No jo, ale po minulých dvou dílech série si teď můžete říct: „Když přestaneme žít ve svých představách a přestaneme je životu navíc vnucovat, jak tedy vlastně žít? Čeho se v životě chytit? Kam směřovat? Čemu věřit?“
Naše představy o sobě samých, o druhých, o situacích nebo o třeba o naší budoucnosti jsou velmi často jasně dané. Jako bychom v sobě měli zabudovaný určitý program, jak máme co vyhodnocovat. Program daný našimi minulými zkušenostmi, nebo tím, co nás kdo kdy učil. A čemu jsme kdy uvěřili.
Tohle se povedlo. Tohle není užitečné. Tenhle člověk je fajn. S tímhle se nedá mluvit. Na tohle nemám. S tímhle si poradím.
Je fajn mít v životě alespoň nějakou tu jistotu, že? Máme totiž asi všichni i tu zkušenost, kdy si najednou nevíme rady. Kdy váháme, co udělat. Nebo si nejsme jistí, že to, co jsme udělali, bylo správně. Kde tu jistotu brát?
Spousta lidí, ba celé národy, hledají jasná vodítka pro to, co je dobré a špatné. Proto se přiklánějí k nejrůznějším náboženským (i ezoterickým) vodítkům a pravidlům. Tam nacházejí tu svou jistotu a klid. A dívají se velmi podezřívavě na všechny, kteří mluví o nějaké subjektivní morálce. Spoustu jsem takových potkala ve FB skupinách věnovaných světovým náboženstvím.
Je zcela přirozené, že v životě hledáme, oč se opřít. Že hledáme nějakou jistotu. Nějaká vodítka. Něco, kde můžeme říct: „Je to určitě tak a tak. Říká to ten a ten, tomu já věřím.” Možná i věříte svým vlastním vizím.
Máme prostě obvykle něco, kde bereme tu svou jistotu. A je zcela přirozené, že je pro nás těžké vyslechnout jiný názor. Protože najednou se pod námi otevírá ta jáma nejistoty.
Ten pocit, že možná vlastně vůbec nevíme, jak to je. A ani co vlastně tedy máme dělat. A to není dvakrát příjemný pocit.
V tom Jiném světě jsme najednou ve světě, kde to naše jasné dělení na černou a bílou neplatí. Kde je vše nějaké nejasné a neuchopitelné. Možná to ani nedává smysl, protože to není racionální. A rozum je pro nás často jedinou záchranou, když na nás (právě kvůli představám rozumu) přijde panika. (Víte, že Honzák třeba doporučuje počítat? Kolik je 48 x 19?) Asi si umíte představit, co s vámi udělá bezbřehá relativita?
Ale v Jiném světě nejde o bezbřehou relativitu a chaos. Když přestanete žít ve svých představách a přestanete je životu vnucovat, naladíte se místo na kompas svých přestav na cosi, co vám jasně říká, kudy jít. Cítíte to v sobě, protože už to není překřičené vším tím strachem a touhou utéct nebo bojovat. Cítíte to velmi jemně, protože jste se otevřeli jemnému vnímání.
Na desetidenním kurzu vipassany nás tomuto jemnému vnímání učili. Bohužel není možné se na něj naladit, když jste ve své mysli a pořád něco řešíte. Je možné se na něj naladit pouze ve chvíli, kdy jste ve svém těle. A když tělo uvolníte. A když svou mysl vycvičíte, aby místo pouhého přemýšlení, se také uměla zaměřit na vnímání pocitů ve vašem těle.
Zpočátku úplně stačí, že si vůbec všimnete, že jste v napětí. A uvolníte ho. Už to je umění, které veliká spousta lidí vůbec neovládá, protože jsou ztracení v myšlenkách. Postupně si pak díky naladění na tělo místo na to, co se odehrává ve vaší hlavě nebo ve vašem okolí, začnete všímat, že jste v napětí i tam, kde byste si to předtím neuvědomili. Nakonec začnete vnímat i velmi jemné pocity ve svém těle.
Jak už říkal Ignác z Loyoly, když učil o rozlišování duchů – ta správná cesta většinou vede tam, kde se cítíte uvolněně. Kde v sobě vnímáte vnitřní klid.
A to je možné se naučit nejen v sedě na nějaké meditaci, které se říká vipassana. To se můžete naučit i v pohybu. Čchi kung je na to super, pokud nejde jen pohyby jako při tělocviku s vidinou rozproudění energie v meridiánech, ale o opravdovou cestu k uvolnění. A taiji vás případně ještě může dovést o krůček dál. Pokud budete chtít na základech vybudovaných v čchi kungu stavět a jít cestou stability a uvolnění i v konfliktu. Nebo samozřejmě cestou bojového umění, síly a pružnosti s bonusem uvolněné svižnosti.
