Vzpamatujme se… to slunce tam stále ještě září…

TAHLE HRA UŽ JE ROZEHRANÁ.

Každého z nás, a to globálně, nějak zasáhne.

Menším, či větším omezením toho, nač jsme byli dosud zvyklí. Menšími, či většími ekonomickými problémy. Menšími, či většími zdravotními problémy. A někoho možná až na životě. Osobně, nebo u blízkých, přátel nebo známých…

S tím, zda se to stane, a do jaké míry, toho můžeme udělat jen velmi málo. Jsou tady ve hře větší síly, než jsme jen my. I když jednu věc ve svých rukách přece jen máme, a právě díky těm větším silám. O tom ale bude řeč až dále.

Navíc vlastně moc nevíme, jaké všechny síly to jsou a co přesně za hru se tu hraje. Snahy všechno propočítat a vykoumat jsou marné, protože nikdo, včetně odborníků i nejvyšších politiků, nemá dost informací. Kdo by je komu sděloval, když chce mít navrch? Čemu a komu se dá vůbec věřit? A od které doby se vědci umí shodnout na tom, co zkoumají? Obzvlášť když je to něco nového?

Já vím, že to není snadné (a často prostě nechceme být za hlupáky), ale jsou chvíle, kdy je třeba se naučit žít s oním známým: „vím, že vlastně nic moc nevím”. V určité nejistotě. Ve vzduchoprázdnu. Tam, kde není čeho se pořádně chytit. Kde nevíme, co vlastně máme dělat.

 

Máte strach?

Pokračovat ve čtení…