V minulém díle byla řeč o představách, ve kterých žijeme. A o nejrůznějších očekáváních s nimi spojenými. Ať už jsou růžové a svobodné, nebo temnější a spoutanější. Jsme v nich zabředlí, místo abychom se otevřeli světu neočekávaného, který není nějakými představami určován. Prostoru nekonečných nejrůznějších možností.
My ale nejenže žijeme v představách a očekáváních, my ty své představy a očekávání životu navíc vnucujeme. A pak se děsně divíme, když se svět netočí podle našich představ. Ta zklamání mohou být dost drsná.
I já jsem kdysi žila v takové té představě, že chci být stejně svobodná jako kůň. Znáte to, takový ten divoký hřebec! Volně si běží, překážky ladně přeskočí, nenechá se odradit. Takový kůň byl v mém dětství mým božstvem. (Ano, jeden z nich se jmenoval Diktant, stále si vzpomínám.)
Takovou představu svobody podle mě sdílí spousta lidí. Omezení berou jako porážku. Jako ponížení. Ponížení toho hrdého divokého mustanga v nás.
Postupně jsem opustila představu, že TOHLE je skutečná svoboda.
Došlo mi, že se to tak jen tváří, ale ve skutečnosti je to jen pouhopouhá spoutanost vlastní představou a vlastními cíli. Tou snahou urvat si to své jablko v rajské zahradě. Něco co, jsme neměli a nemohli mít. Pořád jsme otroci, jen to není tak nápadné.
Co když totiž už fakt máme všechno, po čem tak moc toužíme? Nikdy se vám nestalo, že jste se cítili dobře jen tak?? Určitě ano.
A ještě se vám nikdy nestalo, že vám život přihrál do cesty něco, o čem byste si ani netroufli snít? Nebo že byste si uvědomili, že „tohle je přece mnohem lepší než to, po čem jsem tak toužil”?
Ano, položili jste si už někdy otázku, co všechno by vám život mohl dát, kdybyste tak nevzdorovali a neztráceli tolik času vnucováním životu svých vlastních představ o tom, co byste si přáli?
Možná by to bylo něco skutečnějšího než ta atrapa štěstí vašich vlastních představ?
My ale žijeme v představě, že abychom něčeho dosáhli, musíme makat. Musíme si jít za svým. Ti, kteří si jdou za svým navzdory klackům a překážkám, nás fascinují. Ti, kteří se chlubí, jak makají, považujeme za obdivuhodné pracanty.
Na druhou stranu představa „plout s proudem” v nás nejspíš evokuje „být ovce.” Ale je to opět jen nedorozumění. Nemáme se přizpůsobovat druhým a jejich představám o tom, co je správné a co ne. Máme se přizpůsobit tomu, kterým směrem život proudí. Je to jako byste se konečně přestali snažit zasněžit v létě sjezdovku, protože vy si chcete zrovna zalyžovat. Takové makání je ztráta energie. Takové „jdu si za svým” je jako hrát si na Sisyfa. Koho to fakt baví?
Tak ale jak tedy na to?
Zásadní je otevřít se.
Otevření není žádná pasivní činnost. Vyžaduje aktivní ochotu pouštět své vlastní představy a otevírat se něčemu úplně jinému. Novému. Nikdy nevíte, jaké poklady se mohou objevit. Vyžaduje to probuzení víry v to, že to má smysl. To vám totiž dá i sílu to dělat. Protože nejde o nějaké jednorázové otevření. Otevírat se musíte mnohokrát denně. Ale jde to čím dál lépe, čím víc si na to zvykáte.
Otevření s sebou nese také určitý druh zabejčeného makání – makáte tady ale vlastních vnitřích základech, které vám otevírají ony nepodmíněné poklady vnitřní svobody, radosti, lásky, odvahy apod. Ano, makáte na vlastní odvaze. Na vlastní svobodě. A to je hodně práce, věřte mi. Často ji přirovnávám ke studiu cizích jazyků. Je to otázka motivace a pravdidelného tréninku.
Ale co na těchto základech vybudujete, tj. co z tohoto semínka vyroste, vám už vydrží.
A podobně jako u cizích jazyků – může to být i ohromná zábava a dobrodružství!
Chce to také důvěru v život. Ale té se budeme věnovat zase jindy. Prozatím si stačí uvědomit, že život nám nabízí své dary, ale ve sféře nepodmíněného. Tam, kde vám to, co dává, vydrží, a nic a nikdo vám to už nemůže vzít. Je snadné důvěřovat, že právě sem nás život vede. A mít z toho radost.
Jediný problém spočívá v tom, že my sféru nepodmíněného nejsme zvyklí vnímat. Ano, není to podle našich představ. Ale naše sny jsou jen sny. Ve chvíli, kdy po nich chcete sáhnout, rozplynou se jako fata morgána.
Život nám nabízí něco mnohem lepšího. Když s ním přestaneme vzdorovitě bojovat. Když přestaneme vidět svět černobíle (to černé odmítat a po tom bílém toužit), ale komplexně. Když přestaneme zadržovat proud bytí a vzdalovat se od toho, kam nás chce zavést.
Tomu proudu života je ale opravdu zatěžko důvěřovat, že? I podle Kurzu zázraků je tím jediným problémem, kterému čelíme, to věčné stěžování si na to, co je. A tím jediným řešením, které nás osvobodí, je prostě odpustit. Uvolnit tak sám sebe a zároveň tak i druhé z pout výčitek.
Odpustit? To se ale snadno řekne, že??
Základem odpuštění je puštění všech těch představ, které máme. A hlavně té jedné zásadní, od které se odvíjí všechno to, na co si můžeme snad stěžovat. Jaká to je??
Jde o představu, že jsme tělo, oddělené od světa kolem sebe. Slabé tělo, které kolem sebe nemůže nevidět další slabá těla. Které nemůže nevidět všechnu tu temnotu, kterou s sebou slabost nese. Všechnu tu bolest, všechen ten strach, nebo vztek. My jsme ale mnohem víc než to a hmota (ani život) nestojí a ani nemůže stát proti nám. Jen se naučit to vnímat.
Jak se vám dařilo tento první dubnový týden jít s proudem a vztekle kolem sebe nekopat? Víte, jako ten vzpurný kůň, kterého chtějí zkrotit, ale on se nechce dát.
Já právě tento týden rozjela s pár účastníky Mimoňský speciál „Jak se s tím mám smířit?” Jaké lepší téma vybrat? A dál jsem se věnovala nové FB skupině Káčko nemá nárok. Kdy jindy se snažit lidi navést k sobě, kde mohou najít klid? I když to není zrovna snadné. A byla jsem za Káčko vděčná. Proč? Protože mi nechal prostor probrat se spoustou šuplíků a skříní a povyhazovat, co už není potřeba. Takový jarní detox. Udělali jste si také takový??
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.