Poslední čtvrtletí roku 2024 se neslo ve znamení splněných snů (Londýn a Mackbeth), jiného vnímání hmotného světa kolem nás (Kastrupův analytický idealismus) a hlubšího ponoru do témat elementu VODA (včetně pohledu do stínů…). A jeho závěr mi přinesl úlevu.
ŘÍJEN
V říjnu jsem se rozhodla, že je čas začít se ohlížet za rokem 2024, abych si ulehčila na konci roku práci. (Nyní na konci roku to dost oceňuji. :-)) A tak vznikly první tři části této série – Ohlédnutí I, Ohlédnutí II a Ohlédnutí III.
Asi nejdůležitější událostí měsíce ale byla cesta do Londýna na divadelní představení Mackbeth s Davidem Tennantem. Tedy cestovala jsem s dcerou, která chtěla Davida Tennanta jako Mackbetha vidět. A nechat si podepsat program. Oboje klaplo. :-)
A tak jsem psala článek o splněných snech – své dcery i Macbetha. Celé to bylo plné metafor. Mackbeth měl sen, který se mu nevyplatil. Někdy totiž nevidíme jeviště svého života úplně jasně (stejně jako my jsme skrz sloup občas neviděly).
Co všechno nám může být skryté, když spoléháme jen na první pohled, nebo co nám kdo řekne?
3 čarodějnice nabízely Macbethovi jen povrchní pohled a už mu neřekly, že na konci zjistí, že život je jen žvást idiota, hluk a vřava, co vlastně neznamená nic. David Tennant tento známý monolog z Mackbetha řekl opravdu úžasně, zarezonoval.
Natolik, že ho o něj chci znovu slyšet ve filmové verzi (únor roku 2025 to jistí):
„Proč s tím nepočkala na vhodnější čas? Zítra a zítra, zítra, pořád zítra, rok za krokem se ze dne na den sune až do poslední slabiky všech příběhů a naše včerejšky nám bláznům svítí na cestu ke smrti. Zhasni, knůtku, zhasni. Prchavý stín je život, špatný herec, co chvilku křičí na jevišti světa a potom zmlkne navždy. Pustý žvást idiota je to, jen hluk a vřava, a neznamená nic.“
Jak buddhistické – život je neustálá změna a život je nekonečným nesmyslným kolotočem sansáry. Plným utrpení.
Je dobré mít sny, ale…
… není dobré pro ně dělat nemorální věci. Není dobré netrpělivě tlačit, marné jsou snahy vzít si násilím něco, co vám nepatří. Největší radost stejně působí to, co dostanete, ne to, co si vezmete, nebo na čem lpíte. Ostatně o instruktorský říjnový víkend čchi kung byl o wu-wei a o tom, že je třeba jen nastavit podmínky.
Jak říkávám – největším štěstím je zažít pocit, že ve skutečnosti nic nepotřebujete (to nejdůležitější totiž máte), a ničeho se nemusíte bát (a tedy nemusíte toužit po ničem, čím byste ten strach zahnali).
Ve zdánlivě tragickém prozření nesmyslnosti bytí ale zaznívá zároveň také uvědomění, co bylo a je důležité, a co Macbethovi uniklo, protože byl zaslepený tím svým velkým sloupem – že stačí zahlédnout zářivou a svobodnou podstatu svého bytí a světa kolem sebe a to, co nás pomyslně pošpiňuje, samo odpadne.
LISTOPAD
Během listopadu jsem díky inspiraci na čchi kungovém instruktorském semináři upravila ebooky elementů. Už to chtělo – trochu je graficky vylepšit a případně doplnit i obsahově.
Na semináři měl totiž o elementech (elementu VODA) přednášku Roman Řežáb. A protože je to inspirativní člověk, se kterým jsem ladila, zajela jsem za ním do Prostějova na tuinu. (No, nakonec to bylo spíš povídání.)
Odjela jsem s 3 pro mě zajímavými vhledy a hlavně s jednou myšlenkou, která zasadila semínko, ze kterého v prosinci vyrostlo něco, co mi dělá na konci roku radost. :-)
Listopad byl ale hlavně měsícem Bernarda Kastrupa a jeho knihy o analytickém idealismu. Díky krátkému náporu nemoci jsem se konečně dostala k jejímu přečtení. A sepsala jsem si jejich shrnutí hned ve třech článcích – Mysl, nebo hmota? I, II a III.
O Bernardovi jsem už na webu párkrát psala, v článcích výše jsem ale shrnula docela podrobně jeho vlastní shrnutí mnoha let rozhovorů a knih na toto téma. Přišlo mi to důležité.
Bernardo Kastrup je filozof a vědec. Ve své knize vysvětluje vědeckým jazykem, proč je podle něj svět ve své podstatě mentální. Jung i taoistické učení pěti elementů pak nabízejí praktické nástroje, jak vnější svět vnímat jinak než pouze jako hmotu. A dokonce i jak hledat vnitřní i vnější rovnováhu, která prospěje nám i světu kolem nás. Skrze Jungovu individuaci (a propojení protikladů) a skrze harmonii pěti elementů.
Bernardo a kokpit
Bernardo nabízí jiný způsob vnímání světa kolem nás. Kdykoliv máte čas a prostor žít opravdu vědomě jako já v létě na meditacích, stojí za to se na to zaměřit.
Vidíte hmotu, nebo i něco jiného?
Třeba když se podíváte na židli??
Bernardo nabízí alternativu materialismu, který podle něj nedává smysl. Na základě materialistického vidění je kolem nás hmota a my jen lépe a lépe poznáváme, z čeho se skládá. Podle Bernarda ale nikdy nebudeme vědět, co je za tím, co vidíme. Narodili jsme se v pomyslném kokpitu letadla, budeme tam žít a zemřeme tam. Vidíme jen ukazatele na palubní desce. Nikdy neuvidíme, co je venku letadla.
Stejně jako má letadlo různé senzory, které pilotovi říkají, co je TAM VENKU, i my máme své senzory (smyslové orgány), které sbírají informace o tom, co je TAM VENKU. Stejně jako pilot vidí výsledky tohoto měření na ukazatelích v kokpitu, i my vidíme výsledky toho měření na obrazovce svého vnímání.
Jen pilot si na rozdíl od nás nemyslí, že palubní deska a ukazatelé na ní jsou ve skutečnosti obloha, mraky a případné bouře TAM VENKU.
Podle Bernarda je hmotný svět pouze mentální reprezentací toho, co tam venku je. Ta realita tam je, i když se nedíváme, i když přístroje na desce neměří. Není to tak, že bychom svým pohledem realitu změnili. Je to podobné jako film – vidíte věci, lidi, barvy – ale ve skutečnosti vidíte jen obrazovku. Je to jako ikony na počítači – nejsou všemi těmi soubory pod nimi uloženými.
Není to jen stůl, nebo subatomární částice, nebo kvantové pole.
Díváte se jen a pouze na palubní desku.
Ale za ní je něco víc – vznášíte se v prostoru zajímavějším, ale nevšimli jste si toho.
Qualia a kvantitativní vs kvalitativní vnímání světa
Už před časem mě zaujala myšlenka qualií. Netušila jsem, že něco takového existuje, a už vůbec ne, že to představuje pro materialismus tak zásadní problém. Nevíme totiž, jak se z hmotného objektivního světa, který může věda měřit, vynořil ten subjektivní, který my můžeme prožívat.
Jaká je sladkost jahody?
Odkud se bere prožitek kávy (prožitek nemá nic společného se jejím chemickým složením.)
To jsou qualia.
Věda jde tou kvantitativní cestou (tvrdá věda), ta kvalitativní není tak přestižní, protože je neuchopitelná, příliš subjektivní, těžko se teoretizuje o něčem, co je příliš individuální. Původně se věda vědomím moc nezabývala (hmotu kdysi postulovala jako něco mimo mysl, aby se ochránila před církví), a tak vědomí bylo bráno jako něco, co na hmotě, která je primární, závisí.
Ale kvantová fyzika začala vše měnit. Částice najednou nejsou něco jako kuličky, body v prostoru, jsou to vlny rozpostředné v kvantovém poli a vznikají jen excitací toho pole. Hmota neexistuje nezávisle na vědomí.
Pozor, neznamená to nutně, že vědomí tvoří hmotu, ale je jisté, že bez vědomí není hmoty.
Díky zobrazovacím technologiím může neurověda zkoumat i mozek – a zjišťuje o vztahu zkušeností a mozku zajímavé věci. (Třeba že na tripu je mozek paradoxně méně aktivní, i když máme bohatší prožitky.) Věda se začala zamýšlet nad tím, jak to, že pacient s Alzheimerem si před smrtí začne vzpomínat a jasněji komunikovat.
Materialismus není logický:
- Existuje jedna jediná věc, která je naprosto jasná, kterou známe všichni. Vlastní zkušenost.
- U lidské zkušenosti v praxi vše začíná. Individuální vlastní zkušenosti, jaké to je cítit, slyšet, vidět atd. (Qualia.)
- Tu lidskou zkušenost jsme se rozhodli konceptualizovat, srovnávat. Jaké to je nést kilo těžkou tašku? A 30 kg těžkou tašku? (Kilogramy jsme si vymysleli jako praktickou a užitečnou jednotku.)
- A tak začaly vznikat další a další jednotky – váhy, rychlosti, síly. Začali jsme svět kvantifikovat, matematicky propočítávat.
- Svět kolem nás začal být abstraktní, mentální reprezentací naší vlastní individuální zkušenosti.
- Vidět ho jako hmotu bylo praktické, užitečné. Umožnilo nám to prudký rozvoj technologií. Vědomí dlouho nikoho nezajímalo, to bylo v hájemství církve, kněží a zpovědí, které sloužily jako taková psychoterapie v náročných chvílích. Freud a Jung, největší velikáni psychologie, působili až na počátku 20. století.
- A pak přišla ta otázka – co s vědomím? Co s vnitřním vnímáním a zkušeností? Jak změřit myšlenku? Kam ji zasadit do světa hmoty, který nám tak pěkně funguje? (před nástupem kvantové fyziky). Evolučně tedy vznikl až s mozkem??
A tak vědomí, díky kterému vznikla celá ta myšlenková struktura hmoty, mentální reprezentace našeho vnímání a našich zkušeností, prý povstala z toho, co by bez ní nikdy nebylo! Je to jako byste vzali zemi, snažili jste se ji popsat pomocí souřadnic a zakreslit do mapy. A pak tvrdili, že nejdřív byla mapa a teprve pak z ní vznikla země!!
Analytický idealismus není náboženský úlet:
Věda ho může přijmout, protože vychází z vědy. Je realistický (tj. postuluje vnější svět, nezávislý na naší vůli, rituálech apod.) Naturalistický (tj. nepředpokládá žádné božské intervence zveční). Je racionální (tj. můžeme ho racionálně zkoumat a vytvářet různé modely). A je redukcionalistický (tj. vysvětluje komplexní fenomény co nejjednodušším způsobem.)
Na Berdardově přístupu mě kromě qualií zaujala jeho teorie toho, co může být za ukazateli na oné pomyslné přístrojové desce kokpitu. Tam venku mimo letadlo. Je to jen teorie, ale podle něj logičtější než materialismus. Jak říká – je lepší se mýlit méně. :-)
Nikdy nebudeme mít přístup k přímému výhledu z letadla (kvůli entropii), možná až po smrti budeme vědět.
