… a v takových chvílích se hodí najít v sobě sílu vstát. Viděla jsem to a zažila mnohokrát. Třeba když můj otec dostal druhou mrtvici, která ho opět uvěznila na dlouhé týdny do nemocnice a rehabilitačního zařízení. Tenkrát mi se sestrou hned první den v nemocnici odkazoval své výhry z Tipsportu.
Nemohl chodit, nemohl se sám ani posadit, a tak ani najíst. Ta noha, která mu ještě předtím fungovala natolik, že si pomalu došel s holí na roh pro housky, už téměř nefungovala vůbec. Myslel, že končí. Přepadly ho černé myšlenky. Už nevěřil, že to znovu dá.
Ten den se nám v nemocnici podařilo vdechnout mu ještě naději. A on se opět začal učit chodit. Tentokrát s vysokým chodítkem. Zvládal to, jak nejlépe uměl. Navíc měl (nejen psychickou) podporu svých bližních.
Ale já si mnohokrát, když jsem ho chtěla navést na to, aby ten čas v nemocnici mohl strávit příjemněji, říkala, že v osmdesáti už je někdy bohužel pozdě. Že vlastně ve chvíli, kdy vás život srazí na kolena, už může být pozdě. Neumíme totiž hodně zásadních věcí (jen nejrůznější jednoduché obranné mechanismy, které už nemají tu sílu a které už tam na dně ani nemáme k dispozici) a už nemáme čas se je učit.
Ve škole nás totiž naučili spoustu věcí, ale 2 věci mezi nimi nebyly:
- Jak žít opravdu naplněný a šťastný život (a v tom získat vzdělání a dobře placenou práci to není).
- Jak pracovat se svými myšlenkami a emocemi a ustát náročné okamžiky (a testy jsou sice fajn náročná zkušenost, ale psychická příprava je většinou nepředchází a ani je nenásleduje).
CO DĚLAT, KDYŽ TOHO MOC DĚLAT NEMŮŽETE
Zažili jsme to teď všichni. Lockdown. Někdo v takové podobě, že téměř nevyšel z domu. Protože pokud jste nemohli chodit do práce, dalo se jít tak maximálně do obchodu nebo na procházku. )
Co s vámi lockdown udělal? Co udělal s vaší psychikou? Co se vám honilo hlavou? Objevil se strach? Vztek? Snaha to na někoho hodit? Nebo snaha se jakkoliv zaměstnat (třeba dobrovolničením, nebo šitím roušek), jen abyste se nějak zabavili a nemuseli vnímat, co v hloubi duše třeba vnímáte??
Loňský podzim byl právě o to náročnější, že jsme přišli o pár berliček, kterých jsme se předtím mohli chytit. Třeba že to bude trvat jen pár měsíců. Že se můžeme zabavit šitím roušek (houby, kupte si respirátory!). Že jsme všichni na jedné lodi.
Vtáhlo nás to hlouběji a ukázalo se, že nejenže nám chybějí ty správné informace a ti správní kapitáni, ale že loďka se nám pěkně rozhoupala, jak jsme se rozdělili na TI a ONI.
Když plujete v proudu přírodních cyklů, můžete každý podzim využít k tomu posilovat vnitřní odolnost (a sílu) a učit se pouštět to, co vám (už) nesvědčí. Kdo z vás ten loňský covidový tak ale opravdu využil??
Covid není ve své podstatě ani dobrý, ani špatný. Je pro každého takový, jak ho prožije a jak jej využije. A může být jednou ze zkušeností, která nás učí, co dělat, když nás život srazí do kolen.
Život nám totiž čas od času ukáže, že nejsme takoví hauři, za jaké nás naše ego považuje. Že bychom měli být pokornější.
UČIT SE, DOKUD NA TO MÁME SÍLU A ČAS
Přesně to jsem si říkala, když jsem po otcově druhé mrtvici měla za sebou svůj první desetidenní kurz meditace vipassana. Myslela jsem, že tam pojedu meditovat. Tušila jsem, že to bude náročné (něco podobného už jsem zažila), ale ne že až tak.
