Už jste to určitě mnohokrát slyšeli: „Hlavně nedávej nevyžádané rady!“ Ale jestli jste v duchovním světě noví, možná nevíte, jak velký prohřešek to je. Možná si říkáte, že poradit někomu přece nemůže být velký hřích. Jenže ono je to celé složitější…
A o to víc se v tom zamotáte, pokud onomu nedávej nevyžádané rady budete stoprocentně věřit.
Jak už to chodí – v dualistickém světě máme tendenci vnímat svět černobíle. Buď něco platí, nebo to neplatí… a hotovo. No a pak se chytnene nějaké pravdy a držíme se jí. V biblických dobách se tak chovali farizejové, kteří nehleděli na nic jiného než na literu Zákona. A od nepaměti všichni ti, kteří slepě věří jednoduchým a zjevným výkladům a nejdou víc do hloubky.
Kolhberg to ve svém výzkumu stádií morálního rozvoje dělil do několika stupňů. Ten zákonický (např. je červená, tak budu stát, i když nic nikde nejede) patří mezi ty nejvyšší stupně. Pochopitelně. Pravidla nám pomáhají přežít, pomáhají nám se tady nepřizabít, pravidla nám pomáhají nemuset neustále přemýšlet, co je správně a co ne, reagovat automaticky. Zjednodušuje nám to život i soužití.
Ale mrkněte se na Kohlberga. Není to ten jediný stupeň. A i když spousta náboženských směrů nás naučila ctít Zákon, který jsme si pak jen modernizovali a upravovali, najdou se i takové, kteří vnímají, že Zákon má svá omezení. Mrkněte se na taoismus (třeba 57. kapitolu Tao-te-ťingu). Mrkněte se na dzoghčen. A mrkněte se na druhou stranu teď do USA na problematiku potratů. A nejspíš vám to bude jasné.
Ano, je rozhodně moudré nedávat nevyžádané rady. Však je také základním pravidlem taoismu nevměšovat se (wu-wei). Ale někdy je velmi moudré ji dát, i za cenu toho, že vám ji někdo omlátí o hlavu. I za cenu toho, že vás možná někdo nepochopí. A hlavně – je velmi moudré nepranýřovat ty, kteří poselství přinášejí. Protože možná mají co říct.
UDĚLALA JSEM CHYBU?
V dualistickém světě máme navíc celkem logickou tendenci stavět jedno proti něčemu druhému. A myslím, že posledních pár let je víc než zřejmé, kam takové rozdělování vede. Prozemanovští a protizemanovští atd. Najednou se jasně ukázalo, jak je naše země rozpolcená.
A taková téměř půl napůl rozhodnutí se neděla jen u nás. Hodně jsem o tomto rozdělení společnosti z toho neduálního pohledu psala i v období největších imigrantských vln hlavně z Blízkého východu.
A i když už možná není poznat, jak velké procento stojí pro, či proti něčemu, společnost jako by se rozštěpila. Pro očkování, proti očkování, pro Putina, proti Putinovi. Pro Babiše, proti Babišovi. Pro pojídání masa, proti pojídání masa. Snad nač si vzpomenete, v tom se můžete s někým pohádat, protože bude stát na jiné straně barikády.
Možná je za tím mé ponoření ve východní filozofii (čínská filosofie, taoismus, buddhismus), ale rozhodně neladím s představou, která dnes tolik v ezoterických kruzích koluje, že toto rozštěpení je příznakem a předzvěstí vzestupu Země.
Je paradoxní, jak směry, které tak velmi odmítají křesťanství, přejaly tuto apokalyptickou představu. A stejně tak dělení na ty, kteří přejdou do té nové reality, a na ty, kteří nebudou mít do 5. dimenze přístup.
Jenže jin a jang nestojí proti sobě, podporují se a doplňují. Když se jin a jang oddělí, není to vůbec dobré, a už vůbec to není znamením vzestupu. Je to znamením smrti…
Navíc podstata, která je dosažitelná všemi a poznatelná všemi (ne dostupná jen vyvoleným, ke kterým je třeba pro jejich nadpozemské zkušenosti vzhlížet), je neduální, propojená, nedělitelná. I když se nejrůznější spirituální učení na celém světě tak liší, toto základní vnímání, pod všemi těmi kulturně, historicky a sociologicky zabarvenými vrstavami, mají stejné.
A tak není divu, že jsem se ozvala, když se mi na zdi na Facebooku objevil příspěvek právě na téma 5. dimenze. Udělala jsem chybu? Měla jsem mlčet a myslet si své? Nepoukázat na to, že vše může být i jinak, než si spousta lidí myslí, protože se to tak v určitých kruzích říká?
