Je konec.
Je to tady.
8 let je za mnou a já opět vidím, že to všechno mohu uzavřít. Že to, proč jsem s tím vším začala, je tu. A to mi dělá radost.
Oč jde?
Je to 8 let (vlastně už pomalu 9), kdy jsem začala se svými ročními projekty. Nejdřív byly jen pro mě samotnou. Ale sdílela jsem je se světem. Pak jsem i ten svět do svého projektu zapojila.
Ale musím říct, že vždycky je dobré sdílet se světem to, jakým směrem míříte. Je to určitý veřejný závazek. A je to i způsob, jak můžete inspirovat každého, kdo by se rád podobným směrem vydal také. A hlavně je to způsob, jak se případně naučit ustát, když vám bude chtít svět házet klacky pod nohy. Ale to se mi nestalo, spíš naopak. A je krásné zažít, že vás někdo podporuje a že se s vámi dokonce na tu cestu chce vydat také!
Jakým směrem?
Otevřít se. Nebát se být tím, kým jsem. Mluvit o tom, co vás zajímá, i když máte strach, že si lidé budou klepat na čelo. Přestat hrát role, ale stát si s odvahou za tím, kým jste. To byl důvod, proč jsem se odhodlala psát před lety blog. A ne, nic nikdy není tak zlé, jak nám to strach našeptává. :-)
JENŽE JSEM SI UVĚDOMILA, ŽE CHCI JÍT JEŠTĚ DÁL
Asi po půl roce psaní blogu jsem si řekla, že chci vlastně víc než jen psát a žít sama za sebe a ne za nějakou roli. A přišlo mi málo chtít si jen plnit sny (už se mi jich tolik splnilo!) a vyhýbat se tomu, co mi přišlo nepříjemné. Měla jsem totiž pocit, že jsem uzavřená v nějakém svém ideálním světě, jak by co MĚLO BÝT, ale bojím se naplno vkročit do toho, co je.
Aniž by mě to zničilo.
Aniž by mě to donutilo uzavřít své srdce vůči těm, kteří se nechali jen pohltit svými vnitřními běsi a chovají se tak, jak se chovají.
Aniž bych měla chuť zase někam utéct, do nějakého lepšího světa.
Aniž bych se nechala svést k tomu myslet si, že druzí jsou nějací špatní, na nižší úrovni než já.
Protože v neduálním světě, který ke mně už léta promlouval, nic takového nedávalo smysl. A já se chtěla naučit to, co ke mě promlouvalo, pochopit v praxi a žít to. Pochopit, jak přijímat i to nepřijatelné, milovat, kde zdánlivě není co milovat, nacházet řešení, které by smiřovalo protiklady a konflikty. Vnitřní i vnější.
Chtěla jsem hlouběji nahlédnout do neduálního světa, kde své štěstí ničím nepodmiňujeme.
Kde nám nic a nikdo nemůže stát v cestě. (Zcela logicky, když ve světě propojených protikladů nic nestojí PROTI.)
Kde nám nic nemůže sebrat naši svobodu, ať se o to snaží jakkoliv.
Kde není nic, čeho bychom se báli.
Protože svoboda není svobodná, pokud ji něco omezuje. A co je to za odvahu, která se něčeho bojí? :-)
A tak jsem začala s projektem ABSURDISTÁN a 50 způsoby, jak sami sobě šlapeme po štěstí. A tento projekt se nakonec po pár kosmetických změnách přerodil v projekt STROM ŠTĚSTÍ. A ten teď po 8 letech končí. Došla jsem tam, kam jsem potřebovala.
JAK TO VÍM?
Celý projekt si ještě během roku 2022 s největší pravděpodobností zaslouží podrobnější shrnutí. A stále ještě je otevřená ona myšlenka knihy, o neduálním myšlení ve spojitosti s 5 elementy a tímto projektem. I sama pro sebe bych si ráda shrnula pár důležitých zkušeností a poznatků o životě v tom jiném neduálním světě.
