První část článku najdete ZDE

Každičkou věc, na kterou vám padne zrak, nebo kterou zaslechnete, nebo které se dotknete, můžete vnímat úplně jinak, než jste zvyklí. Nebo než vás naučila škola, rodiče a společnost.

Někdy není snadné to pochopit. Jde totiž o zásadní změnu perspektivy. Ta vám umožní jednat zevnitř, a ne pouze reagovat na to, čeho se venku bojíte, nebo po čem tak toužíte. Když svět konečně uvidíte takový, jaký je, vše tam venku se najednou promění a ztratí to nad vámi svou moc. (Což ovšem neznamená, že vy najednou začnete mít moc nad ním, jak se někdy říká! Ano a ne. Tak neduálně. :-))

A není možné se s něčím smířit, dokud to ve své mysli nějak negativně hodnotíte. Jenže jsou na světě věci, kterým můžete jen velmi těžko přiřadit pozitivní znamínko, aniž by to neznělo nepatřičně pseudoezotericky. Aniž by to postrádalo empatii a moudrost. Ale můžete se dostat do světa, kde vlatně není s čím se smiřovat, protože v neduálním světě není jak hodnotit.

Neduální bdělost a neduální uvažování jsou tedy dalšími dvěma krůčky, jak najít v duši klid.

 

Strach…

Na samotném konci té cesty za smířením je to, co leží hluboko v nás a co obvykle nechceme vnímat. Strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami. Existenciální obavy. Jak už bylo výše řečeno.

To, s čím se nám nedaří a nedaří smířit, má obvykle své kořeny právě zde. Je to něco, u čeho vám nestačí vyléčit drobný škrábanec nebo zlomeninu. Nejsou to rány, na které do roka zapomenete. Naopak, přijde vám, že něco takového byste si nepřáli ani v tom nejdivočejším zlém snu. Není to nic, co by se rozplynulo ve chvíli, kdy vám dojde, že si za to můžete vlastně sami, a že to můžete sami i napravit.

Tady se po vás chce přiznat si, že ve skutečnosti nemáte nad životem žádnou kontrolu, i když máte magickou moc vnášet do života, to nač pomyslíte.

Dojde vám totiž, že vám toho ještě tolik uniká! Je to jako když pochopíte, že čím víc víte, tím víc toho nevíte. Je to jako když kvantový fyzik pochopí, že čím víc se snaží něco o světě zjistit, tím víc si s ním svět hraje. Tím víc mu uniká. Proměňuje se. Že je neměřitelný. Neuchopitelný. Ve své podstatě tajemný.

Děsí vás to? Odmítáte to?

Najednou se znovu dotýkáte onoho fascinans tremens. Toho starodávného tajemství.  A přestanete si hrát na Boha, jen se tomu božskému v sobě otevřete a poddáte. Naučíte se vnímat jistotu v nejistotě. Roztáhnete křídla a v tom na prvním pohled prázdném prostoru se rozletíte do dálky a do výšky. No není to krásná představa?

Je to možná něco, co jste ještě nikdy nezažili. Nebo jen ve chvílích, kdy se něco ve vás uklidnilo, byť na zlomek vteřiny. A přitom to máme kdykoliv k dispozici. TAKOVOU moc máme!

 

 

Co k té letošní úlevě nakonec pomohlo mně?

Byla to dlouhá cesta ke smíření. Rozehrála za ta léta spoustu emocí, o kterých jsem ani nevěděla, že je v sobě nosím. Samozřejmě jsem proto vůbec netušila, co s nimi. A strach, ten existenciální, byl jednou z nich. Pojmenovala jsem ho kdysi Honza (protože ten se přece ničeho nebojí) a ptávala se ho, proč tu je.

Mottem zimního období elementu VODA s jeho tématem odvahy se stala větička STRACH MÁ VELKÉ OČI. A často jsem si připomínala, že strach je v takových případech velmi špatný rádce. Že spousta toho, čeho se bojíme, je jen a jen v naší hlavě.

Drobné obavy se díky tomu rozplývaly a postupně se odkrýval ten hlubší strach. Asi nejvíc mi pomohlo to, že jsem se za ta léta postupně naučila najít pevnou půdu pod nohama. Tu kotvu, o kterou se mohu opřít, když se cítím nejistě a vyděšeně. Pochopila jsem, že zvládnu víc, než si myslím. Že tedy fakt není čeho se bát. A tedy není ani po čem toužit.

 

Měla jsem za ty roky své nástroje

Čchi kung Orla v hnízdě (ten mi hlavně dával každodenní praxi v uvolnění), neduální učení (ta mi hlavně odkrývala, jak se věci mají), pomoc, když jsem potřebovala sdílet své problémy s někým, kdo měl nadhled, vipassanu, své roční a měsíční online programy (ty mi připomínaly, co vím, motivovaly mě ke každodenní praxi a odhalovaly mi díky tomu nové a nové věci).

A koneckonců i ten K-pop, tanec, písně a filmy. Jsem fakt vděčná za svou angličtinu, která mi tuhle ohromnou část internetového světa otevřela. Však je to nakonec komunikační prostředek celého světa!

A díky tomu všemu, co jsem se za ta léta naučila, jsem letos nakonec zažila to, co jsem potřebovala zažít. Reálnou zkušenost. Něco natolik náročného, co by mi ukázalo, jestli už nebudu vnímat svobodný prostor jako tmavou černou propast. Jestli  už nebudu vnímat energii vzrušení jako energii strachu.

Jestli jsem se dostala až na samotný konec téhle mimoňské cesty za vnitřním nepodmíněným štěstím, na kterou jsem se před 8 lety vědomě vydala prostřednictvím svého ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ (původně ABSURDISTÁN). :-)

Jako by to byla závěrečná zkouška toho, co zvládnu. Co ustojím. Co už umím. A já to zvládla! A pak jsem cítila ohromnou radost a ohromnou úlevu. A přijetí toho, co je, bylo i bude. Ochotu do toho všeho jít naplno, s odhodláním, radostí a láskou. A to je pro mě něco úchvatného! Byl to opravdu výjimečný rok. :-)


Jsem moc ráda, že jste dočetli až sem. :-) Který z těch krůčků ke smíření s vámi nejvíc rezonoval? Nebo vám nebyl některý dost jasný? Jak už to bývá, nejvíc člověk pochopí v praxi. :-) Pokud je ve vás něco, s čím se chcete smířit, nějaký vnitřní vztek, smutek, nebo strach, prostě něco tíživého, ráda vám pomůžu lépe pochopit tu neduální cestu za smířením, za kterou jsem já tak vděčná.

Čas od času otevírám pro max. 10 účastníků tzv. Mimoňský Speciál s názvem “Jak se s tím mám smířit.” Třeba vám přijde vhod. :-) 

 VÍCE INFO K MIMOŇSKÉMU SPECIÁLU “JAK SE S TÍM MÁM SMÍŘIT?” ZDE 

(Nejnovější běh začíná již v pondělí 10.1. 2022! Ale vstup je pouze do soboty 8.1. o půlnoci!)

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *