Jak už to tak v tomto ročním projektu bývá (už pár let), téma týdne vždycky nějak zarezonuje s tím, co se děje. Schválně, hádejte, jaké téma připadlo na týden, kdy děti přestaly chodit do školy, zavíraly se divadla, kina a postupně i hospody, restaurace a tělocvičny, a chod ve městě se začal zpomalovat?
ZVOLNĚME NA CHVÍLI.
Ano, přesně tak.
Máme tolik snů a tolik představ. Tolik plánů. Co všechno chceme dokázat, co všechno chceme vidět, kam všude chceme jít. Nebo letět. Ale už dávno jsme si zapomněli OPRAVDU užívat to, co si tak moc chceme užít.
Však to vidím vždy, když mi přijdou noví lidé na čchi kung. A to jsou ti, které z nějakého důvodu láká vyzkoušet něco nového a tak trochu nezvyklého. Pro některé je velmi těžké zpomalit. Opravdu si užít to, že najednou se po nich nechce nějaký výkon. Že se po nich nechce skákat. Že po nich nekřičím jako někde ve fitku: „A raz a dva a tři.”
Jako bychom byli neustále napjatí jako tětiva a zároveň jako bychom byli jako ten šíp už už připravení zacílit a letět. Uvolnit tu tětivu jako by znamenalo vzdát se. Bez boje. Zůstat stát. Nerozvíjet se. Prohrát.
Protože žijeme s tím, že vyhrává jen ten nejsilnější. A ti, kteří na všechno to vypětí nemají, prostě popadají cestou. Kupodivu nás ale neučili, jak to vlastně udělat, abychom se nezhroutili příliš brzy, když už nás osud, zdá se, s gustem popohání bičem jako nějakého otroka. Či osla, kterému strčili pod nos mrkev. A běž.
A samozřejmě nás ani nenaučili (protože to nejspíš většina ani neví), že ani to vítězství nám radost ve skutečnosti neudělá. Bude totiž jen jako oslnivý záblesk. Pro někoho možná oslnivější, když vyhrajete třeba na olympiádě před zraky miliard diváků. Ale kdo si dnes vzpomene na některé naše slavné olympioniky?? Jak se dnes mají? Jsou šťastní a spokojení, protože kdysi něco vyhráli?
Jste dnes vy šťastní a spokojení, protože jste kdysi získali něco, po čem jste fakt toužili??
Umíte se odstřihnout od vnějších zábav? Umíte být spokojení, když musíte zůstat doma a nemůžete jít do kina, divadla, do baru nebo na diskotéku. Sejít se přáteli na skleničku?
Třikrát jsem byla na desetidenním kurzu meditace vipassana. Přibližně stovka lidí tam deset dní žije bez kontaktu s vnějším světem. Bez mobilů, bez televize. Ale i bez čtení nebo kontaktu, byť jen očního, s ostatními. Jste jen sami se sebou. A jak jsem slyšela, pro spoustu lidí je to ohromný nezvyk. To, co se vám v takových chvílích začne odehrávat v hlavě, může stát za to. A najednou není, kam před tím utéct…
Známí mi říkávali, že nechápou, jak to můžu deset dní zvládnout. Řekla bych, že teď má najednou mnohem víc lidí možnost zažít alespoň závan toho, co takový život, kdy nemáte kam sami před sebou utéct, znamená. Projít si tím. Jen vy teď máte tu výhodu, že nějaký únik vám ještě zůstal – mobily, messangery, televize, knížky atd.
Pro některé lidi na kurzu to bylo příliš náročné. Pro všechny, kteří vydrželi celých 10 dní, to byla silná zkušenost. Někdy to bylo velmi náročné. Ale někdy se najednou začaly objevovat na cestičkách, kde jsme se mohli procházet, smajlíky z kamínků a větviček. I bez kontaktu jsme stále byli v jakémsi kontaktu. Fungovala nějaká zvláštní podpůrná symbióza.
Člověk ale přece nemusí jezdit na takové náročné pobyty. Nemusí ani čekat na nějaký virus. Stačí, když se umí cestou autem do práce zastavit. Umíte to?? A ani to nemusí být na červenou nebo v zácpě. (I když to bývá ideální prostor všímat si jarně rozkvétajících narcisů podél silnice.)
Člověk se ale umí zastavit i za jízdy. A to je přesně to, co člověka učí neduální vnímání.
Ano, vzpomínám, jak jsem před časem právě v tuto dobu chystala videa ze série Darujte pohodu s tajemstvím ujíždějícího auta. Tento týden jsem sice žádná videa nechystala (zatím, kvůli současné situacii na to nejspíš brzy dojde kvůli mé profesi), ale zato jsem si vyšla na procházku do lesoparku nedaleko našeho bydliště.
A byl to také týden, kdy jsme zvládli poslední čchi kungové lekce, v úterý, ve středu i ve čtvrtek. Ohromnou radost mi udělala Marcela, která na tu čtvrteční hodinu nabídla prázdnou školní tělocvičnu, protože v sokole nám již zavřeli. Bylo pro mě zásadní všem ještě ten týden předat info, jak posilovat čchi kungem imunitu a plíce.
A Kurz zázraků? S jakými tématy přišel tento týden on? Například to nedělní bylo moc zajímavé: „Světlo je tu!” Kdo z vás jste měl v neděli takový pocit? Když se zdálo, že všechno je horší a horší? Rostoucí počet nakažených. Zavřené restaurace již celý den. A ještě mělo přituhovat, jak už dnes víme.
Témata Kurzu zázraků se ale celý týden nesla hlavně v tom duchu, že když si přestaneme stěžovat a pochopíme, že tam venku spásu čekat nemůžeme, temnota, ve které se zdá, že žijeme, se rozplyne. Já to takhle znám právě z vipassanských pobytů. V těch chvílích největší bolesti (ať již fyzické, nebo emoční) se najednou jako by rozsvítilo. Když jsem se přestala bránit.
Zkuste to taky, je to pak krásný pocit! Zkuste to třeba jen dnes. Za to přece nic nedáte. A jak jste minulý týden prožili vy? Podařilo se vám zpomalit, nebo se to na vás začalo spíš hrnout? Víc jste si stěžovali, nebo se vám dařilo nechávat věci být takové, jaké jsou, a prostě jste se podle toho zařídili?
Pokračování zde – „Semínko lásky”
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.