To jsem fakt nečekala… (9/23)

Když jsem pročítala kapitolu z e-knížky věnovanou tématu tohoto týdne – KRÁSE NEOČEKÁVANÉHO – netušila jsem, že se mi to téma propíše do života až takhle.

Ale naštěstí mě opět spíš překvapilo, než nějak moc vykolejilo.

To už je dar těchto ročních projektů.

Z bankovního účtu mi zmizelo cca 12 000 Kč.

Překvápko! :-)

A to neznamená, že bych byla nějak bohatá, takže bych si řekla, Ok, deset tisíc sem, deset tisíc tam. Věřím, že pro některé je to částka, která sice zamrzí, ale v oceánu je to nakonec jen kapka.

Už od covidu je má situace ale spíš pravým opakem. Jako bych prožívala období, které si opravdu hraje s těmi základními potřebami jistoty a bezpečí. Pokud někdo z vás ekonomicky trpí, vězte, že i když mám určitý polštář ve svém manželovi, i tak vnímám, jaké to je, když je na účtu tak málo, až z toho mrazí.

Jak jsem už před časem psala, začala jsem uvažovat i o mírné změně profese. Ostatně, i manžel už přišel na to, že ho anglicky před cestou na Aljašku (kam já s ním nepojedu) učit nemusím. Že si vystačí s mobilem a různými překladači, i hlasovými. :-)

Kdo se bude chtít učit anglicky za 10 let?? Jen šílenci jako já, kteří milují výzvy, a chtějí druhým lidem a kulturám porozumět skrze jazyk, kterým mluví a hlavně… kterým myslí.

 

CO NÁM PŘINÁŠÍ NEJISTOTA?

Continue reading „To jsem fakt nečekala… (9/23)“

Únorové ohlédnutí o životě a smrti…

Až takový byl únor?? :-)

O životě a smrti??

Když jsem procházela týdenní shrnutí, asi nejvýraznějším tématem uplynulého měsíce byla otázka: Co chci? Proč jsem na tomhle světě? Má to či ono opravdu smysl?? Vracelo mě to do minulosti a ke všemu, co mě formovalo, inspirovalo. K oněm ideálům, o kterých se píše hned v první kapitole e-knížky elementu DŘEVO, jehož týdny teď procházíme.

Ideály? Které máte? Které jste měli? Zapomněli jste je? Naplňujete je?

Jste ochotní pro ně žít i zemřít??

A stojí vůbec za to??

 

TESTOVÁNÍ

To čemu jsem chtěla únor věnovat – hledání nové práce v rámci testování softwaru – bylo zdánlivě odsunuté na vedlejší kolej. To, o čem jsem v prvním shrnutí měsíce psala (testování toho, co je pro mě pravé, skrze zkušenost) se přeneslo do reálného života. Ale tak už to chodí. Události jsou nakonec jen vnějším vyjádřením vnitřních hnutí. Alespoň u mě to tak velmi často je. U vás taky??

Ano, zjistila jsem, že ráda experimentuju a nerada poslouchám, co mi kdo řekne. Naslouchám inspiracím, ne pokynům. Uvědomila jsem si, že i když ráda pluji s proudem (flow), svobodně, jde to ruku v ruce se strukturou. I řeka má své hranice a směr. Do oceánu. :-) Propojit se s něčím, co je víc než my, ale čeho jsme nedílnou součástí a naše síla čerpá z tohoto zdroje a my sami do tohoto zdroje přispíváme.

Znáte ono podobenství o kapce a oceánu??

Před časem tuším Bernardo Kastrup nebo nějaký fyzik, už nevím, hovořil o tom, že i elektrony jsou prostě jen excitací ve kvantovém poli.

Ať už to znamená cokoliv. :-))

A tak mi úvodní únorový týden připomněl, že existují super nástroje, jak udržovat proud a směr. :-) I když jsem psala o nástrojích jako je Jira, nebo GitHub. :-) Hodně ve mě rezonovalo dělej, co ti dělá dobře. A já ty nástroje mám. Jen je použít. :-)

Ale otázka stále zněla – proč vlastně, když se člověk nemá nechat zmást egem a jeho touhou po tom, mít se dobře, a vyhýbat se nesnázím? Protože to je velmi často zavádějící. Naše západní civilizace tohle umění dovádí k upadající dokonalosti.

Ostatně byl to také týden, kdy jsem řešila s dcerou rentgen, otisky, rovnátka a případnou operaci čelisti. Což je něco, s čím jsme nemohly dopředu nic moc dělat. Ale otázka, která tehdy vyvstala byla: „Kdy se máme smířit s tím, jakým směrem nás život vede, a kdy jde spíš o to vzepřít se tomu, kam jsme dovedli sami sebe??”

 

CO NÁS FORMOVALO?

