Bylo to 30.12. 2023? Nevybavuji si přesně. Vybavuji si jen pohled sestřiček, když jsme ten den znovu vešly s matkou na internu a cestou tak jako obvykle pozdravily a řekly, za kým jdeme. Takový ten všeříkající pohled a pak i slova:
„Je to vážné. Pošleme za vámi na pokoj doktora.”
Ten den nám řekl, že otec má rozsáhlý zápal plic a vzhledem k jeho stáří (83 let) a dvěma mrtvicím se máme připravit na všechno.
Každopádně 30.12. 2023 dávali v TV Prince Mamánka.
Když se prý podíváte smrti do očí, zamilujete se…
Bylo zvláštní se na to s matkou ten den dívat…
KDYŽ KOLEM OBCHÁZÍ SMRT
Smrt je různá.
Někdy přijde nečekaně. Vezme si ty, kteří ještě nemají ten obvyklý věk na smrt (ale jako by smrt přicházela ze světa, kde se počítá, kolikrát jedna planeta oběhne kolem hvězdy). Nebo překvapí razancí a rychlostí. Než se člověk stihne „připravit na všechno”, musí se „vyrovnat se vším”.
Někdy člověk nejdřív tuší (a možná stále doufá) a pak ví. Někdy se říkává: „Žij, jako bys měl druhý den zemřít”. Ale řeknu vám, to není úplně moudré. V takovém stresu, vlastně v permanentním umírání, žít nechcete. Kdy ta kosa dopadne??
Je mnohem lepší žít s vědomím, že budete žít ještě hodně dlouho... a že je potřeba to dlouho prožít co nejvíc fit.
A někdy umírání a smrt doprovázejí prapodivné okolnosti.
Řekněme synchronicity.
(Když mám teď tento rok hlavně jungovsko-taoistický.)
Nebo řekněme andělská křídla, která vás na té poslední cestě nesou.
Jako třeba ona pohádka o laskavé smrti, kterou měla hlavně má matka právě vidět?
Ať si kdo o té pohádce myslí jinak cokoliv…
VÁNOČNÍ UMÍRÁNÍ
Vím, že pro některé lidi to je tragédie. Každý rok si pak na Vánoce, na ty rodinné svátky klidu a míru, uvědomit, že nějaký člen rodiny tady již není. Vždy je to ale stejně hlavně o tom, jak moc překvapivá, jak moc náhlá smrt byla. A jak moc daný člověk chybí.
Pro mě byl celý ten proces umírání neuvěřitelně poklidný a podpůrný. Zažila jsem to jen jedenkrát, když umíral mistr dzogčhenu (tibetský buddhismus) Namkhai Norbu. Není nad to, když máte něco, co vás tím obdobím pronese. Jako umírajícího, ale i jako doprovázejícího. Třeba díky Vánocům, pro ty z vás, kteří nic jiného, ať už křesťanského nebo buddhistického, nebo ezoterického nemáte.
Jak říkávám: „Vánoce jsou hlavě svátky naděje a světla ve tmách.”
Otec umíral v mém rodném městě, kam jsem jako každý rok přijela s rodinou na 2. svátek vánoční. Jako každý rok zde celý advent i vánoční období probíhá andělská hra. Po městě (i v lesoparku) jsou na různých významných místech rozmístěni andělíčci, kteří svítí do dálky. Vy je máte najít, vyluštit hádanku a nakonec i celou tajenku. A dostanete sladkou odměnu.
Je to úžasná hra, díky které vidíte, jak se po městě procházejí rodiny s dětmi.
Kolik rodin jsem potkávala, jak luští tajenku??
A tak jsem chodívala z nemocnice na procházku k Labi, pátrala po skrytých andělíčcích a fotila si svítící křídla a svítící labutě.
Bylo to krásné…
A na stres z toho všeho je pohyb nejlepší…
JAK SE VYROVNAT S UMÍRÁNÍM?
I to je velmi individuální.
Závisí na tom, jaký přístup k umírání a ke smrti máte vy. Jaký ji má umírající. Jak náročné, dlouhé umírání je a jestli umírající trpí.
Můj otec netrpěl bolestmi ani během těch let, kdy byl upoutaný na vozík a tak různě jsme ho po domě přesouvali do koupelny, k TV nebo k počítači, kde poslouchal na youtube své oblíbené songy nebo sázel Tipsport. Býval většinou dobře naladěný, laskavý. Ošetřovatelkám vyprávěl vtipy, třeba stále tytéž. Vyprávěl je i mně, kdykoliv jsem za nimi přijela.
