Smrt – možná strach ze smrti znáte.
Myslím, že spousta lidí ho zná.
Někdo si smrt vůbec nedokáže představit – tu temnotu.
Někdo s ní má potřebu laškovat. Pokoušet ji. Ten adrenalin jim za to stojí.
A pak jsou tu i ti, kteří by raději zemřeli.
Ti, kteří využívají možnost eutanazie.
Ti, kteří odcházejí do lesa sebevrahů.
Ti, kteří skáčou pod vlaky…
Když se potkáme se smrtí, potkáváme se i se životem…
Před lety jsem psala o své kamarádce, nadějné zpěvačce, citlivé týrané duši, matce dvou malých dětí. Všechno se to tak nějak najednou nahrnulo, možná i ten rozvod připomněl pár nepříjemných věcí – neustála to. Skočila pod vlak.
Někdy si říkám, že je škoda, že jsem už v té době neučila čchi kung a neměla kurzy. Třeba by jí to dalo nový směr, důvod překlenout to všechno. Ale já věřím, že vše je pro všechny přesně tak, jak to má být. Ať je to jakkoliv tvrdé. Jak zní název mého prvního ebooku – Trápení může být dar. Stačí ho tak vidět.
Tenkrát pro mě její smrt byla mementem – jak se teprve tváří v tvář smrti potkáváme se životem.
Jak se vlastně v každém okamžiku rozhodujeme – pro ten živoucí život, nebo pro pouhé živoření.
A jsou chvíle, kdy je potřeba si toto uvědomovat.
Najděme ve smrti i tuto možnost oslavit život.
A lásku, díky které cítíme smutek.
Přijmout smrt není snadné
Když vám zemře někdo opravdu blízký, rodiče, sourozenci, partner, dítě, přátelé, jde s tím ruku v ruce víc než jen strach ze smrti. Sama smrt není tak strašná, jak se nám jeví. Co je strašné je ta prázdnota, která se vytvoří. To uvědomění, že jsme možná v těch vztazích propásli něco důležitého – něco říct, něco udělat, něco sdílet, něco si vyříkat, něco si odpustit. To, že jsme možná ztratili toho jediného člověka, který nám rozuměl. Který nás rozesmál. Který otevíral naše srdce… a to bylo tak příjemné!
Možná proto tolik lidí plakalo za Karlem Gottem. (Dívala jsem se včera večer na ČT na dokument.)
I když já sama jsem nebyla jeho fanynka, jeho písně mě provázely dětstvím, dospíváním i dospělostí.
Jeho hlas, krásný hlas. Ten je nezapomenutelný.
Těch lidí, jejichž smrt by mě v životě opravdu zasáhla, popravdě ale není moc. Smrt je pro mě osobně branou do neprobádaných území. Tam, kde se mohou otevírat nové možnosti, rozehrát zcela nová hra. A já jsem zvídavá osůbka. Lidé mohou tvrdit, co chtějí, a zaštiťovat se posvátnými knihami, nebo vlastní nadpozemskou zkušeností, ale dokud vy sami tu zkušenost nemáte a dokud vy sami i nezemřete, nic není jisté.
A i pokud nevěříte na minulé životy jako já kdysi, (než já sama získala pro mě do té doby neuvěřitelnou zkušenost), tak pro vás může být smrt prostě jen prostorem klidu a míru. Osvobozením od utrpení, kterého je na tomto světě tolik, že ho žádné prožívání přítomného okamžiku, ani všechny diamanty světa nemohou přehlušit.
Kdo není slepý, vidí. Pomáhá jen porozumění a soucítění.
Nicméně přijmout život bývá ještě nesnadnější…
Když jsem byla na svém prvním delším meditačním pobytu, kde jsem sice nemohli mluvit s ostatními, ale zato jsme tam měli k dispozici narvanou knihovnu, začetla jsem se tam ve volných chvílích do knížky od Sogjala Rinpočheho – Tibetská kniha o životě a smrti. Není to knížka jen o umírání a o tom, co vše se podle tibetské tradice děje po smrti. Jak jsem psala, to nemusí být vůbec směrodatné.
Co mě na ní ale hlavně zaujalo, bylo to, jak velký vliv na umírání má právě náš život. To, co se během něj naučíme. A hlavně – to, do jaké míry se naučíme reagovat ve chvílích bolesti a trápení. A do jaké míry se nenecháváme zmást a zlákat svými obavami a touhami.
Protože trápení nás nutí před ním utíkat k něčemu hezkému. A protože strach dělá totéž. A znáte to ze snů, jak živé někdy vaše noční můry umí být. A právě to se podle tibetské tradice odehrává při umírání a při průchodech bardy. Taková noční můra. Náš strach, naše lpění na tom, co známe a co chceme, naše neschopnost se vyrovnat s tím, co je nám nepříjemné, to všechno dělá z umírání a ze smrti to nepříjemné.
A to pak rozhoduje, co bude dál
Pokud věříte na budoucí životy, pak právě to všechno popsané výše rozhoduje nakonec i o tom, co bude dál. Protože nic jiného, než to, co už vaše mysl zná, před čím utíká, a čeho se dožaduje, dál nebude.
A dává to smysl, ať už na posmrtné životy věříte, nebo ne. Ve své podstatě totiž jednáme stále stejně, jedeme v určitých kolejích. Někdo o nich mluví jako o naučených programech. Někdo říká, že vlastně nežijeme, že jsme jen takovými živoucími roboty.
A tak se nakonec neschopnost žít život svobodně, s radostí a spokojeností, přelévá do strachu ze života takového, jaký je. Se všemi jeho výzvami a se vším tím, co přinášejí ty zoufalé snahy lidí si nějak tu svobodu, radost a spokojenost získat. Všechny ty lži, boje o moc, vraždy, války atd. atd.
A čím víc se bojíme života, tím víc tvoříme realitu, která v nás ten strach jen dál přiživuje. Tím víc máme pocit, že je život vlastně nebezpečným místem. Tím víc se bojíme smrti. A čím víc se bojíme bolesti a smrti, tím víc se bojíme žít. Je to začarovaný kruh. A není snadné z něj vyskočit.
Když se ale podíváte tisícovky let zpět, vždy se tu mluvilo o osvobození, nirváně, spáse apod. Vždy tu byly ty pomyslné prsty ukazující cestu. Jen málokdo ji ale chápal a jen málokdo se po ní i kdy vydal. Možná právě vy? Právě teď??