… to by měla být nejspíš má nová mantra :-) Je to už pár let, kdy jsem publikovala dvojdílný článek Co zcela jistě nemá smysl. Stručně – vinit druhé a vinit sebe. Byl to tenkrát můj objev. Logicky vydedukovaný a inspirací umocněný. Ale ta neduální praxe, která z něj vyplývá, je tedy záhul. Odpuštění není vůbec snadná věc! A díky tomu byl záhul i první týden desetitýdenního období DŘEVO…
Tento týden jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli ho odepíšu jako strašný, nebo úžasný.
Bylo to jako na hóóódně velké houpačce. Jeden den tak, druhý den onak. Už je to pár měsíců, co jsem chodila po lese a zpívala si depešáckou Enjoy the Silence, abych zklidnila myšlenky. Vklouzla do ticha. Neřešila. Hlavně neřešila. Najít si ty správné písně, které Vás uklidní, je někdy zásadní.
Když jsem mohla řešit, zase jsem radši nic neřešila. Chodila jsem kolem jako kolem té hodně horké kaše. Nechtěla jsem nikoho vinit. Ani sebe. Toužila jsem po odpuštění, ale sama jsem ho nebyla schopná OPRAVDU dát a ten jediný způsob, který jsem znala, jak se dobrat pochopení a odpuštění, jsem měla v té chvíli uzavřený. A tak se ta kaše pěkně dál ohřívala a já měla celé měsíce pocit, že o nějaké svobodě se u mě fakt nedá mluvit.
No a kdy jindy svobodu najít než v týdnu, kdy začíná svobodný element DŘEVA, že jo?? :-) A odpuštění s ní.
V pondělí mně pomohl jeden ze sloganů křesťanského Kurzu zázraků (God is the Love in which I forgive you, tj. Bůh je Láska, skrze kterou Ti odpouštím). Je to krásný slogan a celý kurz se mi moc líbí.
Je to také roční projekt, ale každodenní. Přiznávám, ne každý den stíhám, ale alespoň potom doháním. Toto byl jeden z těch okamžiků. Pokud se chce člověk naučit myslet neduálně a má svůj zdroj v křesťanství (a je otevřený křesťan, protože něco o Bohu, který odsuzuje druhé, tam nenajdete), vřele tento přístup doporučuju.
Ten den jsem dala smysl celému tématu týdne – rozhodla jsem se, že chci odpustit. Pustit to, co mě v hloubi srdce trápilo. A řekla bych, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odpustit já, otevřela jsem prostor k tomu, abych konečně i já měla pocit, že mi bylo odpuštěno. A po tolika měsících došla konečně nějakého smíření.
Continue reading „Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to, jak se cítím…“
Tak to je prostě smůla :-))
Někdy to není snadné. Nosíme si s sebou balík křivd, ale i vin; lítosti, ale i touhy, aby ti druzí taky přece. Vždy je totiž vina na obou stranách. Spousta lidí se veze buď na vlně té viny a lítosti, druhá spousta zase spíš na vlně křivdy a obviňování. Ale může se stát, že pokud si uvědomí, že vina je na obou stranách, emoce lítají tam a onam…
Spousta lidí chodí po světě a neustále brblá. Za své problémy viní všechno kolem sebe.