Jak souvisí Macbeth s emocemi??
V minulých dílech byla řeč o transformaci emocí (jejich energie je natolik vzácná, že je hloupost je potlačit a ještě větší hloupost se jich zbavit). Nebo o tom, jakými cestičkami můžeme skryté emoce opět objevit. A pak možná přijmout a stát se zas o fous celistvějšími a vědomějšími. To jest, budeme si víc vědomí toho, co se v nás odehrává, a budeme díky tomu zas i o fous svobodnějšími.
Hlavním hrdinou tohoto dílu bude pro změnu Macbeth, protože toho emoce zahubily.
MACBETH SE DO MÉHO ŽIVOTA DOSTAL VELMI NEČEKANĚ
Ostatně koho dnes zajímá nějaká stará hra?? Obzvlášť od někoho, na koho můžete narazit u maturity. :-) Viděli jste někdy nějakou Shakespearovskou hru? V klasičtější úpravě, nebo v modernější úpravě i s moderním jazykem?? Jaké to bylo??
Ne že bych neměla ráda Shakespeara. Už kdysi ve škole, možná ještě na základce, jsem měla to ohromné štěstí, že mě rodiče vzali do Národního na Hamleta v podání Františka Němce. (Můžete to dnes najít i na youtube – třeba ono slavné Být či nebýt – moooc dobré).
A já tehdy s údivem zjistila, že ta tragédie je vlastně i velmi vtipná! A chytrá. A ano, tragická.
Navíc jsem tehdy poprvé viděla ty naše slavné české herce živě – Hlaváčovou, Somra, Brabce, Rösnera. I mladičkou Zoru Jandovou jako Ofélii. Byl to pro mě tehdy celkově nezapomenutelný zážitek.
MACBETH V LONDÝNĚ
Hamlet mě tehdy uchvátil a viděla jsem i pár dalších Shakespearových her v českém překladu (letní slavnosti v Praze i v Brně), ale žádný mě už nikdy tolik nebavil. Macbeth byl pro mě celkem neznámá. (Nepočítám obsah hry kvůli státnicím na překladatelství.)
Nikdy by mě tedy nenapadlo, že ho jednou uvidím v podání světové hvězdy – Davida Tennanta (ano, třeba Doctor Who, nebo tak trochu dobrosrdečný ďábel z Good Omens).
A ještě v londýnském West Endu v divadle Harolda Pintera.
(Mimochodem, hůř vystavěné divadlo jsem ještě neviděla – se sloupy v hledišti?? A víte, že si v Londýně můžete koupit i levné lístky na stání?? Do divadla?? A ne pouze do Globu, kde se hrají Shakespearovské hry jak za dob Shakespeara?? Ne, my stát nebudeme. :-))
Dcera na mi jednou poslala ze školy pomrkávající zprávu o tom, že se Mackbeth s Tennantem na podzim přesouvá z malého divadla, kde bylo představení během 3 minut vyprodané, do většího divadla. Lístky jdou do prodeje za pár dnů. Půjdeme?? Když jedeme do Londýna v červnu na IU? Můžeme jet zas???
No, dcera má štěstí, že v prosinci slaví 18 let.
Ideální dárek – vidět svého idola na živo a ještě v takové hře.
(Už má ve škole domluvenou prezentaci na Mackbetha a už má Shakespeara vybraného mezi 20 autory za 2 roky k maturitě.)
Kdybych neměla zrovna učit na instruktorskému kurzu čchi kungu a kdyby se mi chtělo 13.12. v té zimě stát před divadlem frontu na autogram a vůbec navštívit Londýn v tom předraženém předvánočním období, mohli jsme její narozeniny oslavit v Londýně.
Ale narozeniny je možné slavit i v říjnu, nebo listopadu, že??
Jen sehnat ty lístky dřív, než je vyprodají…
HONBA ZA LÍSTKY
Už jsem to zažila. S koncerty větších hvězd. Lístky, hlavně ty levnější, velmi rychle mizí. Vyhlíželi jsme takto lístky na IU (viz minulý článek). Že šly lístky do prodeje, jsme se dozvěděli až později a už to díky tomu vypadalo beznadějně. Ale nakonec je máme, i když to chvíli vypadalo spíš tak, že dcera půjde na koncert sama (velká je na to dost a troufala si, tak moc po tom naše nejistá introvertka toužila) a my ji jen doprovodíme. Tak drahé lístky byly. Ale jo, pořád levnější, než letět do Soulu.
