco prašivého a nevyvedeného…

Střed má v sobě také onu nesmrtelnou mocnou tvořivou jiskru, ale není jen to a může tu naši lidskou stránku obohatit.

 

PROPOJUJME PROTIKLADY, NEUPADEJME DO EXTRÉMŮ

Zmítáme se tady na Zemi v neustálých extrémech – moc chudí, moc bohatí, moc opatrní, moc divocí, moc levicoví, moc pravicoví, moc couvající, moc útoční, moc přijímající, moc odmítající.

Když se snažíme z extrémů vymanit, upadneme do ještě větších – pak už ani nevíme, zda jsme ženy, nebo muži, co je pravda, co je lež, co je dobré a co je zlé. Vše je relativní a my jsme tak zmatení…

Protože dualita přináší rozpory a konflikty.

Protože nedualitu nechápeme.

Je těžké projít tou úzkou branou paradoxu a vnímat, co je za tím vším.

A dobrat se té skutečné moci, která je nám vlastní – té střední, neduální.

Tuhle pravdu bychom měli vidět.

Jsou síly universa, které jsou mocnější než my, které nás směrují, ovlivňují, transformují. My nad nimi nemáme moc. Co ale máme je fakt, že jsme nedílnou součástí tohoto universa. Dokážeme díky tomu věci, které by nám dřív přišly nemyslitelné.

Dokážeme se dotknout toho, po čem doopravdy toužíme – po svobodě, radosti, klidu, síle, odvaze a důvěře. A dokážeme ovlivnit sebe, své okolí i běh života. Někdy stačí jediný člověk a jediná minuta, aby se svět celkem rychle zásadně proměnil.

Jen se musíme naučit používat svou moc moudře – z pozice svobody, radosti, lidu, síly, odvahy a důvěry.

 

ZÁVĚR INSTRUKTORSKÉHO KURZU ČCHI KUNG STYL OREL V HNÍZDĚ

V červnu také končil instruktorský kurz, kterého jsem se prvně účastnila jako nedílná součást instruktorského týmu (Pavel, Alice a já). Když jsem se ho sama během covid let účastnila jako student, byla to pro mě hodně velká výzva. Jako dlouholetá instruktorka již tenkrát jsem měla pocit, že se musím osvědčit v očích těch, kteří si přáli, abych na kurzu jednou učila.

Bylo to náročné, ale já věděla jsem, že mám za ta léta čchi kungu už nástroje, jak to všechno zvládnout.

Vím přece, jak se mám uklidnit. Vím, jak zvládat svou mysl, aby přede mě nestavěla zbytečné překážky. Už dávno jsem se učila překonávat strach a klepající se kolena. Praxe léta cvičím a léta je učím. Znám je. A tak jsem na týdenním soustředění v Koutech vystřihla 45 minutový metodický výstup, který byl prý o úroveň (kterou bych měla ostatně měla jako dlouholetá lektorka mít) výš!

Konečně jsem měla pocit, že jsem se jako lektorka v očích svých náročných (byť milých) učitelů osvědčila. A mohla konečně s klidným svědomím přijmout jejich nabídku na instruktorském kurzu pracovat i jako další lektor. S vědomím, že jejich vysoko nastavenou laťku nesnižuju.

A zároveň mohu ostatním účastníkům teď upřímně říct, že je úplně Ok cítit se nervózně, dělat chyby, zmatkovat a třeba metodický výstup začít znova. Obzvlášť pokud se orlí čchi kung teprve učí a nikdy nic předtím sami neučili. :-)

 

KDYŽ SE VÁM LIDÉ MĚNÍ PŘED OČIMA

Učit čchi kung mě ohromně baví. Když učím angličtinu, je krásné vidět pokrok studentů. I to, jak se čím dál méně bojí mluvit. :-) Když učím čchi kung, vidím něco, co mi přijde ještě hodnotnější už jen proto, že vás to málokdo naučí – uvolnit se, otevřít se, dotknout se své energie. Ne něčeho mystického, ale toho, co cítíte, že vám proudí tělem stejně hmatatelně, jako vnímáte dechové vlny. Vlnu, za vlnou.