Těch asi 100 hodin meditace rámovala Goenkova videa, což je učitel, který tento kurz přinesl do Indie a pak i na Západ. A díky nim člověk věděl, proč je to takové, jaké to je. Proč stojí za to naučit se vyrovnanosti mysli, ať prožíváte blažené stavy mysli (a že je tam nejspíš zažila většina), nebo ty zatraceně nepříjemné a bolavé. Fyzicky i psychicky.
Když jsem po skončení kurzu čekala v Čeladné na vlak domů, volala jsem otci do nemocnice. Jsem ráda, že jsem mu tenkrát mohla říct, že vnímám, co prožívá, a že vím na vlastní kůži, že to určitě nemá snadné. Není totiž nad to, když se alespoň do určité míry ocitnete v něčích mokasínách, jak se říká. A můžete tak nabídnout soucítění (ne lítost). A ne pouze slova, ať už útěchy nebo povzbuzení.
Protože i já jsem musela deset dní jíst to, co mi dali jíst, dělat to, co mi řekli, že mám dělat, a kdy jsem to měla dělat. Že ani já jsem nemohla jen tak odejít ven na procházku. Jen na rozdíl od něj to chvílemi i docela slušně bolelo.
A ještě další velkou výhodu jsem měla, kterou občas slýchávám – byla jsem tam dobrovolně.
Jenže to neznamená, že to má menší hodnotu. To znamená, že je lepší to prožít dobrovolně a vědět, jak se to dá zvládnout, než do toho být pak hozen – ať už covidem, nebo mrtvicí, nebo čímkoliv jiným, a trápit se mnohem víc.
ELEMENT KOV
Vždy, když přijde podzim a s ním období elementu KOV, přichází s ním vždycky i období výzev. Opakuje se to každičký rok – všechna ta léta, co si týden za týdnem všímám (a zapisuji), co mi tahle část roku přináší. A musím říct, že ty výzvy zvládám lépe a lépe. :-) I díky práci s myslí, která mu každý rok během týdnů elementu ZEMĚ předchází. I díky láskyplnému a radostnému naladění, které mi pomáhá rozvíjet letní element OHEŇ.
Jsem ráda, že jsem si zvykla vnášet do života víc bdělosti vůči tomu, co se v něm odehrává. I díky tomu, co do něj sama jako témata vnáším. Je úžasné sledovat to, jak si spolutvoříme svůj svět! A jsem ráda, že jsem si zvykla to vše pravidelně zpracovávat a zaznamenávat. Když si ty texty i články zpětně procházím, vidím, kolik důležitých zážitků (a zkušeností) by bylo jinak zapadlo! A to by byla veliká škoda.
Jsem ráda za to, co mě podzimní KOV už naučil – třeba za to, že jsem kdysi po své první vipassaně zvládla zareagovat s pochopením tam, kde se na mě sesypala hora křivd od toho, od koho bych to nikdy nečekala. A nakonec i odpustit. Prostě to pustit jako listí shazuje listí. I za to, že teď doma vnáším klidnější atmosféru do prostoru, kde otec pracuje ke smrti (jak říkává pochmurně můj manžel) a matka už tu péči ani psychicky, ani fyzicky moc nezvládá.
Za to, že dokážu mnohem (mnohem) víc přijímat věci tak, jak jsou. Že se dokážu i já, i oni zasmát tomu, co se někdy děje. Že v rodině stále ještě funguje humor jako kotva v náročných chvílích. A ochota pomáhat. U matky, u mně i u mé dcery, která tu není jen u babičky na prázdninách.
Že se nehroutím a nevyhlížím ty pochmurné vyhlídky, i když jsou již na obzoru. Že žiju tím, co je, i když už to není růžové. Ale jak jsem kdesi četla – láska je silnější než smrt. A přijetí je ten nejvzácnější dar, který mi kdy element KOV přinesl.
Jestli chcete svou vnitřní sílu a odolnost rozvíjet také, ráda vás provedu deseti týdny elementu KOV v projektu STROM ŠTĚSTÍ. Já vyrážím v pondělí 16.8. (ve 12.00) a upozorňuji na zásadní změnu: tentokrát poprvé je možné vstoupit pouze před začátkem! Jednotlivé týdny na sebe navazují a každé z témat má na té cestě za vnitřní sílou své důležité místo!
VSTUPTE NA CESTU ZA VNITŘNÍ SÍLOU A ODOLNOSTÍ