DĚLENÍ NA LEPŠÍ A HORŠÍ K NIČEMU DOBRÉMU NEVEDE
Byl to takový odlehčený osmajlíkovaný komentář – „co takhle se vyprdnout na „známkování“, kdo je jak daleko, když už máme ten konec školního roku?? I když, ok, pokud to někoho motivuje žít spokojenější život.” Měl to být fór. Jemný způsob, jak poukázat na to, co tohle pětdimenzování také může znamenat. Nebylo to zamýšleno konfrontačně. Nebylo to zamýšleno jako způsob, jak někoho nachytat na štvestkách. Nebylo to zamýšeleno jako rada.
Jen jsem řekla, co si myslím, abych to celé uvedla do jiné perspektivy. Abych dala lidem možnost si uvědomit, že tohle dělení prostě k ničemu dobrému nakonec nevede, protože ve těch svých sociálních bublinách se o tom logicky nedoslechnou. Že za tímto pětdimenzováním může být velmi často jen převlečená snaha našeho západního ega být víc, míť víc a něčeho dosáhnout.
To je totiž dost klasický způsob, který se tady na Západě objevuje v nejrůznějších podobách. A jak už jsem kdysi psala, Ego je velmi mazané a šikovně se maskuje. :-) Je to destruktivní mechanismus, který se tváří jako anděl.
No a stalo se, co se asi dalo čekat. Jasný důkaz, že dělení na to, kdo je jak daleko, k ničemu dobrému nevede. :-)
A tvoje perspektiva je jako větší a lepší? A o duchovní pýše jsi už slyšela? A určitě jsi už i slyšela o tom, že nemáš dávat nevyžádané rady? Ty nepovažuješ lidi za svéprávné bytosti, kteří dokáží posoudit informace, které dostávají?
NAŠE ŠKOLSTVÍ NÁS NENAUČILO NASLOUCHAT, ALE OČEKÁVAT ODSOUZENÍ
A to je tragédie, která se podepisuje na celých generacích a na mezilidských vztazích. A není tako nakonec jen školství. To jen dál pokračuje v tom, co se předává z generaci na generaci. A nemůže za to nakonec ani školství, ani rodiče, ani protestantská snaha být bohatými a úspěšnými, protože to přece znamená, že je člověk bohabojný a je předurčen vstoupit do nebe. Ani katolická snaha uniknout před peklem a poukazovat na ty, kteří tam určitě skončí.
Jak jsem před lety psala – nemá smysl útočit na druhé a nemá smysl útočit a odsuzovat ani sami sebe. Chyba není v nás, ani v druhých. Ta neustálá snaha zlepšovat sebe, nebo druhé, je zbytečná. Lézt po nějakých příčkách do nebes. Dosáhnout osvícení, nebo 5. dimenze. To není cíl, to je jen vedlejší produkt otevření se neduálnímu světu.
Příčinou, ze které všechny naše problémy vycházejí, je totiž dualita.
Ono oddělování na dobré a zlé.
Na ty, kteří mají pravdu a kteří se mýlí.
Je logické, že v tom dualistickém světě nám něco takového uniká. A i když si toho všimneme, v praxi moc nevíme, jak to žít. Není to snadné. Pohybujeme se pak ve světě paradoxů a v něm je i velmi složité něco vysvětlit tak, aby to dávalo vůbec smysl.
Říká se, „mlč“. Ale někdy je potřeba alespoň ukázat prstem na měsíc… a doufat, že vám ten prst někdo neusekne. :-) Dneska už se alespoň naštěstí za neortodoxní názory neupaluje a nepopravuje.
NEVYŽÁDANÉ RADY ANO I NE
Jsem vděčná za svá studia překladatelství:
- Naučila mě, že člověk se vždy učí dělat něco lépe. Ale neznamená to nutně, že to předtím bylo špatné.
- Naučila mě, že názory druhých, ať již spolužáků nebo učitelů, tu nejsou od toho, aby mi můj překlad zkritizovaly, ale aby mě inspirovaly.
- Naučila mě vnímat rady druhých jako možnost rozšířit si perspektivu, podívat se na něco ještě z jiného úhlu pohledu. Někdy s nimi souhlasím, jindy ne. Ale nikomu neupírám možnost říct svůj názor, poukázat na to, co je pro ně důležité. Je to zpráva nejen o nich (jak se dnes tak často říká), ale i pro mě. Každý úhel pohledu je cenný.
Jsem vděčná za ta léta s mými nejrůznějšími učiteli, kteří nečekali, až je budu žádat o radu, ale poskytli mi ji i s tím, že se mi možná nebude líbit. Jsem ráda, že si nemysleli, že na na to či na ono ještě nejsem dost zralá. Jsem vděčná za jejich důvěru, kterou ve mě měli, i když jsem ji třeba několikrát zklamala a jejich dobře míněnými radami jsem se neřídila. :-)
Možná jsem jim někdy teprve dozrála. Ale většinou to byla spíš rada, která zcela neladila s mým vlastním nastavením a cestou. Ale rozhodně pro mě byly vždy inspirací, nad kterou jsem se zamýšlela, a která mě vždy nějakým způsobem posouvala vpřed a otevírala nové obzory.
PROČ JE MOUDRÉ NEVYŽÁDANÉ RADY NEDÁVAT?
To je jednoduché:
- Protože ne každý radí s aspoň minimálně umazaným štítem – tj. bez toho, aniž by chtěl řídit druhým život. Nebo aniž by měl dojem, že ti druzí jsou snad slaboduší a sami nevědí, co je pro ně dobré. Možná jste to už někdy zažili – příliš starostliví rodiče nebo partner, který vás svými dobře míněnými radami spíš ponižoval.
- A možná jste to tak někdy dělali i vy sami? Mysleli jste to přece dobře. A jak vám oplatili?
- A možná jste radili s v podstatě čistým štítem, ale stejně si to druzí přečetli tak, jak jsou zvyklí vnímat. Dualisticky. Jako hodnocení, souzení, jako povýšenecký přístup. A to pak mrzí dvojnásob.
Tolikrát již lidé zažili reakci, která neprohloubila dialog, ale obrátila se v osobní invektivy, že si lidé moudře řekli, že je lepší mlčet. A tu radu – nedávat nevyžádané rady – šíří dál, protože se jim osvědčila. Ale protože ne vše je skutečně to, jak to vypadá, může se i velmi snadno stát, že se za tuto moudrou radu nakonec schová i to, co nemá s moudrostí nic společného.
ZA POZLÁTKEM SE MŮŽE SKRÝVAT NĚCO, CO NECHCEME VIDĚT
Co? Třeba právě ona povýšená představa, že „druzí by to stejně nepochopili”. Já totiž vím víc, ale ti druzí ještě nejsou dost zralí. Nebo strach z reakce toho, komu radíme. Protože v nás rozehraje struny, které bychom nejraději utišili.
Dlouhá léta jsem si i já sama nechávala pro sebe všechno to, co jsem se na své cestě naučila. Ano, sledovala jsem s potěšením, jak mé kamarádky a známí objevují to, čím jsem si já už dávno prošla. Byla jsem ráda, protože ve chvíli, kdy člověk začne nahlížet pod povrch každodenního dění, vždycky je to užitečné. Sama jsem se od nich inspirovala, protože kromě toho, co jsem už znala, objevovaly i jiné zajímavé cestičky. A vždy je co objevovat. :-)
Ale když jsem viděla, že na své cestě míří do slepých uliček, většinou jsem mlčela. Když jsem občas něco naznačila, obvykle mě odbily tím, že to nechápu, protože nejsem tak daleko. Nedivila jsem se, protože jsem o své vlastní cestě s nikým tak otevřeně nemluvila, jako ony sdílely tu svou.
A tak jsem nedávala nevyžádané rady. :-) Zaprvé z toho důvodu, že opravdu platí, že některými směry si člověk musí projít sám, než uslyší, co mu chcete říct. Ale zadruhé i z toho důvodu, že jsem prostě měla strach z odmítavé reakce. Už od dětství jsem byla pro druhé ta divná, která vnímá věci jinak, než ostatní. A tak jsem raději jen sledovala jejich cestu a nijak jsem nezasahovala. Oním taoistickým wu-wei. :-)
KDYŽ MÁTE, CO ŘÍCT, NEBOJTE SE TO ŘÍCT
Trvalo mi velmi dlouho, než jsem si troufla začít mluvit o svých zkušenostech. Začala jsem nejdřív anonymně na blogu a když jsem zjistila, že se na mě čtenáři nesesypali, že tvrdím hlouposti, ale právě naopak, postupně jsem začala vycházet z ulity.
Těšilo mě, že lidé také začali zkoumat to, o čem jsem psala. Že mi psali, jak jim to v životě pomáhá. Dokonce jsem udělala i pár živých setkání. Nejen těch čchi kungových. Nebo nejen těch angličtinářských.
Lidé ode mě dostávají spoustu rad. A nebrání se jim. :-) A už vůbec ne tak drsně. Neříkám totiž nikomu, co by měl dělat. A pokud to tak vnímáte, není to tak zamýšleno – lidé si spíš stěžují, že jsem málo konkrétní. :-) Ale já v podstatě učím ve všech svých oborech, ať jsou to projekty Jiného světa, čchi kung Orel v hnízdě anebo angličtina, jen jedno:
Uvolněte se, netrapte se, naučte se komunikovat se Životem, naslouchat skrze symboliku tomu, kudy vás vede. Nikdo zvenčí vám tu vaši cestu ukázat nemůže. Naslouchejte Mu, čtěte v poselstvích Života jako v otevřené knize, dovolte mu vést vás, léčit vás. Buďte bdělí, vnímejte energie v sobě i kolem sebe a nenechte se zmást automatickým dualistickým vnímáním. Jděte po podstatě věcí, ptejte se sami sebe, co je za vašimi touhami a kde je možné je OPRAVDU naplnit. A nemůžete minout ten Jiný svět nepodmíněného a neočekávaného. Tam je to štěstí, které nám nemůže nic a nikdo vzít. Jen se mu otevřít. Klidně i teď a tady.