Najednou se opravdu vtělíte a začnete mít mnohem větší kontrolu nad svým tělem, svou myslí, tím, kolik máte energie, jak ji efektivně využíváte, jak ji čerpáte. A tím i nad svým životem.

Ne v tom božském slova smyslu. Máte hlavně kontrolu nad tím, jak využijete to, co vám Život přináší do cestyNemusíte proti němu bojovat. Snažit se na něm vivizualizovat to, po čem toužíte. Jen abyste se vyhnuli tomu, čeho se bojíte.

Najednou máte opravdu na výběr – zda to vše budete vnímat jako překážku, o kterou zakopnete, protože nevíte, co si počít. Nebo jako schůdek, od kterého se můžete odrazit – být zas o něco silnější a moudřejší a laskavější. K sobě i ke všem, kteří na ty překážky také narážejí.

Lidé se mi před očima měnili, fyzicky i psychicky. Když jsem začala učit i budoucí lektory, za každým z nich vidím všechny ty lidi, kteří se také díky tomu, co budou učit, promění.

Navíc jsem se na všechny víkendy těšila. Šéfíci byli totiž pozorní nejen ke studentům, ale i ke mně. Bylo to podpůrné, příjemné a já se postupně víc a víc cítila opravdu jako ta plnohodnotná součást týmu.

 

SMÍŘIT SE, NESMÍŘIT SE?

Má instruktorská pozice samozřejmě přinášela také své výzvy. Třeba když jsem nečekaně měla se studenty projít termíny, které budou potřebovat k průběžnému testu. Jedna věc totiž je čchi kung učit, teoreticky i prakticky. Druhá věc je mít v hlavě stručné a jasné definice. A to i věcí, které učíte jen jednou za čas.

Nebo když jsem měla hodnotit závěrečné testy.

Nebo když jsem měla hodnotit jako jediná metodické výstupy.

Měla jsem na to trochu jiný názor než mí šéfíci a musela jsem si ho umět obhájit. :-)

Mám tak trochu vzpurnou povahu. Můj šéfík žil v domnění, že se prostě musím smířit s tím, že bych závěrečný test měla hodnotit tak, jak on. (Na můj vkus příliš přísně – ale co byste čekali od profesí soudce. :-))

A já došla k názoru, že já se nesmiřuju.

Buď přijímám věci za své, nebo je nedělám. :-)

A tak to je. Je mnoho druhů smíření:
  • Někdy je potřeba se smířit s tím, jak věci jsou. Není možné je měnit.
  • Někdy je potřeba se smířit s tím, že nemůžeme mít vše, po čem toužíme.
  • Někdy je potřeba se smířit s tím, že musíme jít tam, kam se bojíme.
  • A pak ještě ten mimoňský způsob, kterým jsem provedla desítky lidí v Mimoňském Speciálu. :-)
Jsou věci, se kterými se smiřovat nemusíte, protože je buď dokážete změnit, nebo pochopit a přijmout za své. Nebo najít tu zlatou střední cestu. Má oblíbená činnost. A přesně to jsem udělala i o víkendu.

ČÍM KRMÍME SVOU MYSL

Rok 2024 měl být rokem Junga a aktivní imaginace. A i když jsem si dosud aktivní imaginaci podle Junga nevyzkoušela (jen jsem o ní četla), rozhodně se mi příběhy a archetypy do života vkrádaly a já si uvědomovala, co mi přinášejí. (Třeba právě ARTMS, zrození Birth, nebo my a bohyně). V červnu mě hodně ovlivnil Star Trek (viz článek Star Trek – kam ještě lidská noha nevstoupila).

Je důležité vědět, čím svou mysl krmíte. Tím, co ve vás vyvolává strach, nebo obezřetnost, naději a lásku?

Tím, co vás jen tak děsí, ale vás ani nenapadne, že vám to dává i možnost se učit strach vnímat, čelit mu a pracovat s ním? Nebo tím, co vás jen vyděsí a vy tomu strachu propadnete? Ještě zhoubnějšímu, protože je hnaný jen fantazií, a ne realitou??