Velkým únorovým tématem byly vzpomínky na to, co nás formovalo. A co z toho je ideální vzít a dál rozvíjet a co s sebou do dospělosti raději dál netahat. :-) Však jedním z témat týdne bylo vzdát se toho, co nám dobře nedělá. Což někdy není úplně jednoduché, protože jsem si tak zvykli…

Já druhý únorový týden věnovala návratu k přerušovanému půstu. Prostě jsem se rozhodla vzdát všech těch chutí, které jsem občas mívala. A dát téhle rozbředlé řece nějaké hranice. :-)

Původně jsem ani netušila, jaké téma týdne podle e-knížky máme, protože jsem neměla čas ji upravovat. Ale ani mě moc nepřekvapilo, že se zrovna věnuje detoxikaci. Například. :-) Ale to už tak bývá.

Navíc jsem dostala náhodou (?) tip na super aplikaci Fastic, která mi pomáhá sledovat i pitný režim a ve chvílích, kdy bych si chtěla něco zobnout. To když vám někdo řekne, že s přerušovaným půstem začal také, aniž ví, že vy jste se k němu také vrátili. :-) Zvládala jsem ho i bez aplikace, ale nakonec je fajn, že mám teď něco, díky čemu si mohu říct, že za ten ztracený streak mi přerušení půstu nějakými chutěmi fakt nestojí…

Přerušovaný půst jsem kdysi objevila po druhé vipassaně v Polsku a zjistila jsem, že mi vyhovuje. Vzpomínky mě zavedly ale ještě dál než k cestám do Polska na meditační kurz.

Zavedly mě až do mého dětství a dospívání (Harrachov) nebo k Depeche Mode.

Dcera totiž odjela na týdenní lyžařský kurz právě do Harrachova.  Ale sjezdovky, které jsem brázdila v ještě mladším věku než ona, ji tedy neuchvátily. Holt už zažila lepší, uznávám. Jak snadné je cítit se zklamaně, když jsme poznali něco lepšího, než to, co nám život naservíroval. A zároveň – jak náročné je poznat, že nežijeme to naše nejlepší, když jsme nic lepšího ještě nepoznali?

Tolik lidí se cítí dobře, protože má pocit, že to, jak se cítí, je běžné.

Možná běžné, ale ne jedině možné.

A zjistí to ve chvíli, kdy začnou cvičit čchi kung. Třeba. :-)

 

ŽIVOT A SMRT

Druhý únorový týden vyšel nový single Depeche Mode – Ghosts Again. A s ním mi přišlo do února téma smrti. A když jednou narazíte na smrt, máte na výběr. Buď propadnout tíživému smutku, nebo se víc otevřít životu. Protože si uvědomíte, jak cenný pro vás je, a jak ho promrháváte něčím, co nakonec tváří v tvář smrt nebude mít valného smyslu.

Třetí týden mi připomněl, že jestli jsem si z dospívání něco odnesla, co mě formovalo, byli to nejen Depeche Mode (sepsala jsem znovu shrnující článek o tom, co všechno mi dali DM – Memento Mori aneb pamatuj, že i ty jednou zemřeš), ale i optimistická vize Gena Roddenberryho ve Star Treku. I Picardovi, kapitánovi lodi Enterprise-D z Nové Generace, a příběhům jeho posádky jsem v únoru věnovala celý článek! A že už jsem dlouho takové články nepsala!

Jinak se třetí týden nesl ve znamení tématu týdne KLÍÍÍÍÍD. Otevřela jsem nový čchi kungový kurz pro začátečníky, snad lidem pomůže. Zklidnit se. :-) Mě čchi kung vždycky právě v tomto pomáhal. Hlavně ve chvíli, kdy mi hacknuli Facebook účet (19.2.) a pak i ukradli peníze z bankovního účtu (27.2.). Ať jsem dělala cokoliv, jakékoliv preventivní opatření.

Když se holt zadaří, tak se zadaří.

Hlavně tedy podvodníkům. Šikulové. :-)

Už dlouho jsem tak dlouze nemeditovala jako ráno 28.2. :-)

Zkrotit emoce a myšlenky je celkem snadné, když už jste v tom celkem zběhlí, a už jste něco na té cestě za zklidněním emocí a myšlenek zažili. A že já toho za ta léta ročních projektů a také předtím už zažila. A může se vám to podařit, i když jste jako děti byli vzteklí a tvrdohlaví. Jako Berani a Kozorozi dohromady. :-)))) 

 

V ŘÍŠI DIVŮ PO JAPONSKU

I konec února se nesl ve znamení smrti. Jako by mi celý únor chtěl ukazovat, proč je možné žít, jaký smysl se dá životu dávat. Jaká semínka má tedy cenu sázet, abychom se nenechali zmást představami, iluzemi nebo strachy ega. A rozum nám někdy také dvakrát nepomůže.

A to všechno bylo krásně ztvárněno v seriálu, který mi během pár posledních únorových dní pouštěla má šestnáctiletá dcera. (Opravdu nevím, proč ji zajímá toto a ne třeba kluci a šminky. :-)). Ale možná je po mně. Já v jejích letech…. :-))

Pokud jste někdy viděli Squid Games a tento jihokorejský seriál se vám líbil, pak se vám možná bude líbit i japonský seriál Alice in the Borderland. A možná i víc. Spousta lidí, včetně mě, ho považuje za ještě mnohem lepší. Navíc už své dvě série má a jeho příběh je ukončený. (Tedy možná… s tím závěrem…. ale manga, podle které byl seriál natočený, už žádnou další hru nenabízí.)

