Bulharsko se nám přesunulo z oranžové zóny do červené. Dcera, 14 let na to prohlásila, že by nejradši nikam nejela. Že to bude děsně stresové. Test před odletem tam, test před odletem zpět, karanténní meč nad hlavou, kdyby náhodou. A zcela jistě samoizolace po návratu. Což, vzhledem k tomu, že by nemusela do školy, jí vadí ze všeho nejmíň. :-)
Na její slova o stresové dovolené jsem já reagovala: „Ne, bude to dobrodružství!!” Jestli mám být tento týden za něco vděčná, pak za to, že se mi v některých okamžicích stres přesouvá do kolonky dobrodružství. :-)
Vzpomínám, jak jsem kdysi před lety začala poprvé vnímat, že strach je energeticky stejný jako vzrušení. Jen ta myšlenka, kterou to provází, je jiný. „To nedám” vs „To bude zajímavý.” Není tak snadné přecvaknout z mysli na to energetické vnímání a uvolnit se. O něco jednodušší je uvažovat trochu jinak. Ale když vám srdce divoce buší a vy nejste zvyklí to vnímat energeticky ale skrze emoce a myšlenky, ani pozitivní myšlení vás nemusí zachránit.
Tento týden věnovaný vděčnosti jsem se často přistihla, že se v myšlenkách vracím k jedné otázce: „Zač jsem vlastně vděčná??“ Jako bych si chtěla připomenout všechno to, zač jsem ve svém životě ráda. Do naší FB skupiny jsem sdílela třeba fotku lesa. Protože po letech prožitých na Blízkém Východě oceňuju každičký strom. (A také déšť.)
Ale ze všeho nejvíc mě napadala jedna myšlenka. Že to, čemu jsem se tak dlouho bránila, je vlastně docela Ok. Že to, co jsem ta dlouhá léta vždycky cítila, že na to nemám, najednou zvládám! (A zač jiného být vděčný??) Kdysi dávno jsem měla pocit, že bych bez toho ztratila pevnou půdu pod nohama… a jo, zanedlouho jsem ji při jednom dobíhání tramvaje fakt ztratila. A zlámala si takovou malou kůstku v levé noze.
Dneska jako bych konečně měla přístup k tomu, co jsem vždycky chtěla – k vnitřní motivaci, která nevychází ani ze strachu, ani z touhy. K té neduální motivaci. Protože, jak praví psychologie, jednáme buď z touhy po tom, abychom se cítili líp, nebo ze strachu, že zažijeme něco nepříjemného. Mě často popohánělo to, co by se dalo nazvat: „Když to neumím udělat pro sebe, udělám to pro druhé.” S tím, že dokud pro druhé děláte to, co vám osobně dělá dobře, co je pak na tom špatného??
Špatného v podstatě nic. :-) Ale nevýhoda to je ve chvíli, kdy na všechno zůstanete sami. Takže zlatý covid, který mě oddělil od toho všeho, co mě popostrkovalo vpřed. Nebo co jsem chtěla, aby mě popostrkovalo vpřed. Nemluvě o tom, že jsem právě takto covidové období i vědomě využila. Odstříhnout se. Když lockdown, tak lockdown. :-) Já jsem totiž ráda sama. :-) (A s rodinou samozřejmě. :-))
Když jsem se ptala sebe sama, zač jsem vděčná, vzpomínala jsem také Na všechna ta videa Yeonmi Park o tom, jak to chodí v Severní Koreji. Dlouhá léta jsem slýchávala jedno buddhistické moudro, že máme být vděční za své lidské zrození a využít ho naplno pro dobro své i ostatních bytostí. Zní to hezky, ale já nemívala pocit, že jsem o ten život zrovna stála.
Paradoxně videa Yeonmi Park, která mě přece mohla jen utvrdit v přesvědčení, že svět není místo, kde by se chtěl člověk dobrovolně narodit, zafungovala k mému překvapení jinak. Najednou jsem měla opravdu pocit, jak ohromné priviligium je narodit se v Evropě.
I když jsem viděla chudé egyptské děti prodávat ve starobylé kavárně Fíšáwí na Chán al-Chalílí papírové kapesníčky a i když jsem byla jednou pozvaná na večeři do rodiny klučiny, který nám připravoval koně k jízdě kolem pyramid (a kuchyň byla, pokud si vzpomínám, jen vařič před vchodem), asi mi to v mých dvaceti nedocházelo. Takže i za to, že jsem jsem měla to štěstí narodit se v Československu jsem vděčná. :-)
Těch věcí, které mi v životě dělají radost, je spousta! Ale čím dál víc mi dělá radost hlavně fakt, že to, co by mě před lety vyvádělo z míry, umím dnes už využít líp. A to je asi to hlavní, tak trochu neduální, poznání, které mi týden vděčnosti přinesl.
Článek je shrnutím týdne věnovaného tématu VDĚČNOST v rámci podzimní části ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ. Při jeho psaní jsem se vrátila k technice terapie psaním (víc o ní ZDE).
To jest, psala jsem, co mi prsty na klávesnici přinesly. :-) A čekala jsem, s čím přijdou a kam mě zavedou.
STROM ŠTĚSTÍ už dnes není celý otevřený celý rok zdarma, ale pokud si budete chtít zdarma vyzkoušet mezidobí věnovaná elementu ZEMĚ (a vnitřnímu klidu a vyrovnanosti), můžete si na ně počkat. A mezitím každou neděli dostávat zprávy z Jiného světa. :-)