Ve snaze odrazit se ode dna často děláme spoustu absurdních zbytečností. Podobně jako když kolem sebe ve vodě začnete v panice plácat ve snaze udržet se na hladině. Jen se vysílíte a utopíte.
Ostatně loni jsem takových absurdních zbytečností sepsala hned padesát. Abych se měla padesátkrát čemu zasmát. Pomáhá mi to. Například o té absurdní představě, že jsme na všechno sami, už tady byla nedávno řeč. Vzpomínáte? A o tom, že pak máme často pocit, že už nemůžeme dál, taky. A taky o tom, jak často se zapomínáme na svět podívat z trochu jiného úhlu pohledu. A to i když víme, že nám to vždycky nakonec ukázalo cestu. A že se nám pak díky tomu ulevilo.
Někdy jsme prostě jak vlak ženoucí se po zajetých kolejích… nebo jak ten autobus v Nebezpečné rychlosti. Vzpomínáte? Jak Keenu Reevese a Sandru Ballock poslali na dálnici, která nebyla dostavěná?? Tahle scéna mě vždycky pobaví. Dokonalá země splněných snů.
A uplynulý týden byl pro změnu zase o tom, jak někdy umanutě bušíme hlavou do zdi…
Říkáme o sobě, že máme vizi a jdeme si za ní. Že nás žádné překážky neodradí. Že víme, co chceme. Ale umíme rozpoznat, kdy jsme jen umanutí a kdy jsme vytrvalí??
Velkým objevem pro mě kdysi před lety byl vstup do Labyrintu. Vlastně vstup do mnoha labyrintů v loučeňském parku. Tolikrát jsem se tam točila, tolikrát jsem viděla, že by prostě stačilo vzít to zkratkou. Tolikrát jsem ztrácela trpělivost. Tolikrát jsem zažila, jak i v životě často ztrácíme trpělivost a důvěru ve svou cestu. Onu vytrvalost jít dál a dál, i když se zdá, že cíl máme užuž na dosah, ale něco nám stojí (zas) v cestě.
Labyrint je totiž ve své zábavnosti tak trochu zlomyslný – často vás vede těsně kolem samotného středu, aby vás zase odvedl téměř na začátek. Když kousek od toho středu ale zůstanete umanutě stát a bušit hlavou do zdi, která vás od něj odděluje, jen se zbytečně zdržujete. Už jste TAM třeba mohli dávno být a užívat si ten úžasný pocit…
Než jsem poprvé vstoupila do Labyrintu, neznala jsem rozdíl mezi labyrintem a bludištěm. Myslívala jsem si, že život je jako bludiště – občas se ztratíte a hledáte se. Nebo něco hledáte a bloudíte. Ale život je labyrint. Bere vás za ruku a vede. Stačí mu důvěřovat. Což nám, pravda, jde jen málokdy, že?
Kdysi to lidé věděli, proto se o labyrintech psávalo (J.A. Komenský a jeho Labyrint světa a ráj srdce, znáte?). Stavěly se (ten známý krétský znáte?). A malovaly se na podlahy kostelů.
Nemusíme se životem bojovat a vybojovat si na něm to, co chceme. Stačí se mu odevzdat a získat dar, který nabízí. Jít vlastně tou nejjednodušší a nejkratší cestou, i když se zdá dlouhatánská a plná překážek.
Vzpomínám na asi nejsilnější moment ve svém životě. Ten den, kdy jsem se ocitla bez peněz, sama a zklamaná, daleko od místa, kam jsem mířila. A v cizině. Měla jsem hlad. Měla jsem žízeň. Což bylo horší. V Egyptě, vlastně téměř na poušti.
Nebojovala jsem, jen jsem poprosila o laskavost. A dostalo se mi jí.
Nebojovala jsem, jen jsem byla naladěná na vědomí, že jsem si TOHLE vlastně přála. Dodnes je důkaz, jeden text víc jak 20 let starý, součástí mé knížky Žít je umění milovat.