Po smrti to může být, jako když se probudíme ze sna. Zjistíme, že jsme byli vše – ten, kdo snil, i to, co jsme si vysnili. Celé snové prostředí. Vše bylo ve vaší mysli, vše tvořila vaše mysl.
Ale neznamená to, že celý svět jste byli vy. Tedy to, co považujete za sami sebe – vaše ego, myšlenky, zkušenosti a emoce. Nikdy jste ve skutečnosti nebyli tou snovou personou (avatarem) se všemi problémy. Budete i dál vědomím, ale už ne individualitou. Smrt je totiž podle Bernarda Kastrupa pouze znovupropojení s myslí, které jste byli součástí.
Jste jí a nejste. Byli jste vším a přece jste byli něčím jiným, co vše zahrnuje. Jako byste byli malým puzzlíkem, ale jako součást celého obrazu jste byli i všemi ostatními puzzlíky, jen jste to nevěděli…
Disociativní porucha identity
Ona Bernardova teorie vychází z jedné diagnózy – disociativní poruchy identity. Pokud mysl takto dokáže fungovat, není proč si myslet, že tak nemůže fungovat všeobecně. Pokud místo hmoty budeme jako primární postulovat mysl, ta mysl může být disociovaná do různých alterů podobně jako mysl člověka. (Ale neznamená to hned, že mysl tam venku je mysl nemocná, i když kdo ví. Třeba vzniku světa předcházelo nějaké trauma…)
U lidí to funguje tak, že mysl vytváří mnoho alterů (alternativních identit). Klidně desítky. Alteři mohou mít různý věk, pohlaví atd. Podle různých spouštěčů (pozitivních i negativních) se alteři přepínají a do popředí vystoupí vždy jeden z nich. Jednotliví alteři mohou dokonce spolu komunikovat – ve vnějším i vnitřním světě. Jeden z alterů může být dokonce slepý a ostatní ne.
Naše vlastní osobnost je nakonec jen jednou z mnoha alterů, která ona mysl tam venku má.
Bernardo takové altery v Mysli popisuje jako vír ve vodě. (Což je hodně podobné popisu ega/já v jedné malé starší buddhistické knížečce o páramí). Když zemřeme, vír zmizí, disociace zmizí a my jsme jako by znovu absorbováni do velké mysli (oceánu).
Za hmotou můžeme vnímat mentální pochody
Je to stejné, jako když se díváte na druhého člověka – buď vidíte jen jeho hmotnou stránku (tělo), nebo i jeho emoce a myšlenky. Někdo je k tomu vnímavější (empatičtější) a někdo méně. Lidé mají své vnitřní prožívání světa a druzí mají možnost vidět i přímo fyzicky, co se v nás odehrává (EEG, EKG apod.). Vše, i naše emoce, se přepisuje do našich fyzických pochodů.
Zajímavé ale je, že podle Bernarda nejsou mentální pochody pouze za živými bytostmi. Jsou i za jakoukoliv hmotou – za horami, oceánem, řekami!
Přírodní zákony je podle Bernarda možné chápat jako mentální instinktivní pochody. (I my jsme dost předvídatelní a fungujeme na základě programů a zažitých reakcí. Mysl považuje za mysl instinktivní, bez vyšších mentálních pochodů člověka.) Tato Mysl se skrze nás, naše myšlenky a emoce rozvíjí.
Máme tedy morální zodpovědnost za to, jak bude svět vypadat. Zodpovědnost za přírodu, zvířata, se kterými jsme propojení na niternější úrovni, než si běžně myslíme.
Vše neživé Bernardo považuje za mentální reprezentaci. Za univerzální vzorce v oné Mysli. Protože Bernardo Kastrup byl ve svém uvažování hodně ovlivněn Jungem, můžeme možná jít až tak daleko, že prohlásíme, že vnější svět je za svou fyzickou podobou prostě jen symbolický a archetypální.