Tady jsem mohla číhat na lístky přesně v dobu, kdy šly do prodeje.
A bylo to dobře, protože ve chvíli, kdy se nákupní online brány v 10 otevřely, a já se dostala do tzv. waiting roomu, byla jsem až 2000! Než mě to přepojilo na stránky, kde jsem si mohla vybrat místa, trvalo to asi 20 minut. Možná i víc?? A spousta dobrých levnějších míst už byla fuč. Ale i tak jsme slušná levnější místa našla, ještě dole v přízemí.
Za pár hodin už byly k dispozici jen lístky za cca 100-200 liber.
A tuším za týden už bylo vyprodáno úplně, celé 2,5 měsíce představení.
Aby celý ten náš druhý výlet do Londýna nevyšel moc draho, poletíme ráno z Brna, jen já a dcera (manžel anglicky neumí), večer půjdeme do divadla, přespíme v hotelu, kde budeme přespávat i v červnu po koncertu IU, a druhý den odpoledne se vrátíme. Letenky v tuhle dobu ještě nejsou moc drahé a ubytování také ne.
A Mackbeth, Macbeth mě láká. Dcera má také velké štěstí, že má matku angličtinářku, bývalou překladatelku, kterou učil Josek, jeden ze Shakespearovských divadelních překladatelů, a kterou Shakespeare v originále v Londýně velmi láká.
ACH, TA SHAKESPEAROVSKÁ ANGLIČTINA
Na VŠ jsme historickou angličtinu neměli narozdíl od mých spolužaček z arabistiky, které nestudovaly překladatelství, ale anglistiku. Znám z ní jen thee jako tykání (místo you).
Ale Shakearovský jazyk jeho her je víc než to. Jak chci jít do Anglie do divadla, když tomu bez titulků nebudu rozumět!? (Dcera mi před nějakou dobou pouštěla Tennanta v Much Ado About Nothing – Mnoho povyku pro nic. Záznam divadelního představení. Anglické titulky hodně pomáhají pochopit. Tady ale žádné nebudou. Není to opera. :-))
Tak jsem si půjčila Hilského překlad (a mrkla i na Joskův), našla jsem si originální text i pár filmů (Macbeth byl často zfilmován a existují i záznamy divadelních představení). A naposlouchávala jsem.
Co mi předtím splývalo, najednou bylo jasnější. Dost mi to i jako lektorce angličtiny pomáhá vnímat, jak angličtinu asi vnímají ti, co jí rozumí tak asi jako já Shakespearovi. :-) A dělala jsem to, co jim radívám – „nenechte se odradit, čtěte si text, několikrát si to poslechněte, a brzy to pro vás bude naprosto normální.“ (Doufám, že nezačnu používat alžbětinské zápory! :-))
Navíc někteří herci text podávají tak, že pochopíte, o čem je, i když neznáte některá slova, která se dnes už v angličtině nepoužívají, nebo se používají v jiném významu. Pořád je to jako když čtete Komenského. Pro cizince náročné. I pro Čecha náročné.
Objevila jsem i krásný výklad sira Ian McKellena (budoucího Gandalfa nebo Magneta) jednoho ze slavných monologů, který zazní poté, co se Macbeth dozví o sebevraždě lady Macbeth, své ženy. Zbláznila se. Jak by ne, poté, co udělala.
Mimochodem – právě v tomto monologu zazní slavné „Life is just a walking shadow. It is a tale told by an idiot, full of sound and fury, signifying nothing.”
ACH, TEN SHAKESPEARE. GÉNIUS. PROSTĚ GÉNIUS.
Nádherný monolog, když se nad ním zamyslíte, ostatně jako mnoho z toho, co Shakespeare napsal. Hamlet měl už kdysi dávno pro mě něco do sebe – třeba ten slavný monolog s lebkou?? Dcera vyrostla na songu Být či nebýt, který zpívali Werich s Horníčkem. Takový reinkarnační song. :-)
Já ho jako malá milovala, dceři jsme ho s ostatními Werichovými písněmi pouštěli pravidelně na kazetě při cestě za babičkou: „Hamlet moh mít v kapse zlato a v duši klid, leč věřil na duchy. O tom, jestli stojí za to žít či nežít, neměl Hamlet potuchy. Nemoha rozhodnout, tož se dal probodnout.”