Tady totiž nejde o to, že byste najednou doopravdy ztratili to, oč jste se dosud opírali a hledali v tom jistotu. Tady jde spíš o to, že to vypadalo, jako byste se opírali o vzduch.
Ano, přesně tak. Dokud naše jistota stojí na představách, nevíme dne ani hodiny, kdy se ta představa může rozplynout. To není úplně pevná zeď, že? Připomíná mi to okamžik, kdy jsem při běhu šlápla do prázdna. Bolelo to hodně, když jsem pak dopadla na opravdovou zem. Zlomila jsem si zánártní kůstku.
Někdy pokládáme mihotání stínů za skutečnost. Všichni jsme to zažili mnohokrát v kině. Děsili jsme se při hororech, bavili při komediích. Soucítili s hlavním hrdinou. To, co je jen mihotání obrázků na plátně, se pro nás stalo natolik reálným, že to v nás probouzelo naprosto reálné emoce a reakce. A to se tady teď nebavíme o 3D filmech, kdy máte chuť se dotýkat rybiček apod.
Oč snadnější je ztratit se v představách tam, kde máme dojem, že to, co vidíme a slyšíme, je přece jasně skutečné, když se nás pohltí i filmy nebo knížky?
Navíc, když se pohybujeme ve světě představ, je velmi snadné zakopnout, protože vůbec nevidíme, kudy se vlastně ve skutečnosti pohybujeme. Nejenže si můžeme ublížit, ale prostě nás to na té cestě zastaví. Ale to nemusí být vůbec nic špatného. Podobně, jako když se zamyšleně někam ženete a praštíte se do sloupu.
Teď jen máte možnost se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a vyrazit moudřeji.
Někdy si totiž myslíme (v těch našich představách), že víme, kam míříme. Máme jasno. Ale pak zjistíme, že jsme nemoudře vyplýtvali spoustu času a energie. Jste si jistí, že právě teď jednáte moudře??
Někdy jasno nemáme. Nevíme. Stojíme. Sice můžete druhým (i sami sobě) připadat, že jste líní a neschopní. Ale možná se jen otevíráte možnostem, které se ještě neobjevily. Anebo vám chybí víra, že zvládnete to, co se před vámi objevilo?
Víra, že vše bude ok. Že vy budete Ok. Že to všechno bude mít smysl a nebude to nakonec jen ztrátou času a energie.
Všeobecně je velmi těžké v životě důvěřovat. Zažili jsme toho tolik! Od sebe, od druhých i od života samotného! Podobná víra je ale víc než obyčejná sebedůvěra. Protože tady jsme za hranicemi toho, co naše Já kdy zvládlo, nebo si umí představit, že zvládne. Proto se tomu říká jáma nejistoty. Jde o víru, že i tam, kde je pusto a prázdno a jen černá jáma, najdeme něco, co nás podrží. Oč se budeme moci opřít.
Když objevíte ten prostor, kde ani žádné Já není, tu víru najdete.
Pak budete jako pták, který se umí opřít do vzduchu a svobodně se vznést. A najdete to skryté Slunce v nás, o kterém jsem právě tento druhý dubnový týden psala ve své koronavirové FB skupině.
Sdílela jsem tam ten týden i článek o tom, co všechno naše představy umí. Článek o somatizaci koronaviru. To jest, že si nemoc prostě vsugerujete. Šikovná mysl, že? Ale sdílela jsem tam i články o humoru a o tom, jak naopak svou imunitu podpořit (právě od Koháka). I zprávu Ruperta Spiry, mého oblíbeného neduálního učitele, o tom, že právě utrpení nás učí, kde hledat svou vnitřní oporu a štěstí. To se dá totiž najít i pod povrchem deprese.
Právě proto také nese celá série jméno ODE DNA DO HLUBIN.
I témata Kurzu zázraků pro tento týden se točila kolem toho, abychom poznali, kým vlastně jsme. A na základě toho se pak rozhodnout, zda budeme stát na straně této pravdy (a jistoty, kterou nám nabízí), nebo se dál necháme ovládat svými představami a iluzemi. Ačkoliv Kurz zázraků je nesen křesťanským poselstvím, podobné vzhledy nám nabízí i hinduistická advaita nebo buddhistická učení. Jen zde je mnohem větší důraz kladen na cestu odpuštění a lásky.
A jak jinak jsem tento předvelikonoční týden prožila, kromě toho, o čem jsem se bavila ve své káčkové FB skupině? Ano, něco se začalo probouzet, jak už to tak před Velikonoci bývá. Začala jsem učit své první videokonference! Ne moc, jen si to tak osaháváme. Užívala jsem si školního volna (své dcery). Nemusela jsem ji nutit (pardon – motivovat) do učení. A vyrazili jsme si úžasný výlet ze Křtin do Bílovic. V lesích je totiž v této době nejlépe! A jak jste si tento týden užívali vy?
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.