Vlastně je to dost smutné. To, co jsem musela tento týden udělat. Mně to sice ohromně ulevilo, ale kéž by se to bylo nemuselo stát.
Jsou lidé, kteří mají obvykle velmi brzy jasno. Tenhle se mi nelíbí, s ním nechci nic mít. A jsou lidé, kteří mají ve zvyku spíš druhého postupně poznávat a hledat společnou řeč. Jsou lidé, kteří jsou víc konfrontační, a jsou lidé, kteří nemají konflikty v oblibě. Je to i hezky vidět teď během prezidentské kampaně. A mám dojem, že ta druhÁ skupina je velmi malá.
Někdy je potřeba, aby první skupina nebyla tak hrrrr.
A aby druhá skupina řekla jasné ne.
Blbé je, že když se u druhé skupiny dostanete k oné hranici, za kterou už odmítá pokračovat dál, obvykle jste to už hodně pokazili a už není cesty zpět. V 99, 9999999 procentech. To jest, musel by se stát zázrak, museli byste takového člověka nějak přesvědčit, že má změnit názor. Ale není to snadné.
DOŠLA JSEM K TÉ SVÉ HRANICI
To je asi to nejsilnější, co se tento týden odehrálo. Začalo to už na nedělním čchi kungovém instruktorském semináři, kdy jsem si uvědomila, co všechno snáším a jak mi to ubližuje. A naprosto zbytečně! Nejde totiž o nikoho, se kterým nutně musíte hledat tu společnou řeč, protože jste s ním v častém kontaktu. S partnery, s rodinou, s dětmi, s kolegy v práci.
O to je možná snazší to ignorovat.
Už jste slyšeli o Enneagramu? Já kdysi myslívala, že jsem klasická studijní pětka, která hledá a nesdílí. Pak jsem začala sdílet a dozvěděla jsem se, že jsem spíš devítka. A to mi dávalo smysl. Enneagramové devítky totiž dělají přesně tohle – vyvolají ve vás pocit, že tu pro vás vždycky budou. Že máte otevřené srdce, že vás chápou, že vám budou odpouštět. A ano, ony budou. Velmi, velmi dlouho a upřímně. Až se jednou ta hluboká, hluboká studna jejich otevřeného srdce zaplní tou poslední kapkou.… Pokračovat ve čtení…