Svět kolem sebe tedy můžeme vnímat podobně jako ve snech – jako alter (avatar ve snu) něco prožíváme, dozvídáme se něco víc o sobě samém, o všem tom, co jsme takříkajíc odložili někam do nevědomí (disociovali). Buď proto, že to pro nás bylo traumatické, náročné, nebo prostě proto, že naše mysl neudrží ve vědomí vše. A tak to uloží někam, odkud to opět může vyplout na povrch, když to bude potřeba.
Je možné tedy i říci, že fyzický svět podobně jako snový svět symbolizuje kolektivní nevědomí, mysl, kterou sdílíme se všemi ostatními živými bytostmi (lidmi, zvířaty, rostlinami i jednobuněčnými organismy.
Archetypální svět
Svět můžeme vnímat fyzicky – učíme se ho poznávat nejrůznějšími prostředky (měřit, manipulovat s ním), můžeme ho vnímat psychicky (prožívat ho – qualia), ale i symbolicky až archetypálně.
Ovlivňuje nás stále, fyzicky i mentálně, ale nemusí nás trápit. Nikdy nemusel. Jak někdy říkávám – celý svět je jako kniha, kterou můžeme číst. Jen se musíme naučit jazyk, kterým k nám mluví.
I naše vnitřní orgány, každičká část těla, je podle Bernarda reprezentací nějakého mentálního stavu.
Podobně to ostatně vnímá i taostické učení o pěti elementech. I to propojuje fyzické s mentálním. Například játra nebo zrak je spojován s elementem DŘEVO, se kterým souvisí i emoce hněvu a archetyp růstu a kreativity.
Svět kolem nás i v nás najednou dostává jinou kvalitu než jen tu hmotnou a vše souvisí se vším.
Tao a teorie Bernarda Kastrupa
Taoismus je známý tím, že učí přizpůsobení přírodním/vesmírným rytmům. A sjednocení s tzv. tao (které nejde popsat slovy :-)). V podstatě po nás taoismus nechce nic víc než pochopit, že existují spontánní pochody, které se projevují na mnoha úrovních (přírodních, mentálních i emočních) a že pokud tyto pochody poznáme a přizpůsobíme se jim, bude se nám i celé společnosti dařit.
Nejsme na světě od toho, abychom svět přizpůsobovali vlastním představám, pokud jdou proti proudu větších a silnějších jevů. Jsme součástí něčeho většího, zákonitostí, které nemáme pod kontrolou a nikdy mít ve skutečnosti nebudeme. Tao je víc než my, je silnější, než my. Nemůžeme jen silou vlastní představivosti zastavit ani koloběh ročních období.
Svým chováním ho ale můžeme vychýlit z rovnováhy.
A pak nést následky.
A to jak na úrovni Země, i na úrovni svého vlastního těla.
Stačí odmítat žít v souladu se zákonitostmi vnějšího světa a vnucovat Životu vlastní představy a sny o štěstí. Může se nám dařit, protože jako součást oné velké mysli tam venku máme také své kreativní schopnosti. Následky jsou pak ale nepříjemné a nevyhnutelné.
PROSINEC
Závěr roku mi přinesl to, po čem jsem už roky toužila. Jen doufám, že na to příští rok zvládnu navázat. Nešlo by to ale bez toho, aniž bych se konečně odvážila podívat do jednoho stínu (viz Jungova Shadow work). Ostatně během prosince vznikly dva články o noření se do hlubin elementu VODA – Nořit se do vody I a Nořit se do vody II.
Procházela jsem témata elementu VODA, připomínala jsem si, co za vhledy a zkušenosti mi přinášely v letech 2014, 2017, 2018 i 2019. V dobách, kdy jsem psala základní texty elementů – ten úvodní, články do budoucího ebooku nebo absurdní hříčky.
