Jak si nechat vyfouknout štěstí
Je to tak snadné. Děláme to všichni mnohokrát a mnohokrát za hodinu. Někdy jsme si toho vědomi, většinou spíš ne. Mluví se o tom všude možně, a i když nasloucháme, jako bychom neslyšeli. Co je to? Hádejte.
Ach ano, nežijeme v přítomnosti…
Když už se nám podaří vymanit se z myšlenek o minulosti, žijeme v nějakých očekáváních. V očekáváním věcí příštích, na které by nás ani nenapadlo myslet, kdybychom vlastně pořád nežili v minulosti. Kdybychom neočekávali něco stejně špatného (nebo dokonce i horšího), nebo něco lepšího…
Ta očekávání jsou často negativní. Tady je nám všem určitě jasné, že tudy ne. Navíc se všude dočtete, že si máte představovat pozitivní zítřky :-) Ale ta očekávání jsou často i pozitivní. To by přece mělo být v pořádku, ne? Mít očekávání plná naděje a plná víry a plná lásky (taková křesťanská očekávání, uvědomujete si to?? :-)).
Žít v očekáváních je ale asi tak stejně absurdní jako vyrazit na dovolenou k moři a dát si klapky na oči. A ještě si nasadit růžové brýle.
Jakékoliv očekávání nějakým způsobem zabarvuje to, co začnete prožívat. Ano, když budete mít růžová očekávání, začnete prožívat své růžové sny. Parkoviště se před vámi začnou zázračně vyprazdňovat, zácpy na silnici rozpouštět a žraloci v moři odplouvat v dál…
Krásná představa že?
Ale co kdyby jste na tom vedlejším parkovišti potkali lásku svého života (možná byste se pořádně srazili??). Co když byste díky té zácpě mohli na chvíli zpomalit a začít si víc povídat s lidmi, kteří jedou s vámi? Kdo ví, co byste se dozvěděli? A ne že bych vám to přála, ale znám jednu holčinu, která je nakonec vděčná za to, že se v moři potkala se žralokem…
Někdy to, čeho se tak bojíme a snažíme se tomu zuby nehty vyhnout, je to, co je pro nás nejlepší. Někdy je to neočekávané tisíckrát lepší než ty hrůzy, které čekáme, nebo ty zámky, které si tvoříme. Je totiž velký rozdíl mezi tím žít ve snu, ať už je to noční můra, nebo něco hezkého, nebo se probudit. A nebojte, to probuzení rozhodně není jako v Matrixu :-)
Právě jste dočetli dvanáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma KRÁSA NEOČEKÁVANÉHO elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.
> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<
(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)
Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:
O tom iluzorním světě, ve kterém žijeme, plném přízraků a bublin, které jednou prasknou – Sen
Těším se na další online setkání příští týden!
Paradox je totiž brána do neduálního světa. Do světa, kde protiklady nestojí proti sobě, ale různě se doplňují, prolínají, nebo dokonce splývají v jednotu. Jinudy než skrz paradox se tam logicky nejde dostat. 
Téma tohoto týdne (Sází naše Ego, nebo my?) jako by se tentokrát projevilo trochu jinak, než bych očekávala třeba já. Neobjevila se žádná má silná touha nebo strach mého Ega (toho vyděšeného dítěte v nás), která by se dožadovala pozornosti. Jako by na chvíli trochu vyklidilo pole a já mohla pocítit, jaké to je, když nesází právě ono!