mysl Archivy - Žít je umění milovat

Opečováváte si své myšlenky a své emoce? Říkáte si, že prostě musíte sdílet to, nač pomyslíte, a cítíte se špatně, když druzí nemají zájem sdílet se s Vámi stejným způsobem? Říkáte si, že lidi by měli brát Vaše emoce vážně? Říkáte si, že jen psychopat dokáže ignorovat emoce druhých? No, možná je to všechno jinak…

Tento týden mě zaujal jeden příspěvek v jedné skupině na FB. Muž zvažoval, že se rozejde se svou novou přítelkyní. Po 14 dnech. Přišla mu málo otevřená. On se jí svěřoval se vším. Ona ne. Většina lidí ve skupině souhlasila s tím, aby se s ní rozešel. Mně celá ta situace přišla tak trochu přitažená za vlasy…

… po 14 dnech??? Kdo se vrhne novému partnerovi kolem krku a zcela se tak brzy otevře? Jak dlouho Vám osobně trvá, než se novému partnerovi otevřete? A vyžadujete to od druhého??

Ano, lidi jsou jistě různí a každý ve vztahu potřebuje něco jiného, aby se cítil spokojený a milovaný. Pokud někdo tak nutně vyžaduje otevřenost a „napojení” od začátku vztahu, nejspíš by si tedy asi měl najít někoho, kdo mu to dokáže dát. Žádný jiný partner ho nejspíš stejně neuspokojí. Co myslíte? Continue reading „Rochníte se v myšlenkách a emocích??“ →

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka.

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a cítila jsem se úžasně :-)

Continue reading „Království za trochu beznaděje…“ →