Právě skončil poslední díl třetí série sci-fi seriálu Star Trek: Picard. :-(
Pokud nejste fanouškové sci-fi knih a filmů, dejte mi chvilku. Je na nich totiž něco víc než jen nepochopitelné technologické hrátky budoucnosti, mimozemšťani apod. A jestli svět vnímám tak, jak jej dnes vnímám, jistě za to do určité míry vděčím právě Star Treku s kapitánem Picardem, který vznikal na přelomu 80. a 90. let.
A podle všech těch komentáří ůod videi nejsem jistě jediná. Není divu, že se tento nový seriál očekával s takovým nadšením a zvědavostí.
Jak Patrick Stewart ve svých 80 letech zvládne znovu svou ikonickou roli kapitána hvězdné lodi?? Vždyť se narodil jen o pár měsíců později než můj otec, který je doma po dvou mrtvicích….
POZITIVNÍ VIZE BUDOUCNOSTI
Jak už jsem v jednom oslavném článku na Star Trek psala, je pravděpodobné, že právě Star Trek mě v době mého dospívání podpořil v pozitivním pohledu na budoucnost. Nebylo to možná tak těžké, protože jsem byla od malička smíšek a ze spousty věcí jsem si hlavu nedělala, ale jak člověk dospívá a lépe vnímá svět dál než jen za hranice domova a školy, přicházívá první období ztráty iluzí.
Řekněme si to upřímně, tahle zeměkoule není v současné době místo, které si lidé osídlili tak, aby se v něm měli všichni co nejlépe. Pořád jsme spíš zvířata bojující o teritoria a postavení než lidé…
A tak možná právě díky kapitánovi Picardovi nepropadám konspiracím a nevidím za každým šustnutím hned nějakou tragédii. Jak říkal android Dat v jednom z prvních dílů Nové Generace: „Ani jí nevěřím, ani o jejím vyprávění nepochybuji. Prostě jenom ověřuji její tvrzení.“
Android Dat, dnes bychom řekli umělá inteligence, který mě v mém mládí fascinoval, velmi toužil být člověkem. Snažil se lidi pochopit. Neměl přístup k emocím a i tuto větu pronesl jako fakt. Bez té vší nevědomé emoční zátěže, kterou si s sebou neseme, a která zabarvuje naše uvažování a jednání. A z lan pak děláme hady a z hnědých tašek na zemi psy. :-) (Jak jsem slyšela nedávno.)
Zároveň to byl často právě Dat, který dokázal zjistit, když něco nebylo tak, jak se zdálo. A i Picard často narážel na nejrůznější konspirace a snahy získat moc.
Jejich přístup mi ale přišel ideálně vyvážený.
A já mám přece ráda rovnováhu a ty zlaté střední cesty.
A právě proto tak často odmítám hned dělat negativní závěry a malovat temné časy, i když se to může zdát naivní, nevědomé, neprobuzené a já nevím, co ještě. :-) A i z jiného důvodu – kdo hledá temnotu, najde ji. Kdo hledá světlo, najde ho. To je má zkušenost.
KAM LIDSKÁ NOHA JEŠTĚ NEVKROČILA
Sci-fi knihy a seriály dávají neuvěřitelnou možnost vzít trajektorii našeho vývoje a promítnout do budoucnosti obraz společnosti, ke které míříme. Je to jako když pracujete s tarotovými kartami. (Nebo jak jsem s nimi pracovávala já.) Ukáží vám, co bude, když nic nezměníte. Co se takříkajíc vaří.
A tak jsem se smutkem sledovala Blade Runnera, oba filmy. Ten z 80. let s Harrisonem Fordem. I ten nedávný. Opět s Harrisonem Fordem. (I o nich jsem už tady psala ZDE). To je velmi povedená verze světa, který se teď vaří. Ať jsem jakkoliv velký optimista, nejsem naivní.
Blade Runner je bohužel blíž než si myslíme…
Ale zároveň jsem hltala Picardovky. Gene Roddenbery byl jeden z mála, který se rozhodl načrtnout budoucí Zemi, kde se neválčí a nevykořisťuje. Vypadala tak trochu komunisticky, pravda. Ale Rus tady byl v době studené války na mezihvězdné lodi jako jeden z důstojníků. :-) A Japonec mimochodem taky. V americkém seriálu z 60. let, kdy Star Trek začínal svým originálním příběhem s kapitánem Kirkem.