Asi nejsilnější zkušenost z toho všeho je pro mě ale myšlenka – když jste smíření, smrt je milosrdná.
Smíření s odchodem toho, koho máte rádi, protože není nic, co byste ještě potřebovali. Nic, čeho byste listovali. Nic z minulosti, s čím nejste srovnaní. V duši cítíte klid. Je čas.
Když to cítíte jako ten, kdo umírajícího doprovází, a když to cítíte jako umírající, není smrt tak děsivá.
Navíc pro mě je už dávno smrt spíš tou kamarádkou, co vás převede do jiného světa. Kdysi pro mě byla osvobozením ze života na tomhle světě, který mi nepřišel jako úplně ideální místo k životu.
Teď je pro mě spíš tou převaděčkou někam jinam… a to jinam závisí do značné míry na stavu naší mysli ve chvíli úmrtí…
PŘEDSMRTNÉ VIZE
Kdysi jsem četla knížku Tibetská kniha o životě a smrti od Sogyala Rinpočheho. Bylo to na meditačním pobytu, ze kterého jsem si odnesla onu hlášku o malůvce na podlaze (viz shrnutí uplynulých 10 let ročních projektů).
Přesně o to totiž jde, vidět za života i za umírání, jak se věci doopravdy mají. Ať vidíte cokoliv, jakkoliv 3D, je to jen malůvka na dřevěné podlaze.
A z četby jsem si tehdy odnesla to, že naladění naší mysli určí to, jak budeme umírat. Jak důležité je najít si do té doby nějakou kotvu, něco, čeho se můžete chytnout tam v tom chaosu úplně neznámého světa. Je to jako ve snu, nic mimozemského, jen jiný způsob, jak mysl interpretuje, co vnímáme.
Na koho/nač se obrátíte? Kde budete hledat oporu, když už nebudete mít to své staré Já, na které jste se snažili spoléhat za života? A ne, nemusí to být hned nějaká náboženská postava. Můj otec takovou neměl. Jedině že by se mu nějaká v těch posledních chvílích zjevila a on ji neodmítl.
Jsou věci, o kterých nevíte, co si myslet, dokud je nezažijete. A my při pravidelných návštěvách nemocnice (ať už to byla nejdřív interna, kde mu léčili zápal plic, nebo oddělení následné péče) pravidelně viděli, že otec se pomalu přesouvá do jiných světů, i když nás stále ještě čas od času vnímá a komunikuje s námi.
Pokud vás netrápí to, že vidí, co vy nevidíte, můžete se otevřít tomu, že tohle je pro něj podpora při odcházení, kterou byste si také jednou přáli mít.
NÁVRAT DO DĚTSTVÍ
Vídával kočku na posteli (kočka tam nebyla). Vídával lidi, kteří tam nebyli. Občas jim říkal, ať uhnou, že jsme tam my. Občas matce říkal: „Podává ti Becherovku!“ Občas říkal, že za ním někdo jde, ale když viděl, že jsme tam my, tak zase odešel. Volal na svého tatínka. Který zemřel, když mu bylo 5 let. Prý je ve vedlejší místnosti.
Neměl žádné strašidelné vize, nic, čeho by se mohl bát, nic, kde by prožíval lítost, hněv, odpor.
Alespoň v dobách, kdy jsme tam za ním byly my.
Jeho umírání odráželo to, jaký byl za života.
Laskavý, tichý, usměvavý.
OSLAVA NAROZENIN A ROZLUČKA
Když lékař řekl, že otci už moc času nezbývá a matce potvrdil, že mu můžeme dát, cokoliv si bude přát, začalo to být zajímavé. Já s sebou měla 31. 12., v den mých narozenin, láhev medu. Dostal ji ode mě k Vánocům, ale dárek si ani nestihl rozbalit. Měl je moc rád, vyjídal je lžičkou… a tak jsem mu med donesla a on si dvě lžičky dal.
Matka mu donesla hroznové víno. A pak přišla ona hláška s Becherovkou. Sestra se zasmála a ať si ji tedy matka vezme. A pak že doma zbytek máme a že jestli má na ni chuť, že pro ni domů skočí (dům je za rohem).
