Tao-te-ťing (4) – od ledu k vodě, od vody k prostoru

(Úvodní část k cyklu je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se na mnoho týdnů chystám ponořit.  A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem, tou nevyčerpatelnou studnou moudrosti. A možná i k ponoru do ní. Různé české překlady všech kapitol najdete ZDE.)

4. kapitola. 9 veršů, 42 čínských znaků. Ale kolik stran by se dalo napsat o tom všem, co sdělují. Kolik videí natočit! Kapitolu od kapitoly mě fascinuje struktura čínského originálu. Muslimové vynášejí do nebes krásu jazyka Koránu (a i já ho v originále četla). A jeho dokonalost považují za znak jeho božského původu. To ale nejspíš nikdy nečetli Tao-te-ťing v originále :-)

Opět berte tento příspěvek jako můj vlastní pohled na danou kapitolu s přihlédnutím k různým výkladům, na které jsem narazila (a jako vždy jsem šťastná, že jsem narazila na výklady Bruce Frantzise). Tao-te-ťing je ale kniha, ke které by si podle mě měl každý najít tu svou vlastní cestu a nechat ji na sebe působit svým vlastním způsobem. A berte v úvahu, že každý překlad této knihy je interpretací jejího překladatele…

 

Prázdnota tao – nevyčerpatelný propastný prostor

Objasnit podstatu tao, jak píše ve svém komentáři k českému překladu, Berta Krebsová, není možné. Ano, v této kapitole se to hemží samými „jako by, zdá se, podobá se”. Exaktní definici podat nelze. Proč vlastně? Co to je to tao? A co to znamená, že tao je prázdnota?

Nejen buddhismus hovoří o prázdnotě. Jak mi potvrdil komentář Bruce Frantzise, který zná důvěrně nejen taoismus, ale i buddhismus, prázdnota byla představou, která existovala ještě před buddhismem. A ještě i před Lao-c‘, o kterém se mluví jako o autorovi Tao-te-ťingu.

Prázdnota je cosi, co se nedá uchopit nebo nějak popsat, protože chápat a popisovat umíme jen věci, které jsou kombinací jin a jang. V prázdnotě nic takového ale není.

O prázdnotě se někdy na Západě mluví jako o nicotě (nothing). Ale jak zdůrazňuje Derek Lin (a nejen on), myslet si, že prázdnota znamená nic, je velký omyl. Prázdnota jen naznačuje, že to je „no-thing” – neboli, že to není „žádná věc”. Nic, co by se dalo označit za věc a zacházet s ní jako s věcí. Hodnotit, srovnávat.

Zároveň je ale plná možností. Nevyčerpatelná.

„Je tak propastné! Jako by bylo praotcem všech věcí”

Derek Lin ji krásně přirovnává k naší mysli – je prázdná a přece plná myšlenek, které se objevují. Nevyčerpatelně, že? :-) Vy sami jste „motor na stvoření”, jste prostorem, ve kterém se tvoří myšlenka za myšlenkou. A možná jste slyšeli, že vaše myšlenky mají ohromnou moc. Jak myslíte, takový svět kolem sebe vidíte (tvoříte).

 

Tao – nemá začátek a konec

Ve FB skupině Religion Discussion čtu ty neustálé spory teistů a atheistů o tom, jak že tedy začal svět a život. Evoluce? Stvoření? Není přece možné jít neustále dozadu (kdo co stvořil), někde to končit musí, tvrdí teisté. Tak to prostě bude končit u Boha. Atheisté na to samozřejmě řeknou, že nikdo neví, jak to vše začalo. Ale teisté jako by se pořád chtěli chytit nějakého začátku.

Taoisté nemají čáru, která někde začíná (ať už u Velkého třesku, nebo u Boha Stvořitele), ale mají kruh. A kdo kdy viděl začátek nebo konec kruhu?? :-)

Jak vypráví Bruce Frantzis, taoismus má ve zvyku vše opakovat. I Tao-te-ťing je hodně repetitivní. Vždy se opět vrátíte tam, odkud jste jakoby vycházeli. Jako byste nikdy neodešli :-) Jen jdete neustále jako by hlouběji a hlouběji.

Teisté hledají to nejzazší, to nejvyšší. Ale taoisté nevnímají tao jako něco nejzazšího. Vnímají ho prý jako kontinuitu! Skutečnou hloubku není možné podle taoistů opravdu pochopit. Navíc je proměnlivá. Není jiná než před chvílí, ale je jaksi víc.

Osobně mi to přijde, že je velmi užitečné si uvědomit, že ať zamíříme kamkoliv, nemáme očekávat, že tam někdy dojdeme. Naším cílem by nemělo být někam dojít, něco získat, protože ať získáme cokoliv, promění se to, unikne nám to. Je to jako fata morgána někde v dáli, za kterou jdeme. Má cenu jít pouze hlouběji a hlouběji s vědomím, že nikdy nedojdeme na dno a nikdy nepochopíme :-) Však to jistě znáte – život je cesta, ne cíl :-) 

 

Minimalismus tao

Cuò qí ruì – jiě qí fēn – hé qí guāng – tóng qí chén

Chcete nahlédnout do čínského originálu? Do těch částí, které se mi tak líbí? Zahlédnout onu taoistickou repetitivnost? Čínské znaky by vám nic neřekly (to ostatně ani mně stále ještě moc ne), ale pinyin přepis vám může něco naznačit. Čtyři verše o třech znacích. Druhý znak stejný. Podobnou čtveřici (se stejným druhým znakem) byste našli i ve 3. kapitole. Hodně to člověku, který čínsky moc neumí, pomáhá Tao-te-ťing číst :-) A obdivovat jeho strukturu.

