TAHLE HRA UŽ JE ROZEHRANÁ.
Každého z nás, a to globálně, nějak zasáhne.
Menším, či větším omezením toho, nač jsme byli dosud zvyklí. Menšími, či většími ekonomickými problémy. Menšími, či většími zdravotními problémy. A někoho možná až na životě. Osobně, nebo u blízkých, přátel nebo známých…
S tím, zda se to stane, a do jaké míry, toho můžeme udělat jen velmi málo. Jsou tady ve hře větší síly, než jsme jen my. I když jednu věc ve svých rukách přece jen máme, a právě díky těm větším silám. O tom ale bude řeč až dále.
Navíc vlastně moc nevíme, jaké všechny síly to jsou a co přesně za hru se tu hraje. Snahy všechno propočítat a vykoumat jsou marné, protože nikdo, včetně odborníků i nejvyšších politiků, nemá dost informací. Kdo by je komu sděloval, když chce mít navrch? Čemu a komu se dá vůbec věřit? A od které doby se vědci umí shodnout na tom, co zkoumají? Obzvlášť když je to něco nového?
Já vím, že to není snadné (a často prostě nechceme být za hlupáky), ale jsou chvíle, kdy je třeba se naučit žít s oním známým: „vím, že vlastně nic moc nevím”. V určité nejistotě. Ve vzduchoprázdnu. Tam, kde není čeho se pořádně chytit. Kde nevíme, co vlastně máme dělat.
Máte strach?
O zdraví své nebo svých bližních? Nebo o svobodu a z nejrůznějších machinací mocných? To je pochopitelné. Vždyť tohle je přesně to období, které se nás hluboce vnitřně dotýká a rozehrává naše vlastní vnitřní dramata. Připomíná nám, čeho se to v hloubi duše nejvíc bojíme.
Čeho se to tedy nejvíc bojíte?? Uvědomujete si, jak důležitou informaci o vás samých a vašich bolestech, traumatech a nejistotách, obvykle velmi dobře skrytou, vám tohle období přináší? Otázka nezní, co udělat s virem. Otázka zní, co udělat s touto informací??
Když člověk cítí, že se mu jeho jistoty jedna za druhou rozpadají, je velmi snadné propadnout panice. To velmi dobře znám. Člověk pak šmátrá po něčem, čeho je možné se chytit. Jak to všechno pochopit a hlavně to nějak změnit, aby to nemusel prožívat. Můžete to vnímat jako děsivou černou díru, do které se koukáte…
Zhluboka se nadechněte a dlouze vydechněte. Je to jako v oceánu. Dokud dýcháte, můžete se položit na vlny a neutopíte se. :-) Cítíte to?
* * *
Jsou tady ve hře větší síly
Ano, ostatně jako vždy. Ale nemusíte se jich hned bát.
Ať už si o viru a celém tom dění myslíte cokoliv, vězte, že tam venku se neodehrává nic jiného, než co už znáte. Co jste jistě mnohokrát sami v životě zažili. Jen je to jakobyste to viděli místo na malé obrazovce mobilu na velkém plátně a v Dolby Stereo.
Vždyť kolikrát jste se něčeho báli, ale nakonec bylo všechno jinak, než jste si představovali? Kolikrát jste spřádali nějaké své plány, ale nakonec bylo opět všechno jinak, než jste chtěli? A nejen proto, že vám někdo hodil takříkajíc klacky pod nohy. Nebo, že byste zjistili, že zvládnete víc, než jste se báli.
Proč myslíte, že je to pro jiné jinak než pro vás? I pro ty, které třeba podezříváte z nekalých hrátek?
Ve hře jsou ještě větší síly. Život si plyne svými vlastními proudy a těmi našimi lodičkami si někdy pěkně pohrává a někdy pěkně zatřese. Znáte to. Kolikrát jste to zažili? A ano, někdy se nám dokonce daří se na ty proudy a větry naladit a tu plavbu si pohodově užívat. Tvořit v souladu s ním. Ale jakékoliv snahy ten oceán života vysušit nebo si ho přizpůsobit dle toho, co by se nám hodilo do krámu, vždycky zkrachuje.
To je zkušenost každého člověka a platí na veškeré hry, které se člověk snaží rozehrát. Nakonec je to oceán, kdo ukáže loďce (nebo i samotné kapce) dlouhý nos. :-) I kdyby to byl Titanic, který se nám zdá tak silný.
Jednu věc ale máte ve svých rukách
Nemůžete teď odhadnout, do jaké míry vás tahle „životní rozehraná hra“ zasáhne. A navíc to můžete ovlivnit jen málo. Co ale můžete ovlivnit, je, jak z ní vyjdete.
Jestli se chcete přestat bát, kliknutím na obrázek vycházejícího slunce na naší Zemí se můžete posunout dál…