A tak jsme ve chvíli, kdy jsme věděli, že umírá, měli takovou menší poslední oslavu. V den mých narozenin.
Kromě medu a hroznového vína měl dva doušky Becherovky a pochvaloval si ji. Později si myslel, že mu pomohla (bylo mu předtím nevolno) a moc jíst nechtěl.
Otec ještě naposledy vyprávěl vtip a my se v nemocnici třískali smíchy.
Ano, i takové může být umírání.
Oslava života. Oslava smrti.
Ten den, myslím, jsme se rozloučili.
UMÍRÁNÍ MÁ SVŮJ PROCES, ALE STEJNĚ NIKDY NEVÍTE…
Lékaři mu nedávali moc dlouho času. A já stále musela odkládat odjezd, výuku v Novém roce. Nemohla jsem jen tak odjet. Domácí oslava Silvestra byla zvláštní – bylo to jako návrat do dětství. Klasické oslavy doma, TV, jednohubky a chlebíčky. Jen jsem si dávala nealko koktejly, které jsem různě testovala. Nakonec jsem si tenhle Silvestr užívala víc než ty hlasité alkoholové s přáteli a rodinou.
Bylo to veselé, ale zároveň s vědomím, že zítra ráno mohou volat…
Když ho z interny převezli na následnou péči (matka trvala na tom, že to bude v té samé nemocnici, kam může denně chodit ten kousek pěšky), i tam mu nedávali původně víc než den. Otec odmítal jíst, na posteli mu visela dieta 0.
Ale on tam vydržel ještě přes týden…
Kdykoliv jsme tam šly, nevěděly jsme, v jakém stavu ho nalezneme. Bude při vědomí, nebo bude spavý? (A tak jsme pak raději chodily déle po obědě.) Jedl přes den něco, nebo nejedl. (Většinou jim kupodivu zase začal jíst.) Bude s námi mluvit, nebo mu nebude moc rozumět?
SURGE
Pak přišel den, kdy se chtěl obléct a odejít. Cítil se lépe. Říkal, že už to tedy vypadalo vážně. A že by neradl dopadl jako otec, který zemřel na zápal plic. Chtěl jít sázet. A ať mu donesu tikety a týdenní kurzovou nabídku Tipsportu.
Už předtím trval na tom, že sportka je podvod a že lepší je Štastných 10 a že máme vsadit.
(Tak jsem pak vsadila data jeho narození a úmrtí a vyhrála jsem 400 Kč. Máma se smála, že to mi ještě přispěl na vlak domů. :-))
Většinou tak nějak automaticky cvičil rukou celou dobu, pořád měl asi někde v mysli, že se musí být zase fit, aby si mohl sednout a žít tak, jak dosud. Matka i já jsme s ním každý den cvičily. (Matka je bývalá rehabilitační sestra, v nemocnici jako za mlada.) Cvičila jsem i tou nohou po mrtvici, aby se zase mohl tedy postavit. Nechtěl to vzdát.
Nikdo to asi nechtěl úplně vzdát a já byla tiše. Neříkala jsem, že pár dní před smrtí obvykle přichází tzv. surge (nevím, jak se tomu říká česky). Poslední vzepětí energie a jasnosti mysli. Prý i lidé s demencí na chvíli procitnou.
Čas, kdy se umírající naposledy loučí. Když jsem sondovala u lékařky, potvrdila mi, že prognóza je stále stejná. Že to může být vliv morfia.
A opravdu, hned druhý den bylo po zájmu o sázení. A pak už to šlo rychle dolů. V pondělí večer jsem odjela do Brna učit úterní firemní angličtiny, zacvičit si čchi kung, abych si trochu ulevila (matku jsem naučila odstresovací opičku) a pak zas zpět. V úterý už byl prý otec špatný.
SMRTELNÉ CHROPTĚNÍ
Když ho uslyšíte jako já, neděste se. Nic strašného to není. Umírajícímu to nijak nevadí, nedusí se. Jen tělo se vypíná a nefunguje polykání slin. Sestřičky mu pomáhaly. On už při vědomí (tom běžném) nebyl, netrápil se. Tišili ho morfiem, byl to klidný odchod.
Přišla jsem ve středu do nemocnice dřív než matka. Ta si ještě stihla dopoledne dojít ke kadeřnici a na plánovaný sraz s kamarádkami. Byla na to závěrečné rozloučení krásná jak může osmdesátiletá paní být.