A co ona čtveřice veršů znamená?

Poukazuje na to, jak to, co je ostré onen koloběh zákonitě jednou otupí stejně jako voda vyhladí kameny v řece. To, co je zauzlené a zablokované, jednoho dne rozmotá a uvolní. To, co oslnivě září, se zlumí, a vše se ztotožní se svým prachem. (Plus mínus dle obvyklých překladů a výkladů.)

V zásadě tuto část Derek Lin shrnuje jako minimalismus a otupení arogance. Povaha taoisty je stejně příjemná, bez ostrých zraňujících hran, jako je příjemné se dotýkat vyhlazeného kamene. Povaha taoisty je stejně nekomplikovaná jako rozvázaný uzel. Tao totiž vše zamotané na konec vyřeší :-) Taoista se nesnaží dávat najevo svou výjimečnost (zářit). A neodděluje se od pozemských věcí (od prachu), neuniká někam do hor daleko od lidí (ač to nejen taoisté velmi rádi dělají :-)). Je jako ten lotos v buddhistických představách – kořeny v bahně, ale květ nad vodou. V tomto světě, ale ne z tohoto světa dle křesťanského úhlu pohledu.

 

Od ledu k vodě, od vody k prostoru

Bruce Frantzis má ale ještě trochu jiný výklad a jako vždy mě jím zaujal :-)

Tao-te-ťing byl prý sepsán během období válčících států (i když ono se přesně neví, kdy a kdo vlastně Tao-te-ťing opravdu napsal). Verše o tom ostrém, které jednou utupí, mají tedy i svůj vnější význam. Nicméně tao samo o sobě není ostré. Jak by mohl kruh být ostrý a mít nějaký začátek a konec?? :-) V tao není rozdíl mezi jin a jang, žádný konflikt, nic ostrého stojícího proti sobě.

Taoisté navíc nerozlišují světské a posvátné, nečisté a čisté, ale prostě hovoří o tom, že co je zauzlené nás nějakým způsobem svazuje. Činí z něčeho přirozeného (a taoisté hovoří o souladu s přírodou tak často!) něco nepřirozeného. A proto i v praxi ke 4. kapitole učí rozpouštět tyto blokády – od ztvrdlého netekoucího ledu k vodě. A pak k prostoru. Nevyčerpatelnému základu všeho.

Záři a prach ale pojímá úplně jinak!

O záři hovoří jako o záři v nás, která také nemá začátek ani konec (vytrvá) a vychází z hlubin v nás. A zároveň mluví o záři nebes. O prachu hovoří jako o rudém prachu, který pro taoisty symbolizuje tento svět jinu a jangu. Skrz tento rudý prach člověk nemůže vnímat záři nebes. Hvězdy na obloze. Dokud tento rudý prach člověk svou vlastní prací na sobě neostraní, ta záře nebes mu může ublížit, pokud ji zahlédne. Je tedy třeba tu záři umět ztlumit.

 

Tao a Bůh?

O tom, jak problematické může být srovnávat tao a Boha, jsem již psala hned na začátku cyklu. I v této kapitole je řeč o tom Nejvyšším či císaři (slovo Bůh se tam samozřejmě nepoužívá, jen spousta překladů to tam vnáší).

Bůh- Stvořitel je ten první v hierarchii. Ale tao je přece kruh, vzpomínáte? Kde chcete najít toho prvního?? Tao není ničí dítě, tao je kontinuum. Podle Tao-te-ťingu existovalo ještě předtím, než se objevilo cokoliv dalšího (i božstva).

Osobně je to pro mě připomínka, že stejně jako nemáme hledět k cíli s představou, že někam někdy opravdu dojdeme, je zbytečné hledat příčiny. Vše je propojené se vším, vše je koloběh. Stejně jako nedojdeme cíle, nedojdeme ani východiska. Příčiny toho všeho. Zapomeňme tedy už opravdu na minulost a budoucnost. Přestaňme vše komplikovat a otevřeme se proudu Života teď a tady. Abychom mohli zahlédnout tu záři v nás :-)

---

5. kapitolu najdete ZDE.

Pokud chcete dostávat kapitoly Tao-te-ťingu rovnou do svého mailu, můžete se přihlásit ZDE.

A úkoly na tento týden (podobně jako já mám od Bruce své praxe):

• Tentokrát velmi jednoduše – uvolněte se! Učte se věnovat každý den co nejvíc času uvědomění svého dechu. A uvolnění s každým výdechem. Užívejte si to. S každým uvolněním, byť jen na úrovni svalů, odchází určitá dávka vnitřního napětí (stresu). S každým vědomým výdechem se učíte být si vědomí svého těla a stresu, který si v něm ukládáte. A který můžete jednoduše pustit. A na hlubších úrovních pak možná necháte odplout nejrůznější zasutá traumata. A hlavně – postupně přestanete řešit (ostře) věci, komplikovat to, co je jednoduché, vidět problémy tam, kde nejsou. Protože budete uvolnění :-)