Kde se lidé byli schopní spolu domluvit a svou energii vložit do něčeho užitečného. Do rozvoje, do zkoumání světa kolem sebe. Kdy se naučili vycházet i s mimozemskými civilizacemi… a své původní nepřátele měnit ve spojence. Neválčit a nebojovat a nezabírat další a další planety, nezasahovat do ostatních kultur, ale poznávat místa, kam lidská noha ještě nevkročila…
I tahle vize mě nejspíš v mládí ovlivnila. Zvídavost mi byla od malička blízká. Pořád jsem ležela v knížkách, na základce jsem četla o starém Egyptě, znala jsem všechny dynastie a nejslavnější faraóny. A stejně tak jsem znala i 3 únikové rychlosti. To jest i rychlost, s jakou se těleso dostane mimo sluneční soustavu. :-) Toužila jsem být kosmonaut a poznávat ty nové světy sama. :-)
CO JE ČLOVĚK?
Ale to se stále bavíme o poznávání světů, věcí. O studiu. O technologiích. Ale když jsem se dnes dívala na závěrečný díl nové Picardovky, znovu jsem si uvědomila, že ty byly vždycky o lidství. O společenství. O etice, odvaze, spolupráci. O moudrosti.
O tom, co vlastně dělá člověka člověkem.
Však také celý seriál začal pilotním dílem, ve kterém se objevila záhadná bytost Q. Která se rozhodla soudit lidstvo. A byl to právě Picard, který měl prokázat, že lidé se vyvinuli. Že jsou víc než ta zvířata rozšiřující svá teritoria.
Byl za ty desítky let podroben se svojí posádkou několika zkouškám a pokušení (použít moc bytostí Q). Dokáží lidé přiznat, že na něco nestačí, a že potřebují pomoct? Jak budou reagovat na hrozbu největší – nebezpečí, které se stalo synonymem nového Star Treku. Na Borgy.
Na nepřátele, kteří až příliš připomínají lidi.
Dnes ještě víc než v 80/90. letech.
Málo lidští, velmi technologičtí.
Pochodující jako bez vlastního vědomí a vůle.
Nevědomí si lidí, kteří se procházejí po jejich lodi… dokud nedostanou pokyn si jich všimnout.
Borgové působí děsivě.
O to víc působí propojení Picarda a jakéhokoliv jiného člověka s touto jednou společnou myslí. Působí omamně, člověk se v ní ztrácí a prožívá jednotu, ano. Ale není to jednota propojených individualit. Je to jednota, která vám individualitu bere a nutí vás dělat, co dělat nechcete. Vraždit své nadřízené, ničit obydlené světy.
Když to člověk vidí, uvědomuje si, do jaké míry umělci vnímají ty skutečné hrozby naší doby. A do jaké míry už kdysi dávno Theilard de Chardin mluvil o tom, jak náročné je dosáhnout takové globalizace, která opravdu respektuje individualitu druhých.
Loď Enterprise potkává na svých cestách nejrůznější projekce dnešní lidské povahy:
- divoké Klingony bažící po boji a nacházející hrdost v té správné odvážné smrti.
- lenošivé hloupé Pakledy, snažící se lstí dostat to, co chtějí. Teď hned.
- čistě racionální Vulkánce, na kterých nepoznáte jejich emoční hnutí (ale mají je), ale zato vás ohromí svým jasným logickým uvažováním a závěry. V emočně vypjatých okamžicích se šiknout.
- nebo tu najdete ušaté (jinak ušaté než jsou Vulkánci) Ferengy. Vesmírné kapitalisty posedlé prodejem. Největší potupa je pro ně dát něco jen tak zadarmo. :-)
Ale Borgové jsou z nich nejděsivější, protože tak dobře rezonují s naším nevyvinutým lidstvím. S oním nevědomým robotickým životem. Působí chladně, neosobně. Asi stejně jako AI bot, se kterým se bavíte, když voláte třeba do banky. Nebo který kontroluje příspěvky na facebooku. A to všechno máme možnost si právě díky Picardovi uvědomovat velmi silně.
Pokud se chcete o bohaté historii Star Treku dozvědět víc, můžete zkusit třeba toto video (je možné na něm nastavit celkem pěkné české titulky). Video je starší, takže o Discovery ještě toho moc neví a o Star Trek: Picard ani netuší. :-) A není tam zmínka ani o animované sérii Lower Decks, která je spíš taková komedie. :-) A musím říct, že jsem docela zvědavá, jestli klapne pokračování Picarda ve formě Star Trek: Legacy. Po posledním díle bych ho klidně sledovala. Vypadá zajímavě…