Bylo jí jasné, že je konec.
To vědomí, že naděje už není žádná, musí být pro toho, s kým jste nějakých 60 let partnery, strašlivá.
Matka se roztřásla.
Telefonovala jeho sestrám.
A pak se s ním rozloučila. Propustila ho. Řekla mu, ať se nebojí, že teď už musí sám, že pro něj víc už udělat nemůže.
A on do dvou hodin opravdu odešel.
10.1. 2024
18:10
ANDĚLÍČCI ZHASLI…
Bylo zajímavé, že andělská hra neskončila na 3 krále. Stromeček na náměstí slavnostně zhasli, to ano. Ale někteří andělíčci ještě svítili několik dní poté.
Zhasla křídla, zhasla brána.
Ta brána, u které jsem před nedávnem dělala speciální meditaci.
Bylo to symbolické.
Když jsem 11.1. šla ještě do města, nesvítilo už nic.
ANDĚLÍČCI MĚ PROVÁZELY CELÝ TEN PROCES
Běžně na anděly nevěřím, ale snad začnu. Poprvé mě napadlo, že jsem potkala nějaké takové bytosti před mnoha lety při cestě z egyptského Dhahabu do jordánské Aqaby a pak do Ammánu na Jordánskou univerzitu, kde jsem tehdy studovala arabštinu.
Dosud je to můj nejsilnější zážitek absolutního klidu ve chvíli, kdy jsem se ocitla v existenční krizi, bez peněz daleko od domova.
Objevili se tři muži, ujali se mě, dali mi najíst, napít, odvezli mě do Ammánu. Dali mi spoustu dobrých rad. Dala jsem jim telefonní číslo na kolej, kde jsem bydlela. Ale pak jsem zjistila, že přes svátky číslo změnili. Už jsem je nikdy neviděla. Co byli vlastně zač??
Tady byli andělé všude po městě. Když jsem hledala jednoho z posledních, objevila jsem ho na předzahrádce domu, který znám. Kdysi jsem v něm byla na návštěvě u dcery otcovy spolupracovnice. Malý roztomilý domek přilepený k bývalým hradbám. Ta návštěva byla nezapomenutelná.
Holčinu znám, ale málokdy vídám. Teď zrovna stála venku a loučila se s přáteli.
Od matky vím, že její matka zemřela nedávno. A tak jsme povídaly a povídaly o těch našich rodičích. A pak jsme se ještě potkaly na zhasínání stromečku. Byla jedna z prvních, které má matka volala, když můj otec zemřel. Praktické rady od někoho, kdo má čerstvou zkušenost s tím, co a jak dál.
A smály se, že otec již všechny ženy z nemocniční finanční účtárny svolává v nebi a dávají si zase chlebíčky. Na všechny totiž na své smrtelné posteli vzpomínal.
ČERNÝ HUMOR
Černý humor je v naší rodině zakořeněný. Pro mě byl v některých životních okamžicích jistě náhradou antidepresiv. Ten a vědomí, že cokoliv se mi v životě děje, jsou věci, které jsem si přála prožít. Jen jsem netušila, že to bude tak náročné.
Roky jsem si přála být u toho, když bude otec umírat. Už roky to pro něj v jeho zdravotním stavu vnímám jako osvobození. Ano, lidé smrt nemají rádi. Vnímají ji jako konec. Tma a nic. Já to tak nevnímám, o to snazší to pro mě asi je.
Žiju 3 hodiny daleko od svého rodného města, matku s otcem vídám párkrát do roka a v domě mohu trávit část letních prázdnin, kdy neučím a své individuální angličtinářské lekce mohu dávat online.
Nechtěla jsem jednoho dne slyšet, že otec zemřel a já u toho nebyla.
Smysl pro humor měl i můj otec. Jak jsem už psala, vyprávěl vtipy na potkání – pečovatelkám, sestřičkám, doktorům. Často se usmíval, i když se s námi snažil komunikovat a už mu to moc nešlo, protože mu bylo špatně rozumět.
A asi největší černý humor jsme po jeho úmrtí předvedly s matkou v 02, když jsme rušily jeho telefonní číslo.
Všechny tři (včetně slečny v 02) jsme se třískaly smíchy.