Nebudu spoilerovat, pokud byste se chtěli dívat. Jen zmíním, že podobně jako Squid Games, i tady musí hlavní hrdinové zvítězit v různých hrách, ve kterých jde o život. Těch her je víc, než ve Squid Games. Děj se odehrává v opuštěném Tokyu, odkud záhadně zmizeli všichni lidé. Otázek mají hlavní hrdinové spoustu – co je to za svět? Kam zmizeli všichni lidé? Mohu se vrátit zpět do svého světa? Proč musím hrát všechny ty hry? Jak v nich mohu přežít? A chci je vůbec hrát??

Jenže, kdo nehraje, je po vypršení víza zabit bleskem z nebes.

V tomto světě máte na výběr jen dvě možnosti – buď to vzdát a zemřít. Nebo hrát a pokusit se přežít.

 

GENIÁLNÍ SERIÁL

Přijde mi tak. Zatímco Squid Game byl vlastně obžalobou dravého kapitalismu, ve kterém lidé na okraji raději volí šanci na zbohatnutí a dobrovolně se účastní hry na život a na smrt, než by se zase vrátili tam ven, v tomto seriálu jde o něco víc.

Proč vlastně žijeme??

Jak moc jsme ochotní udělat pro to, abychom přežili??

Všichni hrdinové si tuto otázku často kladou. A velmi akutně vždy, když jsou v některých hrách postaveni před těžká rozhodnutí. Některé hry jsou čistě fyzické, v jiných musíte prokázat svou inteligenci, ale jsou tam i týmové hry a hry, ve kterých jde o vzájemnou důvěru. Nebo nedůvěru. Všichni hrdinové musí prokázat vůli žít a všichni si projdou zkouškami, které je vnitřně promění.

Je to opravdu jak v Alence v říši divů – vstoupíte do zvláštního světa, kde platí zvláštní nezvyklá pravidla. A když se vám podaří najít cestu ven, jste jiní. Moudřejší.

A tenhle seriál to dokázal udělat způsobem, který je určitě blízký dnešním mladým lidem, kteří jsou už zvyklí na drsné hry a seriály. Ale v průběhu všech těch dílů jim předhazuje hluboké ponory do toho, co to znamená žít a co je pro spokojený život zásadní. 

Těch paralel s Alenkou v říši divů je tam spousta. Včetně jména hlavního hrdiny – Arisu. :-) Najdete tam i Hattera. Nebo Chishiyu. :-) A na konci nejoblíbenější hrdinku mé dcery – Srdcovou královnu. A i ta je úžasně zahraná a i když hra, kterou je s ní potřeba hrát (samozřejmě kroket) vypadá neškodně, a vlastně ani není potřeba vyhrát, je sakra záludná.

Nechá se zmanipulovat? Podaří se Srdcovou královnu překonat?

A hlavně – co je zač ten svět, ve kterém se všichni ocitli???

Seriál je napěchovaný existencialismem…

 

SPOLUPRÁCE, NEBO BOJ?

Zajímavým opakujícím se motivem v seriálu byl důraz na spolupráci. Najednou jako by evoluce nebyla bojem o přežití, kde vyhrává ten silnější a chytřejší (i když v některých hrách ano). Nešlo totiž jen o to překonat tyto hry. Byly tam i ty ostatní a v nich bylo potřeba přestat vzájemně bojovat, ale spolupracovat. A ty hry byly nakonec ty, které rozhodovaly o tom, jestli se lidé mohou dostat zpět do svého světa, nebo jestli zůstanou v této záhadné říši her na život a na smrt.

Ostatně už v první hře byli potřeba pro úspěšné dokončení hry dva. Kdyby vám šlo jen o sebe a nesnažil jste se pomoci tím, co víte, k přežití i ostatním, tak byste zemřeli tak jako tak. A bylo by to na samotném konci hry hodně drsné probuzení.

Ten poslední únorový týden, jak jsem psala v jeho shrnutí, se točil nejen kolem života a smrti, ale právě také kolem spolupráce. Znovu jsem narazila na Sadhguru, nebo Bruce Liptona. Nemusím dvakrát ani jednoho z nich, ale na youtube vám je občas připomenou. A oni mi připomněli elektrické tělo a ty miliony buněk a miliony mikroorganismů, které nás dělají tím, kým jsme. A rozhodně by se neměly plicní buňky pustit do války s bráničními buňkami, protože chtějí víc prostoru.

A také Theilarda de Chardin a jeho knížku Vesmír a lidstvo. Knížku o tom, že nás do budoucna čeká a nemine období globalizace, která se nesmí zvrhnout. (T.de Chardin žil v první polovině 20. století zemřel pár let po druhé světové, kdy myšlenka globalizace byla fakt hodně předčasná… nebo nadčasová??)