Ale už teď mohu říct, že můj projekt splnil, co mohl.
Tento rok jsem totiž měla poprvé pocit, že už mi STROM ŠTĚSTÍ nedává nic moc nového. Bývaly léta, kdy se mi téma týdne vždy nějakým způsobem promítlo do života a bylo pro mě výzvou. Mířila jsem hodně hluboko a to, co se vyplavovalo, mělo někdy pořádné grády. (Asi nejlépe to kdysi shrnulo jedno video z Sherlocka Holmese.)
All lies end (Všechny lži končí). All hearts are broken (Všechna srdce jsou zlomená.)
Objevovala jsem své silné a slabé stránky. Učila jsem se, jak se v tom neduálním světě pohybovat – kdy vzdorovat a kdy ne, jak milovat bez podmínek, čeho se mohu chytnout, když není na první pohled čeho se chytnout, jak rozpoznávat důvěru od naivity atd. atd.
Každý rok přišel s něčím, co mě překvapilo. S nějakým jiným úhlem pohledu na věc, s nějakou jinou zkušeností a jinou výzvou. Letos poprvé jsem měla pocit, že sice přicházejí výzvy, ale že je zvládám řešit díky tomu, co jsem se během uplynulých let naučila.
NÁROČNÝ ROK
A to byl rok 2021 velmi náročný (pro koho ne). Chvílemi mi připomínal ty okamžiky na břehu Rudého moře před mnoha lety. To byla má největší výzva, kterou mám ale spojenou s tím nejhlubším prožitkem vnitřního klidu a odevzdání. S tou nejpevnější kotvou v rozbouřených vodách.
Byl plný existenciálních výzev. A náznaků, že je Život stále při mně, podobně jako mi to ukázal u toho Rudého moře. Byl plný tlaků na to, abych se zvedla a šla, i když mi to přišlo tak těžké. Abych se neuzavírala, i když se mi tak moc chtělo. Abych věřila sama sobě i tam, kde jsem mnohokrát zažila, že nemám šanci zaujmout.
Jenže za uplynulá léta jsem se díky projektu STROM ŠTĚSTÍ a sebepoznání, které mi dal, ale i díky čchi kungu, vipassaně, pobytu ve tmě, neduálním učením, dzogčhenu atd., atd. naučila tolik, že jsem si vždy nakonec dokázala udržet víru v to, že to vše zvládnu. Že Život nestojí proti mě, ale že je stále se mnou. Že se nemusím ničeho bát. A že vše, co doopravdy potřebuji, mám. A to pro mě bylo naprosto zásadní!
NÁROČNÝ ZÁVĚREČNÝ TÝDEN
Uplynulý týden byl v projektu STROM ŠTĚSTÍ věnovaný závěrečnému tématu elementu VODA. Zdroji vnitřní síly a důvěry. A také smrti a bolesti, která stojí za naším nejhlubším strachem. Tím existenciálním.
Byl to zároveň druhý týden Mimoňského Speciálu, který je věnován našim tužbám (a že je dobré se jich za určitých podmínek vzdát), a důvěře.
A byl to týden, kdy má dcera dělala přijímací zkoušky na uměleckou školu. Po talentových zkouškách se dostala jako osmá do 2. kola, kde se dělal test a pohovor. A na obor berou pouze 13 dětí…
Představte si, jak byste se asi cítili?
Když víte, že je to její vysněná škola.
Když víte, že na jiné škole by se nejspíš cítila ještě hůř než na základce.
Že by opět jen těžce hledala spřízněné duše.
A jak by asi její další 4 roky života vypadaly.
Jak spokojená a šťastná by byla?
Když znáte děti, chytré děti, které se dostaly na gymnázia, a teď se tam trápí a nemají čas ani na to, co by je zajímalo.
PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY, STRACH A DŮVĚRA
Manžel nám neustále opakoval, že nemá moc šanci, ať se na to moc neupínáme, ať pak nejsme zklamané. Klasický příklad celkem běžného myšlení, řekla bych. Plného nejistoty, obav nechat se nadchnout vizí, zato realistický a držící se při zemi.