- Došlo na NEGATIVNÍ EMOCE – meditaci učím už roky, ale i tak bylo zajímavé si uvědomit, že zklinění myšlenek přináší nejen emoční klid, ale že díky tomu je snadné zastavit jakoukoliv negativní sílu. Nešířit ji dál. Reagovat jinak, jak říkala Pema Chodron. A reagovat jinak je zásadní!
- Připomnělo se mi, že není sobecké netrpět. Obzvlášť dnes už na obětování nikdo neslyší (ani to maximální na kříži beztak nepomohlo) a ani ezoteriky vaše emoce nezajímají, protože si za ně můžete sami. (I kdyby oni nejednali morálně.)
Za naše emoce nakonec ale opravdu nemohou ostatní, ale ani my sami. Je to jen zažraný zvyk z dob, kdy jsme ještě nevěděli, že jsme dost silní a umíme to, co se děje, ustát. Za vším je zkrátka a dobře existenciální strach a ten nás ovládá. Je na nás otevírat se, budovat důvěru ve svět i v sami sebe. Postupně.
Jiná reakce na situace:
Vždy, když se nám stane něco, co v nás vyvolává negativní emoce, máme možnost si vyzkoušet nový způsob reakce na situace, které zažíváme. Takže tu možnost máte řekla bych každý den. :-)
Je tolik způsobů:
- Místo dané situaci, která vás rozčiluje, věnovat pozornost místu, kde jste, a svému dechu.
- Místo myšlenek na to, co s vámi bude, zkusit rozvíjet důvěru v to, že všechno dobře dopadne.
- Místo překážky vnímat dobrodružství.
Letos téma tohoto týdne symbolizoval Šlendrián na Českých drahách. :-) Zatímco lidé nadávali, skupina lidí kolem mě ve vlaku a později i v náhradní autobusové dopravě zažila smích i to, že kdo se aktivně pídí, informace může získat.
To, jak dané situace prožíváte, prostě závisí na vás. Případně i to, jak dlouho se necháte negativními emocemi polapit.
Závisí na tom, jaké zkušenosti máte, čeho se bojíte, jak se dokážete vyrovnávat s nenadálými změnami apod. To vše se dá učit a měnit. Jen se někdy netroufáme konfrontovat s tím, co se skrývá pod hladinou.
Zajímavé bylo, jak moc propadali negativním emocím komentující na Seznamu, kteří v těch vlacích ani neseděli…
Témata týdne opět prokázala, že se vždycky stane něco, co nám pomůže zkoumat, do jaké míry negativním emocím podléháme. :-) Je v pořádku nemalovat si svět na růžovo. Nepřehlížet to negativní (tvrdit třeba, že České dráhy fungují bezchybně). To bychom jen těžko mohli napravovat to, co nefunguje. Je také úplně Ok zažít strach a nejistotu, když vám najednou zruší vlak, a vy stojíte uprostřed polí a nikdo vám nic neřekne.
Ale je úplně zbytečné nechat se těmi emocemi pohltit.
WICKED
Další prosincový týden mě ovlivnila Wicked, nový film natočený podle stejnojmenného muzikálu. Doporučuju na něj zajít všem, pokud chcete zproblematizovat pojetí toho, co je dobré a co zlé. V tomto filmu se zlé zelené čarodějnice ze Západu (Wicked Witch of the West) z filmu Čaroděj ze země Oz, která v něm Dorotce usilovala o život, stane živá, dýchající bytost.
V každém z nás jsou zárodky zla – hněvu, rozhořčení, agresivity, která se zvrhne ve chvíli, kdy ji něčím tak dlouho přiživujete, až se vznítí a sežehne vše.
A tak se tyto týdny znovu připomněla práce se stíny (Shadow Work). Ponoření se hlouběji tam, kde je to, co nechceme vidět nebo znova prožívat – naše TRAUMA. (Další z témat elementu VODA.)
