V prvním díle (najdete ho zde) jste se mohli dočíst o tom, co všechno může být na desetidenním kurzu vipassany problematické. Proč je třeba si velmi dobře rozmyslet, jestli na kurz chcete jet nebo ne. Pojďme se v tomto článku podívat blíž na některé z důvodů, proč se lidem kurz nelíbil.
Využiju jedno video (a článek, který video shrnuje) ženy, která na kurzu byla, ale nedokončila ho. Celé jí to přišlo takové nějaké divné. A ve videu (článku) uvedla spoustu důvodů. Vše je bohužel pouze v angličtině.
Článek k videu najdete zde: Why Vipassana might be a negative experience
Mezi důvody, proč se jí kurz nelíbil, uvedla tyto:
přišel jí depresivní. To je velmi relevantní postřeh! A na Vašem vlastním kurzu Vám může hodně pomoci, když budete s něčím takovým počítat. Na 10 dní budete mít zakázaný jakýkoliv běžný způsob, kterým si obvykle dodáváme dobrou náladu – konverzace s ostatními lidmi. Objetí. Nebo alespoň oční kontakt a úsměv. Zpěv, tanec, poslouchání hudby. Dokážete se bez všech těchto berliček obejít a najít tu vnitřní radost??? Je to jen na těchto 10 dní! Nikdo Vám nezakazuje přestat spontánně projevovat svou radost, až kurz skončí. Není pochyb o tom, že toto všechno je krásný způsob, jak žít šťastně. Ale co když jednou zůstanete sami? Nebudete se moci hýbat, abyste si za někým došli, a nikdo za Vámi moc chodit nebude? Ohluchnete nebo oslepnete? Končí tím Váš radostný život??
Celý kurz Vám hodně přijde vhod, až budete staří, nebo až budete umírat. Po loňském kurzu jsem volala svému otci, který v té době byl právě po druhé mrtvici v nemocnici. Ano, taková zkušenost by se mu byla v té chvíli sakra hodila…
vyrovnanost jí přišla jako něco, oč v životě nestojí. Tady je potřeba se zastavit a říct si, co ta vyrovnanost vlastně je. Co se to na tom kurzu vlastně učíte?? Protože „umeditovat se k umrtvení mozku”, jak říká Arial, to rozhodně není. Nedávno jsem podobný názor četla u křesťanské kritiky buddhismu. Prý ani štěstí, ani smutek. Ani radost, ani utrpení. To fakt zní tak trochu jako nechat si na stohodinovce meditací vygumovat mozek. Jenže tak to vůbec není! Když se Vám podaří překonat připoutanost na tom, co Vám obvykle přináší radost (viz předchozí bod), proniknete mnohem hlouběji. Ta radost, kterou tam najdete se s tou povrchní fakt nedá vůbec srovnat! A nenechat se převálcovat negativními emocemi vůbec neznamená, že je potlačíme. Že je necítíme. Zrovna na uplynulém kurzu se hodně brečelo :-)
Udržet si vyrovnanost mysli znamená jedno jediné: „Prožít radost naplno bez strachu, že o ni přijdeme. Nechat ji klidně odejít. Nelpět na ní. Když není, tak není. Nepadáme z toho do deprese. A prožít negativní emoce naplno bez snahy je potlačovat. Nechat je, ať se klidně projeví. Ve vší jejich síle a hloubce. A nechat je zase odejít. Nepřiživovat je myšlenkami.“ Toť vše. Máte k něčemu takovému ještě nějaké připomínky a la buddhista = chodící mrtvola bez citů?? :-)
Goenka mluví o osvobození. A o ztišení mysli. I to jí přišlo jako něco negativního. Život miluje. I svou mysl miluje. Od čeho by se tedy jako měla osvobozovat?? No, ono přiznat si, že je od čeho se osvobozovat, je přirozeně velmi náročné, protože to předpokládá, že si uvědomíme, že náš život ve skutečnosti není nic moc. Je to podobné jako s křesťanským hříchem. Já a hříšník? Ale prosím Vás? Prostě si nechceme přiznat, že náš život vedeme od deseti k pěti a do opravdového štěstí má pod vším tím pozlátkem sakra daleko. A myšlení?? Já jsem ta první, která by ještě před krátkým nedávnem horovala za to, jak je mysl bezva věc. Že když je naladěná pozitivně, je to úžasné. A ono tedy je!
Ale na posledním kurzu jsem den za dnem prožívala něco diametrálně jiného – jakkoliv vtipkující pozitivně naladěná mysl nebyla nic proti mysli, která nebyla ukecaná, ale prostě jen vnímavá! Tomu říkám štěstí!
Proto jí také přišlo, že celá technika nedává smysl. Jak by ano? Tak moc lpěla na tom, že s jejím životem je vlastně všechno Ok a že ke štěstí stačí jen usmívat se, zpívat a tančit a někdy si prostě užít i toho pláče, že neviděla vůbec žádný důvod čelit utrpení. Jenže na kurzu právě tomu čelíte. Ne proto, že si musíte protrpět cestu k osvícení. A tak na té cestě není žádná radost. Ale proto, že musíte nejdřív pochopit, že utrpení není nic, před čím je třeba utíkat. Že skrze utrpení a v utrpení vede cesta ke štěstí. Právě v těch chvílích, kdy jsem se přestala utrpení bránit, se utrpení proměnilo v záblesky blaženosti! Zažila jsem to tolikrát!