„On má číslo… tedy měl číslo… on už je úplně mrtvej…”
To, když matka dostala na telefon kohosi na centrále, kdo se jí snažil vysvětlit, že za brzké zrušení čísla musí zaplatit poplatek.
Tak nevím, možná měl otec ještě pár dní s tou smrtí počkat kvůli O2 no… :-))
SMRT MILUJÍCÍ, SMRT OSVOBOZUJÍCÍ, SMRT KLIDNÁ, SMRT HUMORNÁ, SMRT DOJÍMAJÍCÍ, SMRT TĚŽKÁ
Smrt může pro každého nabývat jiné podoby. To, o čem píšu, je jen jedna z mnoha stejně jako je mnoho lidí na světě. Je to jako na vipassanském pobytu (meditace). Sto lidí tam dělá totéž, jí totéž, žije ve stejném prostředí, prochází se ve stejném lesíku. Jen sami se sebou. Bez komunikace s okolím, ani skrze gesta či úsměvy.
A přece každý těch 10 dní prožije úplně jinak.
Protože bez rozptylování něčím vnějším žijete jen a jen vlastními myšlenkami, vzpomínkami, emocemi.
Proto doporučuju všem – naučte se pracovat se svou myslí a emocemi.
Smiřujte se s tím, co je, co bylo i co bude.
Nejenže váš život bude radostnější a poklidnější, bude takové i umírání, kterého se lidé tak bojí.
Já neviděla děsivé umírání (ale neprovázela ho bolest).
Roky cvičím i učím čchi kung (Orel v hnízdě), ten mi hodně pomáhal. Vipassanský pobyt jsem loni dala už počtvrté. (Není to žádná procházka růžovým sadem, učí vás vyrovnanosti mysli právě i tam, kde to růžový sad není. Ale zároveň můžete zažít i velmi blažené okamžiky, ke kterým obvykle nemáme přístup.)
Během covidu jsem strávila týden ve tmě. Původně jsem si říkala, že jednou stačí. Teď mám pocit, že je potřeba se ještě víc otevřít vizím, které takové pobyty přinášejí, a kterých jsem se bála, a tak jsem si neustále připomínala podstatu své mysli.
Pobyt ve tmě je typickou přípravou na smrt.
A teď vidím, že nejen na tu svou, ale i na smrt svých blízkých.
UMÍRÁNÍ V NEMOCNICI?
Mnoho lidí se děsí umírání v nemocnici a já tomu rozumím. Pro spoustu lidí je to neznámé a nepříjemné prostředí, plné bílých plášťů, kontrol, bolestivých vyšetření. Většina lidí nemá na nemocnice hezké vzpomínky a není divu, že by tam neradi svůj život končili. Někde mezi cizími lidmi.
Často je to i umírání dlouhé, rakovina aspol. Umírání v nemocnici s sebou prostě nese přespříliš negativních konotací. Ale pro nás byly otcovy poslední dny (týdny) v nemocnici nakonec výhrou. Pro nás i pro něj.
Jak to? No, otec byl přece ředitel nemocnice, ne?? No, ne tak úplně. To si jen sestřičky špatně vyložily, že otec pracoval na ředitelství. Matka, jak jsem už psala, v nemocnici kdysi pracovala jako rehabilitační sestra. Já jsem si v nemocnici jako dítě hrávala a dodnes mám z rušené nemocniční knihovny doma pár knížek.
Nová márnice, kam pak otce po smrti převezli, je v prostorách, kde matka pracovala a já si hrála… vedle budovy, kde otec léta pracoval…
Navíc v nemocnici dostal výbornou péči. Doktoři, sestřičky, pečovatelky, bratři, ať na interně nebo na oddělení následné péče, byli úžasní. Tak úžasní, že jsem jim pak darovala druhou láhev medu, kterou už otec nestihl otevřít. Byli usměvaví, citliví. O otce se v těch posledních dnech zvládli dokonale postarat způsobem, který by matku v domácím prostředí zničil. Občas měl kyslík, dávali mu morfin, netrpěl.
A vzhledem k tomu, že máme nemocnici za domem, bylo pro nás jednoduché tam dojít. I pro matku, která toho moc nenachodí. A autem ji nemá moc kdo vozit.
CHYBÍ VÁM??
To je asi ta nejsložitější část smrti u našich blízkých. Čím bližší vám byli. Čím užší byl váš vztah k nim, čím větší součástí byl vašeho každodenního života, tím složitější. Tím víc se vám každičký den připomíná. Tím větší prázdnota ve vašem životě najednou zeje a je mnohem složitější se s ní vyrovnat.