Dlouho jsem se této části Jungovy cesty individuace vyhýbala (tento rok), ale zima ji vždy přivolá…
Už kvůli Shadow Work je potřeba zproblematizovat pojetí toho, co je dobré a co je zlé, abychom to, co onálepkujeme jako zlé, neměli potřebu potlačit. Nejde tady o to, že zlo neexistuje, nebo že v neduálním světě nerozlišujete na dobro a zlo. Každý z nás niterně pozná, co je v souladu se Životem a co jde proti němu.
Ale ve chvíli, kdy věci začneme hodnotit podle našich omezených racionálních standardů nebo morálních pravidel daných společností, kulturou nebo náboženstvím, od jednání v souladu se Životem (nebe chcete-li s tao, s Bohem, se Zdrojem atd. atd.) se odchýlíme.
Však je to tak často vidět mezi fundamentalisticky zaměřenými křesťany, muslimy a vůbec kýmkoliv silně spirituálně zaměřeným – tak snadno sklouzávají do pasti tzv. dobroserství (ono zvednuté obočí a výčitky, když se nechováte podle těch vysokých duchovních standardů). A někdy i do pasti drakonických trestů, které jim přijdou naprosto v pořádku. Jak za středověku, v podstatě je tu s námi na světě v podobě některých lidí stále.
Vždycky je dobré si uvědomit, že se zlem a dobrem je to nejspíš jinak, než se na první pohled zdá.
Vypadá to jako relativizace morálních hodnot, ale může to být jen hlubší a komplexnější úroveň morálního uvažování (ostatně Kohlberg ve svých úrovních morálního uvažování postuloval i úroveň mimo společensky uznávaná pravidla zákonů, odměn a trestů.). Je možné jít dál.
STRACH
Základní emocí, která se pojí s neharmonickým elementem VODA, je strach. A tak se v 10 týdnech elementu VODA zabýváme různými úhly pohledu na to, z čeho strach pramení.
A tak jsem se v prosinci vracela k tomu, jak se u mě poznávání strachu vyvíjelo (a že během prvních 10 let projektu měla nakonec většina témat celého roku něco společného se strachem. Element VODA totiž napájí všechno a pokud je ho moc – i strachu – dusí OHEŇ, radost ze života).
V roce 2014, když jsem s projektem začínala, byl základním článkem týdne článek o Strašácích. Jak si je tvoříme, jak máme potřebu chránit, kontrolovat a řídit, protože žijeme v obranném módu, v pocitu neustálého ohrožení. V roce 2016 jsem si ale také uvědomila, že nechci být také dobroser. :-) Že strach je někdy oprávněný. :-)
V roce 2018 mi došlo, že i depresivní stavy, ono takhle už dál nemůžu žít, může být dobré. Pokud to člověku pomůže se odrazit ode dna, něco změnit a přestat řešit všechno to, čeho se bojí. Rok 2019 jsem si zase uvědomila, jak absurdní je předstírat, že nás nic nebolí a žádná traumata nemáme.
Někdy není náš strach strachem, který je třeba překonávat, ale měli bycho nejdřív spíš vyléčit tu ránu, kvůli které se tak bojíme. Že nás to bude opět bolet. Je absurdní dělat to jinak.
NEJSTE NA NIC SAMI
Další ze zimních témat elementu VODA. To poslední roku 2024. Byl to K-pop song Imaginary friend od Itzy, který se ve mně něčeho dotkl a něco rozezněl. Změnil.
Uvědomila jsem si v té chvíli, na čem jsem to vlastně tak závislá. Co mě tak moc brzdí. Čeho se to nechci vzdát. (Protože základní buddhistická poučka je, že existují 3 překážky našemu štěstí – strach (odpor), touha (připoutanost) a lhostejnost.
Jako bych se už konečně přehoupla přes tu druhou. A to mi udělalo velkou radost. Jen bylo potřeba nahlédnout do toho stínu….
Uvidíme, jestli to vydrží i do roku 2025. :-)