Vlastně nevím, jestli to volá nějaká duše. :-)
(Pokud chcete být stejně překvapení jako kdysi já na jednom religionistickém semináři, že duše není nic víc než naše zápaďácké pojetí něčeho, čemu nikdo moc nerozumí, mrkněte na jeho úžasný knižní výstup sem.)
Každopádně každý známe to něco v nás, co se někdy ozývá, rozšiřuje naše obzory a směřuje nás. O tomhle volání budu mluvit.
Osobně to nevnímám jako něco, co se proměňuje, postupně očišťuje, co si vybírá zrození, aby se něco naučilo. Osobně si myslím (a jistě patřím k těm, kteří také ničemu nerozumí. :-)), že pokud dochází k nějakému znovuzrození, probíhá to spíš nevědomě a automaticky.
Podobně jako když jste si jako děti zvykli chodit do školy jednou ulicí, i když máte víc možností. Vyberete si ji bezmyšlenkovitě zas.
Ostatně reinkarnace je tak někdy popisována – zamíříte nevědomě tam, kam vás to volá, protože kdybyste byli opravdu vědomí, do dalšího zrození byste dobrovolně nešli. :-) (A ano, vím, že se také tvrdí, že právě vědomě do toho chceme jít zas, abychom se mohli dál učit, zlepšovat atd. atd. No, viz níže.)
Náš život (a i případné další životy) nejsou pak nakonec nic jiného než sled návyků, ze kterých se občas poučíme, a zkusíme to jinak, a občas ani to ne. A říkáme tomu pak osud.
Proč si myslíme, že je naše duše vědomější, než my? To jest, že má větší nadhled? (Protože něco si jistě uvědomujeme i my, i když nevíme, co děláme, jak naznačoval už Ježíš Kristus na kříži.)
To, co mě volá, není duše v tomto pojetí. To, co mě volá, je to cosi, co vnímám jako neměnné ve své proměnlivosti, jasné, zářivé, poklidné a přesto plné života. K čemu to přirovnat? Třeba k jasné zářivé obloze nad mraky?