Ale jak mi kdysi řekl jeden moudrý člověk – ta černá díra není Propast, do které padáš. Je to jen Prostor.
Naše mysl, naše ego se potřebuje něčeho chytat, mít pevnou půdu pod nohama.
Je rozhodně složitější toto všechno zvládat, když nevíte, jak roztáhnout křídla a v prostoru letět, abyste nespadli.
Vzhledem k těm kilometrům mezi mnou a jím ten prostor tam již byl. Nevnímám tak velký rozdíl mezi tím, když je a když není. Už ho znovu neuvidím? Znovu neuslyším jeho vtípky? Nevadí. Byl součástí mého života víc jak 50 let, nesu si spoustu vzpomínek. Z těch umím žít.
Nejsem ten kontaktní typ, který potřebuje mít své blízké neustále kolem sebe. Však jsem hodně cestovala a roky žila v zahraničí. Bez Skypů, dokonce i v době, kdy jsme doma neměli telefon.
KRÁSNÉ VZPOMÍNKY
Emoce se ale samozřejmě ozývají. Spíš než smutek je to ale stres z toho celého procesu. Přece jen, smrt je stresující faktor. Na úrovni energie se toho děje spousta, jsem vyčerpaná. A jak jsem kdysi poznala, emoce jsou v podstatě jen názor mysli na to, co energeticky cítíte. A já vnímám spíš to, co se odehrává na úrovni energie.
Asi nejsilnější hnutí energie, které se přeneslo i do překladu mysli, byl pocit hlubokého dojetí.
TOHLE byl můj otec.
Jak velké štěstí jsem měla, že jsem měla právě takového otce!
Moudrého a chytrého. Sportovce (učil mě hrát tenis).
Vtipného.
A hlavně laskavého a přijímajícího.
Uvážím-li, jak byl uspořádaný, a jak neřekl nikdy ani slovo, když se mnou sdílel můj rozbordelařený studentský pokojík.
ABSOLUTNÍ PŘIJETÍ DCERY OTCEM – CO VÍC MŮŽE ČLOVĚK CHTÍT
Měl tam své šachy a své knížky pěkně na stole a mě nechal, ať si na svém stolku dělám, co chci.
Býval šachista (má i své FIDE umístění na žebříčku) a právě proto má na parte jeden z oněch návrhů v průvodním obrázku.
- Neřekl ani slovo, když jsem se ne a ne vdát a přivést další vnoučátko.
- Neřekl ani slovo, když jsem přišla s tím, že chci studovat angličtinu a arabistiku, dva obory, na které byla mizivá šance se kdysi dostat.
- Neřekl ani slovo, když jsem s angličtinou před státnicemi sekla s tím, že bych raději religionistiku.
Sledoval mou cestu, byl v mé databázi a četl si mé e-maily (a posílal je sestře), těšil se z mého partnera i dcery o něco později. A měl mě rád.
Jsem moc vděčná za to, že byl součástí mé životní cesty a že mě naučil tomu všemu, co mě naučil.
POZNEJTE HO TAKÉ A BAVTE SE
Mimochodem – pokud si ho chcete také užít ještě v jeho plné slávě před první mrtvicí, mám pro vás lahůdku. Jeho účast jako hosta ve studiu v Chcete být milionářem (52. díl) a Chcete být milionářem (53. díl).
Je to ten památný díl, kdy soutěžící, další šachista Horníček, atakoval výhru přes milion. Trochu organizátorům zamotal hlavy, protože u přítele na telefon využil tuším počítač, ale hlavně – celé studio včetně Čecha se třískalo smíchy! A Horníček dokonce dostal nabídku na účinkování u Mládka. (Nevyužil ji.) Otec byl toho všeho samozřejmě nedílnou součástí. My vůbec nevěděli, že na natáčení byl, ani že Horníček vyhrál tolik peněz. Bavili jsme se pak u Tv náramně. A můžete i vy. :-)
Pokud se chcete o fázích umírání dočíst víc, můžete třeba zde. Já po večerech hodně četla info na různých anglických stránkách. A před časem se mi objevovaly anglické youtube shorts paní z hospice, která vyprávěla o spoustě věcí, které jsem pak také u otce viděla.