Těžké téma. Téma, které ke mně přišlo hlavně během minulého týdne, kdy jsem s covidem polehávala v posteli a občas zabrousila na sociální sítě. Palestina vs Izrael. A teď mám velký problém donutit algoritmus, aby mi přestal předhazovat všechna ta videa, kde se hlavně západní děvčata svěřují, jak je Korán úžasný a jak je víra Palestinců přesvědčila, že islám je to jediné správné náboženství….
Proč by mě měl vlastně konflikt Izrael vs Palestina zajímat?
Můžu přece vypnout TV, nesledovat zprávy a žít obklopená pozitivními vibracemi. :-) Jenže ono to není jen tak. Nechcete to, co k vám stejně nějak doléhá, jen tak zatlačit do nevědomí. Ono by si to svou cestičku stejně našlo a nebylo by to pak hezké. (O to víc v dalším článku.) Navíc:
- V Izraeli mám v Betlémě jednu studentku ze seniorského kurzu. Ještě se do České republiky nevrátila.
- V Izraeli jsem před lety strávila cca týden, mezi Palestinci i Židy i křesťany. Viděla jsem většinu slavných míst, v Jeruzalémě, Betlémě, Nazaretu nebo u Genezaretského jezera a Mrtvého moře. A často jsem si říkala, že se nedivím, že si na to místo dělá každý nárok.
Za mě – na světě bude klid až tehdy, když bude klid na těchto posvátných místech.
- Islám byl navíc spolu s křesťanstvím mými prvními impulzy, které mě vedly k tomu, kde jsem teď. V muslimských zemích jsem jako arabistka žila pár let. S muslimkami jsem v Jordánsku sdílela pokoj na koleji. Muslimy jsem vždy vnímala jako přátelské pohostinné a slušné lidi. Spousta z toho, jak se ke mně chovali, ženy i muži, bylo zjevně dáno jejich náboženstvím. Ať už věřili víc, či míň.
- Když pětkrát denně slyšíte volání k modlitbě a arabština vás vyzývá několikrát denně děkovat Alláhovi (al-hamdu lil-láh), případně si uvědomovat, jak málo toho máte ve svých vlastních rukách (in-šá’a-lláh), něčeho ve vás se to dotýká.
- Islám a islámská společnost mi hodně dala a v mnoha ohledech jsem teprve tam měla pocit, že do určité míry můžu být sama sebou. Nečekalo se ode mě, že začnu s někým chodit, líbat se a spát. Jak jsem se v takových očekáváních na Západě necítila komfortně! A naopak jsem si mohla užívat zábavu s ostatními i bez alkoholu. Zpívat a tančit jen tak, ne až po půlnoci, kdy už o sobě lidi nevědí. :-)
Jak chápu všechna ta děvčata dnes, která se tak snadno nechávají také zmást… A to jsem na VŠ studovala nejen arabštinu, ale i islám, Korán atd. Uvědomovala jsem si, že nakonec není všechno zlato, co se třpytí.
Jenže pak přišel útok roku 2001 a v tom okamžiku pro mě islám skončil.
Tehdy se ukázalo, že má intuice, že islám s sebou nese hodně pokrytectví (byť většinou asi ne vědomého), byla pravdivá. Tady se v nevědomí celých národů odehrávalo něco velmi nehezkého, co najednou vyplulo na povrch.
- Kolikrát jsem narazila na muslimy, kteří ve chvíli, kdy se vymanili z přísných pravidel své společnosti (Saudští Azrabové), byli jak utržení z řetězu?
- Kolikrát jsem vnímala, že některé muslimky jsou sice zahalené a působí ctnostným dojmem, ale skutečnost je jiná?
- Kolikrát jsem si říkala, že má mnohem větší hodnotu, když něco děláte proto, že vnímáte, že je to tak správné, a ne proto, že vám někdo řekl, že to tak dělat máte, jinak skončíte v pekle?
- Kolikrát jsem si už tenkrát říkala, jak moc velký problém to je, když se musíte přetvařovat. Kvůli společnosti, kvůli rodině, kvůli přátelům. Cokoliv potlačíte, to někde stejně působí… a jednoho dne to může vybuchnout.
- Možná to bylo mými zkušenostmi z dětství a dospívání během komunismu. Člověk vnímá věci, které by ho jinak ani nenapadly.
Náboženství nesou svá poselství, ale lidé jsou jen lidé
Z náboženství dělají lidé modly. Ze zakladatelů ještě větší. Lpí na pravidlech, protože nabízejí nějakou jistotu. Nějakou soudružnost ve společnosti. Každý, kdo se kdy snažil z pravidel náboženství osvobodit, to obvykle nemíval jednoduché. Někdy to byly silné osobnosti a štěstí stálo při nich a založili různé odnože. Někdy měli smůlu. Pár jich skončilo na hranici. (A jejich následovníci případně založili různé odnože.)
Viděla jsem v minulých týdnech spoustu videí ze sporů mezi muslimy a křesťany. Obzvlášť ta, kde muslimové, kteří se zaměřují na hlásání té správné víry, někde postávají s Biblí a Koránem plných poznámek a snaží se křesťany (případně ateisty) nachytat na něčem, co by jim ukázalo, že islám je to jediné, co dává smysl, a vše ostatní je lež. A pak se chlubí počtem lidí, kteří denně přistoupí na islám, protože je takto přesvědčili.
Znáte to. Řekněte dítěti, že každý den může dostat bonbón. Ale už mu neřeknete, co všechno od něj za to budete očekávat. A že je docela dobře možné, že bonbón nedostane.
Když lidé udělají z poselství těch, kteří přišli do styku s něčím mimo sami sebe, mimo rozum, prostor i čas, nástroj k rozumování a určování toho, co je správně a co je špatně, trestání a očekávání, je to smutné.
Ztrácí se onen kontakt s transcendentnem. Což ale neznamená, že nepůsobí. Někdy tak, aby nás podpořilo. Někdy tak, že si svou cestu všemi těmi zatuhlými přesvědčeními musí nejdříve drsně proklestit.
Ale o tom zase příště. Protože musím napsat ještě článek o zásadních změnách díky covidovému týdnu, který jsem teď měla. Něco si ke mně konečně našlo cestu. Protože jsem po tom dlouho pátrala. :-)