Dnes snad víc než jindy, ve světě sociálních sítí, videí (i těch deepfake) je dobré nenechat se krmit katastrofickými paranoidními scénáři. Ani z jedné strany, prosím. :-)

Já mám ráda sci-fi příběhy. Nabízejí možnost podívat se do budoucnosti, promítnout současnost dál a podívat se, kam se řítíme způsobem, který nás může odchýlit od toho, čím si ji působíme. Nabízejí možnost promítnout lidské vlastnosti mimo lidi (k mimozemským rasám), a podívat se na ně s nadhledem. Na naši válečnickou část (Klingoni), na naši robotickou část (Borgové), na naši nenasytnou část (Ferengové), na naši racionální (možná až moc) část (Vulkánci).

Když nekritizujete člověka, ale Ferenga, je to rozhodně snesitelnější.

Když ho i tak máte rádi, protože je tak úžasně mazaný a prohnaný, ještě líp. :-)

 

KDO STOJÍ O RADY?

Ne nadarmo se říká, že máme nechat lidem prostor se vyvíjet a nevnucovat jim naše cesty. Startrekovská základní směrnice. :-) „Nemáme tolik moudrosti, abychom mohli zasahovat, pomáhat a měnit chod dění.“

Jen si ono NEZASAHUJME mnoho lidí vykládá také ne právě moudře a jiné úhly pohledu zahání s výkřikem: „Víš, že nevyžádané rady jsou špatně??“

Osobně bych nikdy něčí rady nepovažovala za něco, co nechci slyšet. Vážím si každé rady. Ale vždycky dávám najevo, že se necítím vázaná se jimi řídit – a ti, co mě fakt dobře znají, tak jsou trošku nesví, kdykoliv mají nějakou představu o tom, jak bych měla co dělat. :-)

Mám vlastní hlavu a vlastní cestu, která ale možná jednou tu radu vyslechne. :-)

A stejně jako přistupuji k radám a pokynům druhých (s úctou vyslechnu a zvážím), tak nějak kolem sebe házím i ty své rady. Své názory. Vlastní názor je jen vlastní názor. Není to zasahování. Je to jen další střípek do obrazu, který nikdo z nás nemáme úplný.

Pro spoustu lidí je ale i tohle moc. Možná nemají tu vnitřní drzost dělat si, co se jim zlíbí, a nenechat si kecat do života. :-) Možná proto jsou tak oblíbené příběhy, skrze které lidé ty rady nasávají tak nějak přirozeně. Proniknou do vědomí, ani si toho nevšimnete. Někdy i do nevědomí. A působí. Nenápadně, ale silně.

Lidé mají své touhy, mají své strachy. A ty se často projevují v příbězích, kterým naslouchají a které i v hlavě vytvářejí. A ty jim také často brání vnímat mír a šířit mír, i když po něm hlasitě volají. Jako bychom to v uplynulých letech neviděli.

Strach, strach. Oprávněný, ale na něm se nikdy nedá stavět.

Jen útočit a utíkat.

 

JAK BYSTE REAGOVALI?

Sama pro sebe jsem díky startrekovským příběhům zjišťovala, které příběhy mě nejvíc přitahují – ty o cestách časem (jaké by to bylo někoho známého potkat? jak bych reagovala, kdybych měla možnost něco změnit?), co je člověk a pak samozřejmě různé vtipné epizody. :-)

Klasicky najdete ve Star Treku i různé příběhy smrti a znovuzrození s tím vším, co to obnáší. Nabízí i možnosti pohlédnout sami do sebeJak bychom se rozhodovali my, kdybychom čelili podobným výzvám jako kapitáni těch lodí? Mučení, nutnosti vzdát se toho, koho milujeme, ve prospěch milionů lidí? Dokážete přechytračit chytré počítače, záludné lidi, nebo nepřátelské mimozemšťany?