To, od čeho se osvobozujeme, je právě to, co holčině dělalo na kurzu největší problém – potřeba hledat štěstí někde jinde než v sobě. Buddhova cesta není cesta utrpení. Je to cesta radosti. Jen na povrchu není vidět. Je potřeba proniknout hlouběji.
Konformismus. Ano, na kurzu dělají všechno všichni stejně. Denní režim je přesně daný a jeho náplň taky. To, co byste sami nikdy nezvládli (tedy pokud nejste super odhodlaní meditující), tady dokážete! Goenka neustále připomíná, že máte 10-9-8 atd. dní na vážnou práci. Že si máte vážit každého okamžiku, který na kurzu jste. A jo, kolikrát bych si byla nejradši lehla a zírala do stropu? Ale radši jsem znovu sedla a meditovala. Třeba s přestávkami. Věděla jsem, že tělo si musí před 4. dnem, kdy se začíná učit technika vipassany, zvyknout na to sedět, sedět a sedět. Věděla jsem, že právě čím déle vydržím sedět, tím je větší pravděpodobnost, že se v meditaci ponořím hlouběji a bude se mi pak sedět líp. Kolikrát jsem měla na konci hodinových meditací bez pohybu chuť zůstat ještě sedět dál, protože jsem do toho zrovna tak pěkně vklouzla?
Ta stejnost (i to množství meditujících lidí) je velmi podpůrný. Pomáhá vydržet něco naprosto neskutečného!
Tlak na to zůstat na kurzu až do konce. Jistě – všichni, kdo jsme kdy kurz absolvovali, víme, že přicházejí temnější, náročnější dny. Nesvítí jen slunce. Zabalíte ale dovolenou, když začne pršet?? Víme, že po těch nejnáročnějších chvílích (dnech, nebo třeba hodinách), obvykle přicházejí ty nejúžasnější. Že právě na nich ty nejúžasnější chvíle staví. Krásně člověk poznává hlavní lekci kurzu – jak je vše pomíjivé. Jak fakt nemá cenu se trápit tím či oním a utíkat před tím. Člověk má 10 dní na to si to vyzkoušet. Jen 10 dní. To není tak moc, aby to člověk nějak nepřekonal. Když tedy chápe, proč by měl. Frčí to nahoru a dolů a ta pomíjivost je tak krásně znát. Pokud si toho začnete všímat. Vydržet 10 dní je něco jako neutéct ve chvíli, kdy Vám na operačním sále řízli do nohy. V téhle chvíli zdrhnout není nic moc. Nedali jste sami sobě šanci dojít na vrcholek té hory a kochat se tím rozhledem.
Ten tlak je tam proto, abyste lezli, i když se Vám podlamují kolena. Je to podaná ruka, žádné násilí. Ostatně nikdo Vás nenutí pokračovat v tak intenzivních meditacích – povinné jsou jen 3 hodiny denně společně na hale. To je vše. Dejte si pár hodin nebo den oraz. Ono bude nejspíš zas líp.
Nicméně právě proto, že kurz je tak náročný a nese s sebou tolik různých překážek, kdy je pro nás téměř nemožné prolomit se skrz to, co nám brání, si z kurzu odnést to nejlepší, je potřeba si účast velmi dobře rozmyslet. Jsou totiž tři možnosti –
- Budete z kurzu nadšení, protože Vám přinese do života spoustu úžasných změn. Cítíte se jak, když byste vylezli z myčky – vymytý mozek. Ale od všeho toho sajrajtu (trápení) v něm. Budete chtít jet na to intenzivní mytí a ždímání znova :-)
- Kurz pro Vás nebude ničím víc než zajímavou zkušeností. Jet znova Vám už nebude stát za to.
- Kurz Vás traumatizuje.
Ano, i bod 3 se bohužel může stát :-(
Kurz Vás zavede hluboko do Vaší nevědomé mysli. Uvolňuje spoustu blokád a vyplavuje na povrch myšlenky a emoce, na které jsme již raději zapomněli.
V těle se uchovávají vzpomínky na nejrůznější traumata (na tomto základě funguje terapie traumatu Petera A. Levina a dle mé zkušenosti i různé čchi kungové praxe uvolňování blokád energie). Může se stát, že to, co se vyplaví, na Vás prostě bude moc. Natolik moc, že nedokážete vydržet do konce kurzu – a dojít tak případně nějakého urovnání. A možná ani konec kurzu pro Vás nebude úlevou…
Na netu je celé jedno fórum, kde si můžete přečíst, jaký problém může vipassanský kurz přinést (Terrible and traumatic experience at Goenka retreat – také v angličtině). Rozhodně byste to neměli podceňovat. Kurz není doporučen ani těm, kteří měli nějakou psychickou chorobu. Vipassanští učitelé jsou kvalifikovaní s Vámi mluvit o meditaci, ale ne řešit Vaše psychické zdraví.
Ale i pokud kdy budete dělat nějakou praxi (a nemusí to být ani desetidenní kurz vipassany) a zažijete nějaký průlom potlačených emocí a myšlenek (i mně se to stalo), nezoufejte. Nemusí být zle, jakkoliv zle to bude vypadat (nebudete třeba moci pořádně spát, ani jíst, budete mít návaly strachů, nebo nejistoty). Najděte si pomoc nějakého terapeuta, který se vyzná ve psychospirituálních krizích. Nechcete se nechat zas utlumit. Chcete tím vším projít a uzdravit se. Může to být náročné. Může to trvat roky. Určitě budete potřebovat pomoc. Možná se nezadaří a bude bezpečnější nějaká klasická léčba. Ale možná se zadaří a Vám se výrazně hluboce uleví.