Nebojovala jsem, jen jsem nechala 3 muže, kteří si sedli v autobuse ke trajektu vedle mě, aby se o mě postarali. Nakonec mě dokonce dovezli autem pár hodin cesty ke kolejím v Ammánu, kde jsem v té době studovala. A pak jsem je už nikdy neviděla. Během prázdnin změnili telefonní číslo na kolej.
Někdy vás život dotlačí do situací, skrz které buď můžete padnout na dno a stěžovat si. Nebo najít to, co se pod tím dnem pro vás skrývá. Já si z těch několika dní, které k této zkušenosti vedly, odnesla několik velmi silných zkušeností a lekcí. Mimo jiné o tom, že život může být plný zázraků, když nemáte v čem hledat vnější jistoty. (Třeba v penězích.) A že pod životními dny je možné nacházet zážitky blaženosti, klidu (a smíření).
Nebylo by to poprvé, co přišly. A nejde o to, že bez dna není vrcholů. Jde spíš o to, že ony vrcholy (však Abrahom Maslow jim také říkal peak experiences) existují. A jak před lety zpíval George Michael, když jednou víš, že něco existuje, víš, že to máš kdykoliv k dispozici. On mluvil o lásce. Ale co jiného umí být také láska než druh takové peak experience?
Uplynulý týden jako by mi chtěl ono propojení dna s vrcholem připomenout. Z minulého týdne se přelila vlna oné otázky Jsme dost dobří? Jak často máte pocit, že vás druzí hodnotí nefér způsobem? A jednají pak s vámi nefér způsobem?
Nejenže se minulý týden u školní psycholožky ukázalo, že má dcera není tak introvertní, jak se může zdát. (I vy se jistě chováte otevřeněji ve společnosti vám blízkých lidí.) Tento týden se zas ukázalo, jak bolestivé umí být, když lidé žijí jen v dohadech, a jak „spásné” může být, když z vás někdo tu vinu, kterou vnímáte, sejme.
Oč šlo? Nepůjdu do přílišných detailů. Naznačím jen, že pokud byste něco takového chtěli také zažít, zkuste promluvit o tom, jak se cítíte. Někdy máme velký strach to dělat. Někdy si myslíme, že nemáme právo na to, cítit se špatně, když se přece máme cítit pořád pozitivně. Když za nic nemohou ti druzí, ale za všechno si můžeme sami.
Ale nemusíte přece nikoho obviňovat, abyste dali najevo, že máte problém. A že vnímáte, že se někdo chová zraňujícím způsobem. Čisté vnímání je ještě bez konkrétního obviňování, ať již druhých, nebo sebe, a na této rovině se o něm dá hovořit. Stačí to oboustranně vidět a chtít.
Možná zjistíte, že jste chování druhého jen špatně četli. Nebo zjistíte, že jste ho sice četli správně, ale že vy můžete odpustit a ten člověk si může něco uvědomit.
Nejste to jen vy sami, na kterém leží veškerá zodpovědnost. Ti, kteří vás mají rádi, vám rádi pomohou, protože nikdo nejsme dokonalý a všichni děláme chyby. Ostatně ani není možné je nedělat, dokud žijeme ve světě iluzí o tom, kdo jsme my a co je svět kolem nás.
Do té doby zraňujeme a jsme zraňováni. Jsme v tom všichni společně a je jen na nás, jestli nás to propojuje skrze otevřená soucítějící srdce, nebo odděluje skrze srdce uzavřená a obviňující.
Podobně jako v minulém týdnu, i tento týden mě provázel Kurz zázraků. Tentokrát takovými tématy jako: „Bůh je mysl, skrz kterou myslím. Bůh je láska, skrz kterou odpouštím. Bůh je síla, skrz kterou věřím.” Jak byla, tuším, řeč, Kurz zázraků je ideálně vhodný pro ty, kteří mají blízko ke křesťanství. A třeba jim nevyhovuje církev a to, co učí. Však právě proto máme spoustu nejrůznějších křesťanských sekt, nejen katolíky.