Byl to ale také měsíc oněch optimistických vizí (vzpomínka na Gena Roddenberryho), navzdory všem těm problémům s FB účtem. Uvidíme, co všechno přinese březen. Kromě toho opravdového hmatatelného jara. Já během února rozhodně zjistila, že ze mě vždycky mluví spíš ta zvídavost než strach. A za to jsem vděčná. :-) Jak jste na tom vy??

Co nás formovalo a co si z toho vzít a co ne (7/23)

Téma uplynulého týdne? Ve zkratce – KLÍÍÍÍÍÍÍD. :-)

A to přesně není schopnost, se kterou jsem do života vstupovala….

Důležitým učením elementu DŘEVO je trpělivost. Protože i když je tenhle element od růstu, tak když chceme moc a chceme to teď hned, tak co? Tak s největší pravděpodobností budeme jen bušit hlavou do zdi.

Četli jste někdy mé články o rozdílu mezi labyrintem a bludištěm?? :-) Labyrint vás do cíle dovede, ale musíte si prostě počkat. Stejně jako jablko vám vyroste, ale hned zítra to fakt nebude.

A právě proto je element DŘEVO tak často spojovaný s hněvem, vztekem, nervozitou, podrážděností. Tak moc chceme. Jsme nastartovaní jako semínko na jaře (nebo třeba i jiné semeno, pokud chcete. :-)) Jenže si prostě musíme počkat… a to je jak zamávat rudým hadrem před býkem…

Já se narodila ne jako býk a vlastně ani ne jako ten Beran (i když ho mám v Ascendentu). Jsem Kozoroh a tedy stejně zabejčená jako ten býk. Ale při té zabejčenosti jsem jako malá byla hlavně  vtekloun.

Klid? Ale kdeže… :-) Seřvala jsem učitelku, že jsem nemohla jít do kroužku (nemohla jsem plnit svou povinnost, jak to má kozorožská duše vnímala). A vztekle jsem překvapila své spolužáky při pingpongu, když mě nespravedlivě obvinili (kozorožská duše).

Stále vzpomínám, jaké erupce jsem v sobě kdysi cítila. A jak jsem velmi dobře znala ono: „dlouho nic a pak bouchne sopka”.

 

NE VŠECHNO, S ČÍM VYRŮSTÁTE, SI MUSÍTE PŘENÉST DO DOSPĚLOSTI

Continue reading „Co nás formovalo a co si z toho vzít a co ne (7/23)“

A opět přerušovaný půst (6/23)

Dali byste si dortík? (Ano, to na obrázku je kousek dortu.) Není krásný??

Já mám dortíky ráda a nezříkám se jich. Není ostatně nutné si zakázat to, co vám chutná. Někdy se stačí jen ujistit, že to není plné bílé mouky a cukru. :-)

V minulých letech, kdy jsem koketovala s keto a low carb, jsem zjistila, že existují dobroty, které jsou i zdravé. Plné ořechů a tmavé čokolády. Sladké díky přírodě. Zasytí a nemusíte jich sníst spoustu. Nezačne vás honit mlsná.

To jediné, čeho má smysl se vzdát, je to, o čem víme, že nám neprospívá.

A to bylo téma minulého týdne. 

Ano, minulého, protože mi trvalo tak dlouho pročíst třetí kapitolu ebooku věnovaného elementu DŘEVO a jednotlivým tématům, kterým se teď během jeho období věnuju. :-)))) Chci totiž jednotlivé kapitoly ještě projít, doplnit, opravit, vzít v úvahu i zpětné vazby svých beta čtenářů. A také využít jaksi v praxi. Protože celá knížka má pomáhat právě v praxi.

Ten původní nápad byl vzít staré ebooky, propojit je s plánovači STROMU ŠTĚSTÍ. Protože jsem ten projekt už dál nechtěla dělat s lidmi aktivně, ale chtěla jsem, aby si mohli lidé projekt procházet sami, jak budou potřebovat. Rychleji, nebo pomaleji. Podle ročních období, nebo mimo ně. Možností je spousta.

 

A TÉMA SE SEŠLO SE SKUTEČNOSTÍ. JAKO OSTATNĚ VŽDYCKY. I KDYŽ TENTOKRÁT…

Continue reading „A opět přerušovaný půst (6/23)“

MEMENTO MORI aneb pamatuj, že i ty jednou zemřeš…

Martin Gore je podle mě jeden z geniálních básníků (a hudebníků) této doby. Jeho texty se dotýkají duší milionů lidí, včetně té mé. Jak už jsem na blogu psala – uvědomila jsem si, že tahle partička, ke které patří, byla mými prvními duchovními průvodci v dobách, kdy jsem ještě o nějaké duchovní cestě nijak vědomě nepřemýšlela.

Jeho texty mají tolik vrstev, i když často vypadají tak prvoplánově. A je fascinující jít s ním jeho texty po té cestě od mládí, radostí a strastí a lásek až po zralý věk a stáří. Sdílí věci, se kterými souzním a které mě inspirují.

Šedesátka ho zastihla během covidového období. A tak není divu, že v téhle době a ve věku, kdy lidé začínají vnímat blížící se konec své životní poutě (protože kolik lidí žije do 80, 90, 100??), vydává spolu s Dave Gahanem novou desku MEMENTO MORI.

Třetí z Depeche Mode, Andy Fletcher (ano, o téhle legendární skupině je řeč), bohužel loni zemřel dříve, než slyšel první demo nahrávky k chystané desce. A tak původní zamýšlený název Memento Mori povznesl svým skonem ještě na další úroveň.

Kdo se kdy setkal se smrtí nebo se v myšlenkách smrtí zabýval, pro něj bude možná nová deska silná. A z buddhistického hlediska je vědomí pomíjivosti a smrti důležitou součástí uvědomění prázdnoty a osvobození. A také jednou z hlavních impulzů a motivací duchovní cesty. Paradoxně. Buddhisté a hinduisté sice věří v posmrtný život. Ale jejich hlavním cílem je do toho kolotoče znovu nenaskočit.

A tak se chci souhrněji ohlédnout za tím vším, co mě DM svými songy učili o životě, o utrpení, o radosti, lásce i štěstí. A také se podělit o to, jaký je pro mě nový single  – Ghosts Again (Znovu se staneme duchy.)

 

CO MĚ DEPECHE MODE NAUČILI O ŠTĚSTÍ

Continue reading „MEMENTO MORI aneb pamatuj, že i ty jednou zemřeš…“

Harrachov – můj druhý domov

Vyrůstala jsem v Nymburce a stále se tam poměrně často vracím. Má rodina tam má už od čtyřicátých let (ne-li dřív) dům. Vyrůstala v něm má matka, vyrůstala jsem v něm já a značnou část svého života tam strávila i má dcera. Třeba celé loňské prázdniny, kdy tam byla na své první brigádě.

Líbí se jí tam stejně jako mě. Je to klidné město, máme tam zahradu a kolem Labe se úžasně jezdí na longboardu. Může vyrazit téměř hned ze dveří. Nemusí nikam daleko autobusem ke Svitavě.

Pár let jsem celkově strávila i v Káhiře (a v Egyptě), v Ammánu (a v Jordánsku) nebo na Srí Lance. Byla to léta pro mě celkem důležitá, z různých důvodů. V mládí se toho člověk naučí tolik!

Ale za svůj druhý domov nepovažuju ani tak parčík v campusu Jordánské univerzity, kde jsem trávila studiem arabštiny a přípravou na státnice dost času. Ani náš káhirský byt na Labanu, kde jsem v zimě spala v bundě a v létě na balkóně, kde byl příjemný noční větřík.

Za svůj druhý domov považuju Harrachov. 

Trávila jsem tam totiž své dětství i dospívání a vyrazila jsem tam i s nastávajícím manželem.

Sledovala jsem, jak se Harrachov proměňuje.

Jak tam rostou můstky, včetně Mamuta.

Nová lanovka kousek od naší chaty.

Hurá!

 

HARRACHOVSKÁ CHATA

Nymburská nemocnice, kde kdysi oba mí rodiče pracovali, mívala chatu v Harrachově. (A snad stále má, ale naposledy jsme tam byli, než se dcera narodila. A to už je 16 let.)

Matka nedávno vyprávěla, jak jsme tam kdysi jeli komplikovaně s lyžičkami autobusem. Já zase vzpomínám, jak jsme tam kdysi přespávali ve spodní místnosti na přistýlkých vylepšených židlemi. A jak jsem si představovala, že za dveřmi do sklepa (či kam to vedly) je oběšenec. To byly doby. :-) Stačilo nám málo…

Na cvičnou louku za lesem jsem se chodívala učit lyžovat (a prý mě honili, abych nespadla do vody). Mám odtamtud někde doma i fotky na pekáči. (Já a pekáč, o tom ještě bude víc.) Dnes je tam vlek pro začátečníky. (Snad nepadají do vody.) To za mých mladých let bylo potřeba si ten kopeček vyšlapat. :-) Vzpomínám, jak si tam děti stavěly malé skokánky, a na tom jsme se pak také bavily.

Ostatně matka mi vyprávěla, že za jejich mladých let nebyl v Harrachově ani vlek z Rýžoviště! Není tedy divu, že máme v rodině takovou historku, kterou kdysi psala má matka jako sloh pro mou sestru. (Nevím, jestli věřili, že ho psala ona, protože to bylo tenkrát úžasně sepsané a neuvěřitelně vtipné.)

 

HARRACHOVSKÁ ČERNÁ

Nikdo z nich neuměl a neumí pořádně lyžovat. Tedy naši odjakživa jen běžkovali, ale naštěstí mě nenutili a nechávali mě většinou jezdit na sjezdovkách. Samotnou. Už na základní škole. (Starší sestra nechtěla s tou mladší nic mít a já byla ráda, že mě nikdo nekomanduje. :-))

Jednoho dne se ale stalo, že když už vlek z Rýžoviště postavili a oni na něm vyjeli nahoru, že to matka mírně spletla. A zabočila na černou…. 

