Říkala jsem si – jak zakončím letošní období elementu DŘEVO??
Protože vždycky, když projdu deseti týdny a jejich deseti tématy, nabízí se otázka: „A k čemu ti to bylo?? Má to vůbec smysl??“
Shrnutí 10 týdnů elementu DŘEVO teprve dělat budu (a nebude to zas tak těžké, protože mám všechna shrnutí týdne!). Ale už na konci toho desátého mohu říct, že k nějaké zásadnější změně mě tento element dovedl (už zas). :-)
Jen to nebyla změna, kterou jsem si představovala. Ale to už tak holt bývá. (Nicméně, kdo ví, třeba to ještě se závěrečným shrnutím doběhne…)
CO VLASTNĚ NEMÁ SMYSL??
Je to už hodně, hodně dávno, kdy jsem si sama pro sebe našla jedno hlavní pravidlo – nemá smysl obviňovat druhé, ale ani sám sebe. Ono to může znít banálně, ale není. Obvykle lidé totiž prstem ukazují ven, nebo dovnitř. Buď si za všechno můžeš sám, nebo za všechno může někdo tam… rodiček, partner, škola, politik, ilumináti. Vyberte si dle libosti.:-)
To pravidlo dávalo naprostý smysl. Je to naprosto logické.
Jen to při dualistickém uvažování (buď, anebo) není možné v praxi realizovat.
Na vině je nakonec právě ta dualita. Na ni si ukažme prstem.
A co ještě nemá smysl?? Co bylo to, s čím končím tento týden?
Uplynulých pár let se vyrojila spousta nejrůznějších konspiračních teorií. A já si začala říkat, jak to vlastně je. Ne že bych si myslela, že na těch konspiračkách něco je. Vymyslet bych dokázala určitě lepší, kdybych chtěla lidi zblbnout a vyděsit. To, co často lidé vnímají jako potvrzení toho, že konspirace měly pravdu (covidpasy apod.), mi nepřijde jako potvrzení vůbec ničeho.
Prostě jsem kdysi poslouchala to, co politici říkali, a bylo mi jasné, že vůbec netuší, co bude, nebo co si mají počít. To, co pak nastalo, nebyl žádný plán, to byl prostě jen logický závěr, který se dal předpokládat, ale který oni sami nedohlédli, nebo raději ani nechtěli, nebo se zpočátku sami báli něco takového realizovat.
Jenže strach rád takové logické závěry tvoří. A často si je i přivolá.
Známe to – sebenaplňující představy.
Spíš jsem si říkala, do jaké míry je smysluplné řešit to, co je tam venku. Všechny ty spory, dohady, rozbroje, konflikty, víry v to či ono. Do jaké míry je smysluplné to sledovat nebo snad i zkoušet nabízet tu třetí cestu. Kterou jako by žádná z těch strach neviděla a dál a dál se nořila do té své bubliny. Říkala jsem si, jestli třeba není špatně mít jen ten Jiný svět a neřešit to venku.
Ano, slyšela jsem, že mám lidi nechat jejich osudu. :-) Že si nemám myslet, že snad vím něco víc. :-) Že mám být zticha a nechat si lidi, ať si rochní v těch svých myšlenkách a emocích. Ostatně dost podobně jako já před lety, než mi došlo, že ani tohle fakt nemá smysl. :-)
Přišlo mi tenkrát, že to nemůžu udělat. Pozorovat mlčky, kam se to řítí, a nesnažit se občas nastrčit nějakou tu odbočku, která by lidi odvedla rozumnějším směrem. Začala jsem váhat a zvažovat, kudy vede pro mě ta správná cesta.
A je to tak v pořádku. Mívám ve zvyku zvažovat dva protikladné pohledy a hledat tu zlatou střední cestu. :-)
NEMUSÍME NIC MLČKY SLEDOVAT
Ale teď mám pocit, že nemusím nic mlčky sledovat, ale můžu odbočky nastrkovat jinak. Tak nějak víc zevnitř. :-) Přesně jak jsem to kdysi říkala. A přesně, jak říkala i Pema Chodron – jediné, co má smysl dělat, je jednat jinak, než jsme bývali zvyklí. Neutíkat, netlačit, neměnit. Wu-wei.
Není snadné. Moc to neumíme. A můžeme si myslet, že se musíme nějak angažovat.
Ale ono je to jinak. Tak, jak jsem to kdysi navnímala.
A tak tento poslední týden elementu DŘEVO končím e-knížkou elementu DŘEVO. :-)
Ano, už je hotová. Jestli se k ní chcete dostat, pak ideálně TUDY. Je mým způsobem, jak jen mlčky nesledovat, ale nabízet alternativu. Pro druhé i pro sebe.
Dál totiž funguju tak, jak dosud. Vše, co píšu, vzniká proto, protože je to pro mě způsob nacházení a uchovávání odpovědí. Ne způsob, jak něco druhé učit.
Za ta léta už jsem těch odpovědí slyšela spousty a zjišťuju, jak veliká škoda je, když to všechno není shrnuté do jednoho hutnějšího textu. Tolik jsem toho musela zažít víckrát, protože jsem danou zkušenost vytrousila z paměti. Kolikrát jsem si už řekla: „Vždyť TOHLE znám! Ale vůbec jsem si to neuvědomila...“ Kolikrát jsem si řekla: „Kdybych si byla tohle přečetla, tak jsem to nemusela prožít znovu…“
Vracím se zpět k poselství své první e-knihy Žít je umění milovat. Jsou texty, ke kterým je potřeba se vracet. Texty, které v sobě nesou zhuštěné otázky na otázky, které si pokládáte. Nesou klid v náročných dobách. Inspiraci, motivaci. Připomínají, pomáhají zautomatizovat.
Ráda to vždy přirovnávám ke studiu cizích jazyků. Slyšet slovíčko jednou nestačí. Je třeba se k nim vracet. Ideálně k zápiskům. A ne pořád dokola narážet na to, že vůbec netuším, co mi to říká… a pak si stěžovat, že mi to nejde… že to nemá tu plynulost… ten flow…
NÁVRAT DOVNITŘ
A tak mě element DŘEVO dovedl po pár letech opět dovnitř. Jen ještě hlouběji. Protože o tom element DŘEVO je. Sázet z toho svobodného rozpoložení mysli, toho, který se nebojí, nedožaduje, neřeší. Protože nemusí. Protože z toho nakonec nikdy není nic smysluplného. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli to tak opravdu je.
Vrátila jsem se zpět. A za to jsem ráda.
A jsem moc zvědavá na to, co vyplyne z ohlédnutím za všemi devíti týdny.
(Mimochodem, byl to také týden Melanie Martinez a jejího nového alba Portals. Také o smrti, jako nové album Depeche Mode. Ale také o znovuzrození. Holt uplynulé období v nás všech nějak pracovalo. Miluju, když se všechny ty zkušenosti přetaví v něco smysluplného, obrozujícího…)