Já i dcera jsme to ale vnímaly jinak. :-)
Už když jsme šly 2 týdny předtím na talentovky, braly jsme to tak, že když to nevyjde, tak aspoň nemusela dva dny do školy. :-) Ale že to prostě nějak dá. Už během dnů otevřených dveří měla možnost si některé úkoly vyzkoušet a s některými učiteli promluvit a probrat své portfolio domácích prací.
Měla dojem, že není o moc horší než ostatní, a to jí nejspíš dodávalo sebejistoty. (I když na základce je asi brána spíš za tu bojácnou a nejistou.) Ve chvíli, kdy začala kreslit (a poslouchala si u toho do sluchátek hudbu), nervózní prý vůbec nebyla.
Když talentovky vyšly a až takhle dobře (osmé místo), vlilo nám to do žil ještě větší naději. Už i manžel začal tak napůl věřit, že by to snad mohlo i vyjít. :-) Vrhly jsme se na přípravu (dějiny umění, čeština, logika, základní matematika, kulturní a všeobecný přehled atd.).
MÍSTO, KAM PATŘÍME
Ale zároveň jsem tak nějak cítila, že tohle je to místo, kam patří. Že já jen našla školu, otevřela tenhle prostor, se kterým se začala seznamovat, ale nakonec to byla ona sama, která si na poslední chvíli vybrala obor, který ji zaujal, a začala se sama připravovat na talentovky.
Dokonce mi občas probleskávala vize, jak se radujeme, že se tam dostala. A jak slavíme. :-)
Jak se tak obvykle říkává, že má člověk něco manifestovat.
Já nemanifestovala, prostě se to objevovalo. :-)
Ano, stoprocentní jistotu jsem neměla. Někdo v hloubce jsem byla vystresovaná a když se zadařilo, bylo vidět, jak moc se mi ulevilo. Ještě je, co v sobě dál rozvíjet. Vždycky je. :-)
Ale nesmírně mě potěšilo, s jakou důvěrou a klidem jsme to celé ustály. Dcera, běžně introvertka, která se s nikým cizím moc nebaví, protože se stydí, udělala prý na pohovoru velmi dobrý dojem. (Také za něj dostala hodně bodů.) Prý se tam zakecali, psal mi pak jeden z učitelů.
A tak tento týden, i celý projekt STROMU ŠTĚSTÍ, tedy končím s důvěrou, že se nám podařilo pro ni najít takovou školu, kde se bude cítit bezpečně a stejně hravě a pohodově jako na prvním stupni ZŠ. A podpořit ji, aby se tam dostala. Protože to nebylo snadné. A končím ho i s vědomím, že se nenechávám spoutat strachem. Že mám tu svou kotvu, která mi pomáhá. Důvěru v to, že vše je tak, jak má, a že míří tam, kam patří.
STROM ŠTĚSTÍ už neplánuji znovu otevírat, ani jako roční projekt, ani jako projekty jednotlivých 5 elementů. Sama se chci zaměřit jiným směrem.
Nicméně jsem otevřená tomu možná někdy spustit STROM ŠTĚSTÍ jen pro vás, abyste si mohli jeho 50 tématy týdne projít samostatně. A využít to, co tolik pomáhalo mně.
Pokud se ale nemůžete dočkat, můžete se už nyní začít s tématy týdne seznamovat. :-) Najdete je totiž v pěti eboocích elementů, se kterými jsem v online projektu také pracovala. A ty si můžete koupit. Jednotlivě, nebo všechny naráz, pokud chcete.
Můžete se skrz ně učit lépe chápat neduální uvažování a objevovat, jak v životě na výzvy reagujete, zda je to pro vás užitečné, a zda na to třeba nemůžete jít o fous jinak. :-)
A pokud pak budu někdy otevírat online kurz elementů, budu vám moci poslat zprávu.