Nevím, jestli jste kdy v Harrachově na černé lyžovali. Já jednou v životě. Když oni, tak já to přece taky musím zkusit, že jo? No, byla jsem tam opravdu jen jednou jedinkrát. Myslím, že lyžovat umím celkem slušně, ale v životě jsem dala černou jen 2x. Za ten strach, že někde nedejbože spadnu a potkám se sama se sebou až o pár metrů níž, mi to fakt víckrát nestálo. :-)

Jak je psáno v článku zde, harrachovská černá bývala postrach lyžařů a stále zůstává jednou z nejprudších a nejtěžších tratí v Česku. A ano, mate úvodními pár metry. A pak přijde prudký dlouhý svah dolů bez zatáček a možnosti si odpočinout. Já ho ještě zažila bez jakéhokoliv upravování, samou bouli. A stejně tak i mí rodiče.

Matka prý dolů dojela, ale kalhoty měla děravé. :-)

A na otce prý ještě asi půl hodiny čekala.

Přežili jsme nakonec všichni tři.

Doufám, že dceru nenapadne tam lézt…

Do Harrachova totiž v neděli odjela se školou na lyžařský kurz. 

 

HARRACHOV SE MI MĚNIL PŘED OČIMA

Jsou ubytovaní v hotelu, který za mých mladých let samozřejmě neexistoval. Pod těmi velkými můstky, které za mých mladých let taky neexistovaly. U lanovky, která taky neexistovala.

Zatímco oni mohou obout lyže a dobruslit k lanovce, já jsem kdysi nasadila boty, hodila lyže s kandaháry přes rameno a šlapala na Rýžoviště na vleky, které tam byly. Jezdila jsem i na Plešivci (tam mi říkali: „Tak co chlapečku, už pojedeš?“, když jsem stála na kopci a hleděla do dáli.)

Nemám ten svah ale spojený s příjemnými vzpomínkami. Že si mě pletli s klukem, to nic. Na to jsem byla zvyklá. (A jsem ráda, že jsem nežila v dobách, kdy by mě snad chtěli nakonec předělávat na kluka.) Ale jako malá jsem tam měla slušný karambol na pekáči, rozkousla si ret a vyrazila dech.

A tak nejvíc jsem jezdila na modré z Čerťáku. Styl šus. (Zatáčky jsem se učila až těsně před lyžákem v sedmičce.)  Rodiče sjezdovat neuměli, lyžařskou školu jsem neaobsolvovala, učila jsem se odkoukáváním od druhých. A můj styl šus s pár krkolomnými pády rodiče tedy naštěstí neviděli. Dodnes obdivuju tu odvahu pustit mě samotnou na svah.

Výstavbu můstků v roce 1978 jsem zaregistrovala. Však to byla velká věc. Mamut! A z okna chaty jsem pak často sledovala, jak se tam skáče. (A zároveň po očku sledovala i přímý přenos v TV.) O pár let později pak postavili i lanovku a já byla nadšená.

Konečně jsem mohla přestat chodit až na Rýžoviště (ono také v přaskáčích by to nebylo nic moc.) Lanovku jsme měli jen pár metrů od chaty. Stačilo seběhnout kolem svatého Jana na cestu a za minutku už jsem stála ve frontě na Čerťák.

A jak léta ubíhala, nebylo už pomalu ani možné Mamut z okna sledovat, protože svah u chaty, na kterém jsem jako malá bobovala, zarostl vysokými stromy.

 

CELOROČNÍ DOVÁDĚNÍ

Do Harrachova jsme ale nejezdili jen v zimě lyžovat. Chata se využívala celoročně a i já tam trávila spoustu dovolených mých rodičů. Prolezla jsem les za chatou mnohokrát. A vzpomínala na ty doby vždy, když jsme vyrazili na čchi kung do Svratky, kde jsem dělala úplně totéž. Žádné cesty, prostě les. :-)

Prolezla jsem i lesy za Mumlavou. Šlapala jsem jimi až nahoru na Čerťák. Přes Mumlavu skákala po kamenech. A v lese u chaty jsem si hrála na špiónku. (Což byla vůbec má nejoblíběnější dětská činnost, ať už v Nymburce na místním nádraží u domu, nebo v Harrachově.)

Lezla jsem po stromech, případně se jako Old Shatterhand, můj hrdina, plížila lesem. Sousedům ze spodního okálu se tedy moc tahle moje hra nelíbila, protože jsem se jednou nechala nachytat, jak je sleduju. :-)

S rodiči jsme chodili na Dvoračky (v zimě na běžkách, v létě po nohách. :-)). K Mumlavským vodopádům. A tam jsem pak brala i své kamarády a kamarádky, když jsem povyrostla a na chatu jsem začala jezdit bez rodičů.