A také pro ty, kteří podobně jako já mají tendenci si překládat z „křesťanštiny” do „méjštiny” (tj. mého jazyka). Podobně jako jsem se na VŠ učila překládat z angličtiny nebo arabštiny do češtiny.
Slovo Bůh je prostě jen slovo. Podobně jako Tao. Však už jste někdy četli, že „jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno”? Ponořili jste se už někdy do témat Tao-te-ťingu? Mě letos ono pokračování v loňské sérii ještě čeká, ale 8 kapitol už jsem loni zvládla zpracovat a fascinují mě stále.
Když se na té cestě za vnitřní pohodou smočíte v různých říčkách dávných moudrostí, možná vám pak půjde lépe překládat to, co je podobné, i když ne stejné. Stejně jako anglická snídaně není stejná jako ta česká, ale znamená to totéž.
Kdykoliv potřebuju nacházet tu vnitřní sílu, o které už byla řeč, a odpouštět (a že svět nám každou vteřinou nabízí miliardu toho, co je třeba nějak od-pustit, aby nás to nezraňovalo), vím, že se musím obracet hlouběji než k tomu, co si myslím, že jsem. A Kurz zázraků mi to umí každý den připomínat těmi slovy, kterými to umí.
A jak už to tak někdy bývá, když se necháte tím labyrintem vést od týdne k týdnu, můžete zjistit, že vám některé zákruty přinesou odpovědi na otazníky, které jste si týden předtím kladli.
Vzpomínáte na ono „Kdepak, ještě ne, ještě si počkej” z minulého článku? Zdá se, že páteční taiji mi tu odpověď přineslo.
Také se vám někdy stává, že si myslíte, že už jste si s něčím poradili, a pak se ukáže, že je to jen zasunuté hlouběji, než jste si mysleli? Já v sobě objevila energii, o které vím, že ji v sobě mám – je divoká a nezkrotná, přímo beraní. Ale jen málokdy nachází takové vyjádření, které by si zasloužila, aniž bych si zas připadala jak Elsa v první Frozen.
Ano, vzpomínám, jak mi kdysi tahle pohádka otevřela oči. Byla jsem to opravdu jen já, které přišla ona slavná píseň „Let it go” spíš o útěku než o svobodě, jak všichni básnili??
A co říct na závěr? Tento týden mi toho přinesl hodně a hlavně mě v těch svých zákrutách přivedl i ve skutečnosti do oněch zasněžených hor. Na vrchol dolnomoravských sjezdovek, kde jsem se pak další týden čas od času proháněla se svou dcerou. Ano, jarní prázdniny se nám o týden posunuly a ty bílé pláně a pohoda mě opět čekaly. A spousta knih, které jsem v tom víceméně offline nepracovním režimu přečetla. Knihy o kvantové fyzice (pro hipíky) a o lásce a přijetí. Knihy o vědomí a videa o iluzi času a prostoru. Ale o tom zas příště. V týdnu věnovaném sázení těch správných semínek, ze kterých snad v tom novém desetitýdenním období vyraší voňavé a užitečné rostlinky.
A jak jste tento týden prožívali vy? Měli jste spíš pocit, že bloudíte, nebo jste si vykračovali za svým cílem? S odvahou, trpělivostí a důvěrou? Měli jste tendenci se životem bojovat, abyste získali, co chcete, nebo jste se naladili na jeho vlnu a pluli tam, kam chtěl zrovna on. (A kdo ví, třeba vám to, po čem toužíte, dá později?) Ocitli jste se na nějakém dně? A objevili jste v jeho hloubce něco, co by vás obohatilo? Promluvili jste si s někým o tom, co vás zraňuje? Zažili jste nějaký zázrak? Shodili jste ze sebe vinu? Nebo vás od ní někdo osvobodil? Víc, než že by vám odpustil? Prostě vás ani neobviňuje?? Zjistili jste, že jste chování druhého třeba jen špatně četli? Nebo on to vaše?? A jistě si v článku najdete i nějaké další impulzy.
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.