Nedávno mě překvapila, že si song pořád doslava pamatuje. Ostatně jako já. :-)
Když si člověk někdy klade Hamletovu otázku, zda: „Být, nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? “
U Wericha pak může najít odpověď: „Být nebo nebýt, otázkou není pro mne. Rád se budu prát, abych mohl být několikrát, byť bylo bytí skromné. Nač nebeská je mi spása, když přece samo nebe nad životem krásou jásá. Čímkoliv jsem byl, čímkoliv kdy mě bylo být, vším jsem byl rád, vším jsem byl rád, vším jsem byl rád.“
Ať v Dánsku po bratrovraždě, nebo v Československu v roce 1955, nebo v České republice v roce 2024, vždycky si člověk říká, jestli ten život na tomhle světě stojí za to žít.
Nemusí jen prstem ukazovat na tzv. sněhové vločky, na mladou generaci, která je prý jen přecitlivělá. Stačí se podívat na kohokoliv, kdo je ochotný otevřít své vědomí i tomu, před čím ho spousta lidí z pudu sebezáchovy uzavírá.
MACBETH – POHLED NA ZROD ZLA A ZPUPNOSTI VLÁDY
Na druhou stranu, Mackbeth je příběh o muži, který mohl mít hodně, ale chtěl víc. Chtěl být králem. A byl ochotný kvůli tomu vraždit. Co člověk neudělá pro moc??
4 čarodějnice, které mu prorokovaly královský trůn, mu neřekly, že to musí být teď hned a že musí svého krále hned další noc zabít. (To mu nabulíkovala jeho manželka, lady Macbeth.) Ženy prý mají nad muži velkou moc…
Jenže jak chcete vládnout zemi, když neumíte zvládnout ani vlastní touhy a necháte se tak snadno svést.
Pokud nejste psychopat, který necítí výčitky svědomí (a mezi politiky je jich prý hodně), může vám takové rozhodnutí přinést spoustu bezesných nocí. Měla je i lady Macbeth (drsná náměsíčná scéna) a pak to vyřešila sebevraždou. Nebo ho to vtáhne na cestu jednoho násilí za druhým a to mu pak přinese zkázu.
Jak vidíte TADY, člověk může být docela překvapený, že to, co prožívá, je spíš příběhem jeho vlastní tragédie, než úspěchu.
DOKONALÝ VTIPNÝ I POUČNÝ VÝKLAD MACBETHA PRO DNEŠNÍ DOBU
Jak jsem tak surfovala po internetu a hledala videa a filmy, narazila jsem na sérii více jak 200 videí, které hodně dopodrobna zajímavým způsobem tuto hru rozebírají (viz video výše). Akt po aktu, téměř verš po verši.
Najdete tam části z představení, najdete tam improvizované rozhovory s hlavními protagonisty. Často zazní: „Teď se trochu ztrácím… co tím, či oním, co jste teď řekl, myslíte???” A následuje přetlumočení v modernějším jazyce.
Často rozhovory zopakují to, co se ve hře děje, tak, že ten starý text ožije. Anglicky. Ve videu na odkaze se můžete podívat, jak takový rozhovor s Macbethem těsně před jeho koncem, vypadá. A to se ho paní kolikrát v předchozích rozhovorech snažila přesvědčit, že má dbát na hlas svého svědomí, a nikoho nevraždit. :-)
Ve videích najdete i různá vysvětlení historických okolností vzniku hry nebo některých výrazů. Výborně připravený rozbor, ideální pro studenty, kteří pak v Anglii píší náročné eseje o takových tématech jako: „Vztah Macbetha a Banquoa k nadpřirozenu.”
Díky nim mi třeba došlo, že 3 čarodějnice v divadelním představení, nejsou jako ty vtipné čarodějnické reje 30.4. Že lidé se tehdy čarodějnic fakt báli. A že tehdejší nový král, Skot, na jehož počest Shakespeare tuto hru ze skotských dějin o skutečném králi Macbethovi a skutečném Banquovi napsal, začal pořádat na čarodějnice hon. Spousta jich byla tehdy upálena.