 

HARRACHOVSKÉ DISKOTÉKY

Když druhý domov, tak se vším všudy. S dětskými hrátkami i s dospíváním. Jak to šlo, začala jsem na chatu jezdit sama. Vzala jsem lyže, zabalila si batoh, a jela vlakem. (V Harrachově je nádraží, ale vysoko na kopci a minimálně půl hodiny cesty na chatu.)

Trávila jsem tam zimy na lyžích (většinou sama). Jsem prostě nadšený lyžař a k lyžaření nikoho nepotřebuju. Po večerech jsem s ostatními na chatě ve společenské místnosti sledovala TV a pojídala speciální ovocné saláty. Harrachov a ovocné saláty, to bylo moje. Případně si na pokoji četla. Chata je maličká. Různě přestavovaná, naposledy tam byly 4 pokoje.

Ale na chatu jsem začala jezdit i s kamarádkami. V zimě i na podzim nebo na jaře, možná i v létě. Vymetly jsme spolu spoustu diskoték. :-) Byly na vodopádech.

A nakonec jsem tam pozvala i svého nastávajícího. :-) Vzpomínám, že jsme vyrazili s kamarádkou a jejím nastávajícím (nebo už manželem?). Podnikali různé akce. A s manželem jsme vyrazili i na běžky.

 

PŘEDPOSLEDY V HARRACHOVĚ

(Protože naposledy to určitě nebylo.)

Naposledy jsem v Harrachově byla před pár lety během vánočních svátků, které jsme trávili v Nymburce. To už i s dcerou. Vyrazili jsme tam společně na jednodenní výlet na běžky. Přesvědčila jsem muže, že fakt nemusíme trávit čas šlapáním do kopce. Že můžeme vyjet lanovkou na Čerťák a pak dojet až na Ručičky a ještě výš na Dvoračky. Že toho odlyžujeme víc. Že to bude hezčí a větší zábava.

A tak máme zase tu krásnou vzpomínku, kdy jsme všichni tři při výjezdu z lanovky upadli. Nevím, kdo byl ten první, který pak nejspíš složil i ostatní. Fakt je, že manžel není moc zvyklý lanovkou na kopce s běžkami jezdit. Já zas nejsem zvyklá jezdit lanovkou na běžkách. Možná jsme se měli stydět, co jsme to za lyžaře. Ale já se vždycky musím smát, když se něco takového stane.

A tak teď, když dcera vyrazila do Harrachova na týden, vzpomínám. A moc ráda bych se zas do Harrachova vrátila taky. Mám v plánu už pár let nějaké special akce, které s Harrachovem souvisí. A jednou jsme už téměř i odjeli. Ale zatím to nevyšlo. Tak snad teď. A co vy? Máte také nějaký svůj druhý domov, kde jste toho už tolik zažili??

 

 

 

 

OHLÉDNĚME SE LETOS POPRVÉ

Už jste se ohlédli za tím vším, co se dělo v lednu našeho nového roku 2023? S takovou slávou jsme ho na Silvestra vítali. (Některé z toho možná ráno pak bolela hlava, ale to jiná…)

Svá shrnutí jsem letos začala ohlédnutím nejen za loňským rokem, ale za celým obdobím ročních projektů. Protože tento rok je desátý! Special. :-) A já jsem moc zvědavá, jak tuhle desetiletku zakončím.

A proto jsem se vrátila i ke shrnutím měsíců.

Psala jsem je dlouhá léta. Když jsem ale před časem přestala, jako na potvoru přišly ty nejextrémnější roky (2020, 2021, 2022). Tak raději zase začínám psát, ať je tento rok nakonec tak trochu nudný a pro chod tohoto světa spíš nezajímavý…

Máme opravdu vliv na to, jaký je svět kolem nás?

Nejen na to, jak ho vnímáme, a jak se k nám pak staví??

Jak si jej svým vnímáním, myšlením, postoji a chováním tvoříme?

Akce – reakce?

 

ZNAMENÍ LEDNA

Continue reading „OHLÉDNĚME SE LETOS POPRVÉ“

Vize a nové začátky (4/23)

Silný týden.

Jestli to nebude i tím, že se právě tento týden probudila energie spojovaná s příchodem nových začátků, jara, s probouzením se přírody?? Ano, začal lunární nový rok, tentokrát rok Zajíce. Oproti nebezpečnému Tygru prý slibuje lepší vyhlídky, tak doufejme, že se situace uklidní. Pro 3 miliony lidí se tento týden uklidnila situace minimálně na Hradě. :-)

Ale o volbách, tedy těch prezidentských, až nakonec, i když i ty s vizemi a novými začátky souvisí.

Jak se ty nové začátky projevily v mém týdnu? 

  • Po letech jsem se rozhodla otevřít opět čistě začátečnický kurz čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě pro všechny, kteří mi kdy psali, nebo se byli osobně poptávat. A taky pro všechny ty, kteří ještě vůbec netuší, co to ten čchi kung je a k čemu je vůbec dobrý. Tak doufám, že se k nim všem tahle informace dostane a dorazí se od půlky února naučit, jak mít víc energie i životní pohody a nadhledu. Jak jsem poslední dobou viděla, tak je to sakra důležité. Pokud jste z Brna a okolí, víc info o čchi kungu i cvičení a možnost registrace najdete ZDE.