Máte mírumilovnou misi, dokážete se domluvit? Dokážete se zasadit o to, aby vše bylo tak, jak má? Zachráníte životy, které na vás závisí? Dokážete překonat vnitřní démony? Vyrůst podobně jako někteří během několika let vesmírného putování? A možná poporostete i vy, když se na ty příběhy budete dívat a stanou se součástí vaší zkušenosti. Mě určitě v mém dospívání ovlivnily. Co a jak ovlivnilo vás?

 

PRVNÍ LETOŠNÍ CESTA DO LONDÝNA

Ano, první. O druhé, ještě zajímavější, budu psát až v dalším článku. :-) Ta první byla rodinná (navštívili jsme pár památek), ale hlavním lákadlem byl koncert. Dceřina oblíbená zpěvačka (a herečka) z Jižní Koreje podnikla své první světové turné a Londýn byl první zastávka v Evropě.

Jako rodina jsme si oddechli, protože ještě nedávno se dcera začala učit korejsky a chtěla na její koncert letět do Koreje. :-)

A ano, mohla bych psát o koncertu ve Wembley a o tom, jak hned vedle na stadionu zpívala Taylor Swift a všude bylo narváno blyštivými fanoušky a fanynkami této americké hvězdy.

Já ale tehdy v článku o tomto zážitku psala hlavně o propojení. O tématu daného týdne – Já, nebo Ty. Čekala jsem kvůli tématu týdne nějaké rozepře, protože vždycky se téma týdne nějak projeví. Vždy máte možnost poznat, čemu dáváte přednost, a co obětováváte. Sebe, nebo druhé? Ale ono přišlo propojení. :-) 

Obvykle lpíme na tom, co chceme a potřebujeme, a pokud to neladí s tím, co chtějí a potřebují ostatní, máme obvykle dvě opačné možnosti: buď budeme prosazovat to své (máme přece dávat sami sebe na první místo a není to přece sobecké, že??), nebo ustoupíme (nejsme přece sobci, že?). Obvykle to jinak neumíme. I kompromis většinou dopadne tak, že někdo ustoupí.

Málokdy nás napadne hledat propojení. Společnou řeč a společnou cestu. Buď Já, nebo Voni. A hotovo.

A tak jsme celým pobytem propluli v pohodě, i když jsme měnili plány na pochodu, aby byli všichni spokojení.

 

JAKÉ DOMNĚNKY SI DĚLÁTE?

Vždycky je zajímavé si všímat, co se nám honí hlavou. Jaké domněnky si děláme. Co si myslíme o budoucnosti, co plánujeme. Protože ano, nemám vůbec nic proti plánovaní. :-) Žít v přítomnosti se dá i tak. :-)

A tak jsem se v červnu začala mentálně i fyzicky připravovat na svou pátou vipassanu (desetidenní meditační kurz v Polsku). Tentokrát jsem chtěla zůstat celý měsíc. Minulé vipassany mi kromě různých nápadů na projekty přinesly i prohloubení a vyřešení komplikovaných vztahů, vhledy, přerušovaný půst, schopnost v klidu prožít covid a lockdowny a hlavně onen ponor do přirozenosti a blaženosti bytí.

Byla jsem zvědavá, co vypluje na povrch nyní, co mi kurz vezme, aby ho nahradil něčím hodnotnějším. 

Pokud si chcete udělat představu o tom, co tam tak člověk celé dny bez mobilů, knížek a možnosti komunikovat s ostatními dělá, nebo se přihlásit taky, začtěte se do článku.

Domněnky nemusí být vždy jen špatně. Mohou přinést i hodně legrace – třeba když jsme v červnu byly u notářky dokončit dědické řízení po mém zesnulém otci. Hrdinou byl snubní prstýnek po mé babičce a domněnka mé matky o tom, kde si ho naposledy prohlížela (no, u pana koncipienta to nebylo.)

Nemusíte si vyčítat že si děláte domněnky. Propadat se hanbou. Někdy tím můžete sebe i druhé pobavit. I u dědického řízení.

U všeho nakonec závisí na úhlu pohledu. :-)


Pokračování ZDE

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *