Rúmí byl jedním z hlavních hrdinů mé prázdninové četby. Spolu s autorem židovského Zoharu a křesťanským Mistrem Eckhartem (ne, nejde o Eckharta Tolleho). Jak jsem psala v článku o tak trochu zvláštní letošní dovolené (Dovolená může být víc než jen pláž a památky) – ta symbolika rozprostřenosti mezi různé světy (a jejich spojování) byla letos v létě zjevná. Různé kouty světa, různá náboženství, ale stejné období (13. st.) a pro mě i dost podobné poselství.
Ten, kdo vidí, a ten, kdo je viděn, je jen jeden, v Tobě (Mystické ódy, V)
Hledám srdce, rozervané odloučením, abych do něj vliv bolest touhy. Kdokoliv je odloučen od pramene, touží po okamžiku, kdy se s ním spojí (Mathnawí, I, 1)
Pojďme se podívat na to, čím bychom se ze 13. století a z nějakých tří náboženství vlastně mohli obohatit? :-)
Islámský súfismus jako dokonalá ukázka toho, kam může vést nepochopená nedualita
V učebnici zeměpisu pro 7. třídu jsem se včera dočetla, že „buddhisté věří v několik božstev, která považují za smrtelné a nevědomé bytosti podobné lidem.“ Tak to vypadá, když se nedozvíte podstatu věci. Pak už jen stačí věřit autoritě (protože je to v učebnici nebo protože to někdo známý řekl) a pokroucená víra se začne šířit dál mezi lidi. Protože většina prostě přijímá to, co říká autorita… ta by přece měla vědět… nemůže být každý expert na všechno.
Nedualita je mnohem víc než jen to, že nic se nemá hodnotit a nic není špatně (protože dobro a zlo patří přece dualitě). Je to podobná pravda jako ta o buddhistických božstvech (a ano, buddhisté věří v božské světy). Taková nedualita nakonec sklouzne k fatalismu, jako se to stalo v dobách, kdy byl súfismus jako řekněme lidová forma islámu docela rozšířený. A kam se islám překlopil potom, všichni víme.
Na jeho počátcích (v podobě súfijských taríq) ale stál ve 13. století Rúmí. Taríqa je arabský název pro súfijský řád. Těchto řádů vzniklo během historie po celém islámském světě mnoho. Jako by naznačovaly, že těch cest (arabsky taríq) k božské realitě či pravdě (arabsky haqíqa) je mnoho. Škoda, že lidstvo tuto vpravdě neduální jednotu v mnohosti stále nepochopilo a stále vyzvedává jednu cestu (tu svou vlastní) nad jiné. A islám není na světě jediný, který si prosazuje tu svou jedinou pravdu.
Rúmí jako významný islámský mystik a básník
Islám dnes (a ostatně vlastně nikdy) nezažívá nějakou velkou oblibu. A ani klasický súfismus, ač se můžeme nechat zmást tím, že někteří súfí byli ortodoxií obžalováni z hereze a popraveni, není nějakou lepší verzí islámu. Pro súfismus byla šaría vždy základem, ze kterého se na té cestě k božské realitě vychází. Hereticky vyzníval hlavně konec té súfijské cesty – jednota s onou božskou realitou. Pro ortodoxní islám je představa, že by se snad člověk mohl stát Bohem absolutně nepřijatelná. Ostatně posměšky na téma Ježíš a Bůh, to je ale blbost, jsou na FB stránce Religion Discussion ze strany muslimů na denním pořádku.
Stejně tak se ortodoxii nikdy nezamlouval súfijský kult světců a touha po přímluvě lidí, proslulých svými ctnostmi, zatímco ortodoxie připouští hledání útočiště pouze u Boha. Však i zbožnost lidového islámu, která byla silně súfismem ovlivněna, zná pojem požehnání (baraka) velmi dobře. Islámský reformismus se pak proti súfismu postavil. Někde byly súfijské praktiky zakazovány, někde společenským tlakem postupně vymizely.
Z Rúmího dervíšského tance (sema) je dnes nejen v Turecku hlavně atrakce pro turisty.
A nejlepším muršidem (mistrem) je věda.
Jak snadné bylo opět zneužít společenského trendu. Problémy súfismu a muršidů jsou velmi podobné problémům v rámci indických náboženství a buddhismu s gurui.
Ale přece nevylijeme dítě i s vaničkou, ne? Pojďme se tedy podívat na to, co nám o nedualitě může říct takový Rúmí…
(pokračování příště…)