  • Také jsem se rozhodla vrátit k projektu STROM ŠTĚSTÍ, i když trošku jinak. A zatím ho nikde nabízet nebudu. I když e-kniha elementu DŘEVO, který s novým lunárním rokem už také začal působit, snad již brzy elektronicky opravdu vyjde. :-) A v ní najdete všechno, co potřebujete, abyste mohli taky naskočit na vlnu téhle osvobozující kreativní energie. Zatím jsem si opět jen připravila Diář a snažím se najít způsob, jak během roku všech těch 5 energií využít naplno. Ten určitý řád a struktura mi totiž loňský rok, kdy jsem poprvé po letech STROM ŠTĚSTÍ vynechala, chyběla. Vrátila jsem se k němu s prvním shrnutím týdne před měsícem a teď mám chuť jít hlouběji.

  • Z prvního tématu elementu DŘEVO z e-knihy (Rozhodněte se, jaký život chcete žít) se mnou tento týden rezonuje hlavně ona myšlenka VIZE. Všimla jsem si, že i v celé prezidentské volbě letos hodně rezonovalo tohle téma. A bylo vidět, že většina lidí se ztotožnila spíš s onou vizí, než se strachem. Kdysi dávno ANO vyhrálo s vizí, že bude líp. Je vidět, že vize mají moc nás ovlivňovat. :-) Ale také proměňovat. Babišovi se nepodařilo tenhle národ jako celek přesvědčit, že to s námi myslí dobře. Co pan prezident?? Uvidíme, jak sám říkal v rozhovoru pro ČT – když se změní nálada, může se něco začít samospádem proměňovat. 

VIZE DO DALŠÍCH TÝDNŮ??

Continue reading „Vize a nové začátky (4/23)“

NOVÉ SMĚRY ROKU 2022

Rok 2022 byl pro spoustu z nás dalším z řady let, kdy se toho hodně dělo a hodně měnilo. Jako by covidové roky nestačily. Jako bychom ztratili ten pocit jistoty, který jsme kdy předtím snad měli.

A každý se s tím pocitem nejistoty učíme nějak pracovat. Umíte se položit s důvěrou na onen oceán nejistoty, jak jsem o tom psala ve shrnutí uplynulých let? Jak velký strach se vás zmocňuje z budoucnosti??

Já si koncem roku 2022 uvědomila, že má snaha se upíchnout někde na jistém místě, není nakonec vůbec nic jiného než strach z nejistoty, který se zmocnil i mě. Není divu, covid mi přinesl finanční ztrátu, protože mi ubral studenty. A tedy mi přinesl i chvíle, kdy jsem si říkala, jak moc dobře rozumím všem těm, kteří začínají mít finanční problémy.

Maslow měl pravdu.

V prvé řadě potřebujeme cítit ty základní jistoty.

Bezpečí. Mít střechu nad hlavou. Mít co jíst a pít.

A s válkou za humny (a v TV) a covidem jsme viděli, jak vratká tato jistota je.

A i když mám v manželovi jisté zázemí, nechci viset pouze na něm, a tak tu nejistou pozici, ve které jsem, vnímám velmi dobře. A čím jsem starší a čím má naše dcera náročnější požadavky (třeba touží po cestě do Jižní Koreje), tím víc si říkám, že to chce nějakou změnu.

Že je možná čas ukončit ty dlouhé roky na volné noze, které mi pomáhaly se rozvíjet, dávaly mi čas pomáhat druhým a být tu i pro dceru, která to třeba právě během posledních let základní školy hodně potřebovala.

A tak chápu, jak nelehká a nejistá je doba pro spoustu lidí v této zemi.

Continue reading „NOVÉ SMĚRY ROKU 2022“

KUDY JSEM ŠLA A JAKÝ BUDE DESÁTÝ ROK?? (OHLÉDNUTÍ)

Zjistila jsem, že na konci roku 2023 uplyne DESET LET od doby, kdy jsem vyrazila na cestu za nepodmíněným štěstím. A vlastně téměř 30 let od chvíle, kdy jsem se po návratu z Egypta rozhodla překopat svůj život od základu. Začala jsem tehdy aktivně objevovat to, co jsem předtím už jako dítě jen tušila nebo po čem jsem toužila a kolem čeho kroužila.

Co všechno se za tu dobu stalo???

Třeba Freddy Kruger. :-)

Každému roku jsem začala v průběhu projektů ABSURDISTÁN a STROM ŠTĚSTÍ dávat symboly.

A ano, tohle byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že sním a že když se neprobudím, rozsápe mě to.

Rok 2015.

Ale pojďme se podívat, jak to všechno začalo.

ROK 2014 (DAR)

Continue reading „KUDY JSEM ŠLA A JAKÝ BUDE DESÁTÝ ROK?? (OHLÉDNUTÍ)“