A JAK SOUVISÍ MACBETH S EMOCEMI, PTÁTE SE??
V článku o IU jsme zmiňovala, že písně mohou sloužit jako most, po kterém se z nevědomí mohou vynořit zasuté emoce. Někteří interpreti (jako např.IU) mají blíž k tomu z vás vytáhnout věci, které mohou být hodně citlivé. Hlouběji uložené.
Jakékoliv umění to umí. A divadelní představení vás může vtáhnout ještě víc.
Určitě jste někdy zažili, že vás film (v TV, na streamovací službě, a obzvlášť v kině) naprosto vtáhl. Že prožívali naplno to, co prožívali protagonisti – smích, pláč, strach.
Herci jsou školení v tom z vás emoce vytáhnout. Nebo vám nové do těla nasadit, ať chcete, nebo nechcete….
My často písně a filmy nebo divadelní představení bereme prostě jen jako zábavu. Čas, kdy nepracujeme. Tak trochu povrchně. Když přišel covid, spousta lidí tvrdila, že umělci jsou první, které nepotřebujeme. Přitom jsme seděli doma a sjížděli filmy, abychom se nějak zabavili a nevymýšleli všechno možné.
Umělci, herci, zpěváci, jsou už tisíciletí důležitou součástí kultury. Dotýkají se nás symbolicky, hravě. Rozezvučí něco v nás tóny hudby. Pomáhají nám unést těžký život.
Kolik lidí děkovalo zpěvákům, skupinám, hercům, spisovatelům, že jim svými díly dodali odvahu, víru, sílu, inspiraci??
I já mám své Depeche Mode třeba, své první duchovní učitele. :-)
PLÁČ A DĚS
IU ve mně rezonuje svou křehostí. Připomíná mi mou vlastní citlivost (HSP) a vnímavost. Hloubku emocí jako je láska, soucítění, smutek. Ale i radost a vděčnost.
Mackbeth mě děsí.
Představení, na které jedeme, je unikátní tím, jak je pojaté. Diváci dostanou sluchátka a celé to může být intimnější. Herci nemusí nahlas divadelně deklamovat verše v blankversu, mohou si vzájemně šeptat a kout pikle. (Mackbeth a lady Mackbeth třeba.) Jako by stáli přímo vedle vás.
Zvuk do sluchátek má prý navíc vyvolávat pocit, že jste uprostřed dění. Že když zazní hrom, jste v bouři. Když zazní zvuky boje, jste na válečném poli uprostřed válečné vřavy.
A 3 čarodějnice, které jsou hodně důležitou součástí celého příběhu a které se tam objevují víckrát, jen slyšíte. Nevidíte. Ostatně i Mackbeth měl chvílemi pocit, že to jsou neživé bytosti, které se zhmotní a pak zas odletí. Ne na koštěti, ale na větru.
Nejste si jistí, jestli jste to opravdu viděli. Vše má zahalit mlha…
Asi se budu fakt bát.
A já tak nesnáším strašidelné zámky…
A Macbeth nejen děsí tím, že se tam vraždí, herci mají dýky a ruce od krve. Děsí i tím příběhem o tom, jak se z uznávaného čestného muže na výsluní kariéry po boku krále, stal vrah a tyran. Jak z jeho ženy našeptávající had v ráji a pak blázen a sebevrah. Jak snadné je nechat se zlákat vlastními touhami… a zničit život sobě i všem okolo?? Proč nenasloucháme svému svědomí???
Starý příběh z Edenu u stromu poznání dobrého a zlého?
Možná, že než jsme jako lidstvo ochutnali to zlé, žili jsme v ráji nevědomosti…
A když se jednou na tu cestu zla vydáme, sežerou nás pocity viny…
KDYŽ SE OTEVŘETE EMOCÍM…
… musíte být připravení na všechno. Začnou přicházet možnosti, jak je přivést na povrch, a začít je blíž poznávat, zpracovávat, léčit. Ale to nejde bez toho, aniž byste tu bránu byli ochotní nejdřív otevřít… ty nejhlubší rány, osobní i kolektivní..
Tak hodně štěstí…
A v dalším článku se podíváme na to, co jedna psycholožka radí, že můžeme s emocemi dělat v praxi, když se objeví…